Kalendář

Z Encyklopedie knihy

Zeidlerův frontispis pro brněnskou Gemmu (Brno 1736). Gemma Moraviae thaumaturga Brunensis (Brno, Jakub Maxmilián Svoboda 1736). Frontispis s lodí alegorizující moravskou církev (mědiryt signován vpravo dole „Ignacius Zeidler sc. M. Neüstadt“). Antikvariát Meissner (Praha).

Kalendář (z lat. calendae = u Římanů veřejně ohlašovaný první den v měsíci, též calendarium, angl. almanac nebo calendar, fr. almanach, něm. Kalender) 1. seznam dní jednoho roku chronologicky uspořádaný podle týdnů a měsíců (tzv. juliánský jako základ kalendáře křesťanských národů vyhlášen 46 př. Kr., gregoriánský zaveden 1582 a v Čechách 1583). Vznik kalendáře v tomto slova smyslu je spjat především s požadavkem dodržování náboženského kultu (direktář). Kalendář se tak stal povinnou součástí rukopisných i tištěných liturgik. Specifická lidovější podoba mnemotechnického středověkého kalendáře je nazývána cisioján.

Astronomické kalendáře se synonymně označovaly zvláště v zahraniční praxi jako almanach a dle svého obsahového zaměření vycházely i pod názvem minuce nebo pranostika. Byly zhotovovány buď na rok dopředu (chybějící datum tisku stanovujeme odečtením jednoho roku od doby platnosti), na více let (nejčastěji stoleté) anebo jako věčné. Byly šířeny opisem a v polovině 15. století se právě na jejich produkci technické přednosti knihtisku zúročily nejvíce. Grafický kalendářový aparát a červeno-černě tištěné pasáže zpočátku vycházely vstříc rychlé orientaci lidového publika neznalého čtení. Obrazový neboli ideografický typ (něm. Mandelkalender) charakterizovaly drobné portréty světců a meteorologické, hospodářské i zdravovědné značky zvané karaktery. Úkolem karakterů bylo ukázat jednotlivé fáze Měsíce a aspekty (polohy) planet, alegorizovat souhvězdí (zvěrokruh) a naznačit jevy související se zdravím člověka (minuční figura). S rostoucí gramotností zájemců byly tyto dřevořezy nahrazovány textem a počet standardně užívaných karakterů klesl asi na 40.

Závěrečný list protitureckého kalendáře (Mainz? 1454?). Türken-Kalender (Mainz?, Johann Gutenberg? 1454?). Červeně rubrikovaný kalendář je tištěn Mohučským písmem B-36. Počíná slovy „Eyn Manung der Christenheit widder die Durken“ a na fol. 6b končí závěrečným přáním „Eyn gut selig nuwe Jar [1455]“. Je to nejstarší v úplnosti zachovaný tisk v německém jazyce. Repro: Fr. Feld, Mistr z Mohuče, Praha 1972.

První tištěné kalendáře měly všeobecně jednolistovou nástěnnou podobu. Vůbec nejstarším dochovaným je zlomek německého Almanachu ad annum 1448 (Mainz? 1447?). Tradičně se umísťuje do dílny Johanna Gutenberga. Poněvadž však tuto atribuci nelze prokázat, původce byl zásluhou ISTC nově označen jako Tiskař „B 36“ (respektive dílna pracující Mohučským písmem „B 36“). Jeden z prvních věčných kalendářů reprezentuje Calendarium perpetuum (Trento 1475). V Čechách je nejstarší česky tištěný kalendář doložen v podobě nástěnné jednolistové Minuce na rok 1485 od Vavřince z Rokycan (Vimperk 1484?), na Moravě latinský Almanach ad annum 1488 (Brno 1487). Nástěnný kalendář (Wand-Kalender) v 19. století inspiroval vznik kalendáře trhacího.

S nárůstem informací, které toto médium mohlo poskytovat, i s ohledem na každodenní praktické využití se již v 70. letech 15. století prosazovala knižní podoba kalendáře. K raným zahraničním knižním kalendářům patří ilustrovaný německý Kalender für die Jahren 1477-1554 sestavený Jakobem Pflaumem (Ulm ca 1477). Nejstarší knižní podoba je u nás doložena Praktikou kolínskou na rok 1493 od Sigismunda Fabriho (Praha 1492?). Vícelistové verze v kvartovém a šestnácterkovém formátu zdomácněly na našem území až od poloviny 20. let 16. století přičiněním Mikuláše Šúda ze Semanína. Od něho pochází dvanáctilistová Pranostika … k létu Páně 1524 (Praha 1523?) a šestnáctilistový Almanach … k létu Páně 1526 (Praha 1525?). Publikace, v jejímž názvu se poprvé u nás objevil termín kalendář, je Kalendář hvězdářský k psaní … k létu Páně 1572 Václava Zelotýna z Krásné Hory (Praha 1571?). Nejstarší kalendář na Slovensku a v někdejších Uhrách vůbec vyšel z pera Petera Slovacia k roku 1579 v tiskárně Miklóse Telegdiho.

Schilhartova titulní bordura pro Novákův kalendář (Praha 1719?). Novák, Jan František: Nový titulární kalendář ke cti s. Vácslava … k létu Páně 1720 (Praha, Jiří Ondřej Laboun 1719?). Červeno-černá titulní strana se Schilhartovou bordurou dle předlohy Antona Franze Brechlera (v kartuších portréty světců, scéna ze života sv. Václava a veduta Prahy). Signatury kreslíře a řezáče po stranách veduty. Později byl titulní štoček napodoben kreslířem A. Weisem a řezáčem F. Girschem. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. CN XI 31.

Vedle vlastního červeno-černého kalendaria býval součástí vícelistového provedení též výklad nebeských znamení podle planet (planetář) a meteorologická předpověď aplikovaná na potřeby zemědělství (pranostika). Vedle těchto astrologických pasáží již v 15. století napomáhala k zlidovění veršovaná zdravotnická pravidla a počínaje 16. stoletím další postupně interpolované texty (zejména seznamy jarmarků a jízdní řády pošt, řád pro zavírání městských bran v Praze, úryvky z různých historií a kronik, cestopisů nebo novinové zpravodajství). V případě, že u doprovodných textů převážila dějepisně zpravodajská tematika, vydání nesla název Kalendář historický (Historischer Kalender). Praktické využití kupříkladu ve sféře vrchnostenské správy posílily i jiné změny. Před polovinou 16. století se venku objevil takzvaný Psací kalendář (Schreib-Kalender), v němž byla nepotištěná místa vyhrazena denním rukopisným záznamům (u nás poprvé Praha 1571?). Po polovině 16. století se zaváděl administrativně orientovaný Hospodářský a kancelářský kalendář (Wirtschafts- und Kantzley-Kalender). První jazykově českou verzi připravil Martin Bacháček z Nauměřic 1593. Jak psací, tak hospodářsko-kancelářské kalendáře měly u všech dnů vlastního kalendaria přitištěny rubriky pro zaznamenávání finančních operací. Okolo poloviny 17. století přichází Titulární kalendář (Titular-Kalender), jehož doprovodný text byl zpracován na způsob tituláře jakožto seznam osob z duchovní i státní správy, doplněný k danému roku adresami a titulaturou (u nás poprvé Praha 1702?). Další novinkou byl příbuzný Logiaments-Kalender, který k nám zkraje 30. let zaváděli dědicové Jiřího Labouna. Tento typ obsahoval adresář a titulář osob činných ve sféře výkonné a soudní. Do Rodinného kalendáře (Familien-Kalender) byl aktuálně sestavován na způsob schematismu abecední seznam rodin (Familien) panského a rytířského stavu. Některá ustálená pojmenování měla však jen komerční ráz (např. Neuer historischer Kalender). V 18. století bývalo zvykem kalendář již v titulu a pak i titulní výzdobou dedikovat zemskému patronu (kupř. kalendáře svatováclavské, svatovojtěšské).

Autory astronomických kalendářů byli většinou významní univerzitně vzdělaní jednotlivci. Tato jména poskytovala tak velké obchodní záruky, že některá vydání užívala jméno autora ještě několik let po jeho smrti (např. Krzysztof Krzikawski nebo Abraham Fischer). K domácím tvůrcům souvislejších řad patřili zvláště Mikuláš Šúd ze Semanína (exemplářem doložené kalendáře na léta 1524-1558), Tadeáš Hájek z Hájku (1554-1570), Jan Straněnský (1558-1571), Petr Codicillus (1566-1588), Kašpar Stehlík z Čeňkova (1596-1611), Daniel Basilius z Deutschenberka (1615-1629), Simeon Partlicius z Špicberku (1616-1650), Jakub Jan Václav Dobřenský z Schwarzbrucku (1665-1693), Petr Grünwald (1694-1711), Jan František Novák řečený též Kristián Jáchym z Chotěšova (1712-1759) nebo Abraham Fischer (1714-1799). Jako autor kalendářů zahrnujících více let proslul zejména Antonín Strnad (1794-1831). K polským (krakovským) astronomům, jejichž práce vycházely nejen v Praze, ale i na Moravě a v Bratislavě, patřili mimo jiné Zygmunt Czarnowski, Stanislaw Jakobeius (Kurzelowsky), Krzysztof Krzikawski, Jerzy Lemka, Piotr Proboszczowicz a Stanisław Wonomirski. Známějšími autory německých kalendářů překládaných do češtiny byli Martin Holborer, Albin Moller, Michal Kruegener, Philipp Jakob Oswald von Ochsenstein, Hermann de Werwe aj. I když od 70. let 18. století měla z příkazu císařovny Marie Terezie dodávat podklady tiskárnám pouze centrálně zřízená komise ve Vídni, autorské kalendáře vznikaly nadále.

Zájem o vydávání finančně výnosných kalendářů, které vycházely až v několikatisícových nákladech, byl po staletí značný. Tiskárny se od 16. století proto snažily svou činnost monopolizovat panovnickým privilegiem. Vysoká prodejnost kalendářů přivedla rakouské soustátí mezi léty 1712-1900 k zavedení daně z výroby. Výše poplatku reflektovala druh kalendáře, původ autora a podíl literárních a výtvarných složek. Vyhovělo-li zboží i z hlediska cenzury, doklad o zaplacení měl podobu razítkového kolku na titulní straně. Sazba numerické části kalendáře byla pořízena nejpozději v létě a novinové zpravodajství a jiné aktuální pasáže se sázely až na podzim. Pěkný doklad o tom podává Jiří Laboun st. v Grünwaldově Novém titulárním kalendáři ke cti sv. Václava … k létu Páně 1703 (Praha 1702?), když píše: „poněvadž tento na příští 1703. rok znějící Kalendář netoliko v přítomném 1702. roce, a to sice k svátku sv. Václava nevyhnutedlně tisknout, nýbrž i velmi častně, a to jmenovitě měsíce srpna k obyčejné cenzuře dán býti musil, jest snadno z toho poznati, že mezi tím některé věci … proměněné … jsou“.

Typologii titulní strany knižního kalendáře, běžně vyráběného v kvartovém formátu, kanonizoval během poslední třetiny 16. století berlínský tiskař Leonhard Thurneysser zum Thurn (portrét autora nebo obraz sedícího astronoma s armilární sférou či kružítkem, křesťanská a astrologická symbolika, veduta města, erby, znaky apod.). Obvyklou distribuční formou byla brožura s barevnou papírovou obálkou. Lákavé nakladatelské vazby uzavírané párem látkových tkanic zdobila useň se slepotiskem císařských symbolů nebo národních světců. V této podobě se hospodářsko-administrativní kalendáře staly součástí lidové vzdělavatelsky zábavné literatury, která na utváření společenského i osobního vědomí působila nepřetržitě až do počátku 20. století.

Vedle masově tištěných typologicko-typograficky standardizovaných kalendářů vznikaly také foliové publikace s exkluzivní výzdobou, např. Johann Stoeffler Calendarium Romanum magnum (Oppenheim 1518). Toto bibliofilní vydání je doprovozeno 24 malými dřevořezovými vedutami a 12 obrazy symbolizujícími zemědělské práce. Literární kalendáře almanachového (sborníkového) typu, které často přinášely autorské prvotiny, i beletristické kalendáře zpracované jedním autorem přicházejí poprvé ve Francii a od 70. let 18. století se rozšířily i do jiných zemích, kupř. Hans Jakob Christoph von Grimmelshausen Des Abenteurlichen Simplicissimi, Ewig-währender Calender (Nürnberg 1670). České tiskárny však žádný z těchto typů do počátku 19. století nerozšiřovaly. První vědeckou práci o astronomických kalendářích publikoval u nás František Palacký (1829).

2. Publikace podávající přehled nejdůležitějších historických a společenských událostí řazených chronologicky dle dnů v jednotlivých měsících a letech. Tuto specifickou součást literatury historické, založené na principu efemerid, k nám uvedli Daniel Adam z Veleslavína a Prokop Lupáč. Veleslavín publikoval Kalendář historický, to jest Krátké poznamenání všech dnuov jednoho každého měsíce přes celý rok (Praha 1578 a v rozšířeném vydání 1590). Lupáč vydal nejprve Rerum Boemicarum ephemeridis historicae liber primus (Nürnberg 1578 zpracovávající jen události dnů mezi lednem a březnem) a později propracovanější Rerum Boemicarum ephemeris, sive Kalendarium historicum ex reconditis veterum annalium monumentis erutum (Praha 1584). Pro úplnost lze do této kategorie zařadit i kronikářské dílo Abrahama Bucholzera Isagoge chronologica, id est Opusculum ad annorum seriem (Frankfurt/M. 1577), které přeložil Benjamín Petřek z Polkovic jako Rejstřík historický (Praha 1596). Kronika tvoří podstatnou část doprovodných textů také v Calendarium perpetuum oeconomicum Simeona Partlicia ze Špicberku (Praha? 1616?). Ačkoli se tato forma kronikářských záznamů brzy vyžila, podržel ji ještě Jiří Kruger ve dvanáctidílných politických a církevních dějinách Sacri pulveres (Litomyšl-Praha 1667-1767, od devátého svazku vydáváno z pozůstalostního rukopisu) a Jan Rulík v šestidílném spisu Kalendář historický obsahující krátké a sumovní poznamenání všechněch proměn, příběhů, válek (Praha 1797-1810).



Bibl.: GRAND-CARTERET, J.: Les almanachs français. Bibliographie, iconographie ... editées a Paris 1600-1895. Paris 1896; KIPSOVÁ, M.-VANČOVÁ, T.-GEŠKOVÁ, Ž.: Bibliografia slovenských a inorečových kalendárov 1701-1965. Martin 1984; KÖHRING, H.: Bibliographie der Almanache, Kalender und Taschenbücher für die Zeit von ca 1750-1860. Hamburg 1929; KREJČOVÁ, H.: Příspěvek k bibliografii českých kalendářů 19. století. Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků Státní knihovny ČSR 3. Praha 1986, s. 207-267; LAISKE, M.: Časopisectví v Čechách 1650-1847. Praha 1959; MARWINSKI, F.: Almanache, Taschenbücher, Taschenkalender. Weimar 1967; POKORNÝ, P. R.: Chronologický přehled kalendářů. In: Rejstřík anonymních záhlaví (sestavil Petr Voit). Příspěvky ke Knihopisu 2. Praha 1985, s. 193-227; ROHNER, L.: Kalendergeschichte und Kalender. Bibliographie und Nachweise. Wiesbaden 1978; ZINNER, E.: Geschichte und Bibliographie der astronomischen Literatur in Deutschland zur Zeit der Renaissance (2., unveränderte Auflage der Erstauflage von 1941). Stuttgart 1964.

Lit.: AMELUNG, P.: Zum Bilderschmuck der frühen Einblattkalender. Probleme um einem Augsburger Almanach auf das Jahr 1496 (GW 1513). Gutenberg-Jahrbuch 1980, s. 235-245; BLÁHOVÁ, M.: Historická chronologie. Praha 2001; ČERNÝ, J.: Krakovské kalendáře na Moravě v 16.-18. století. Knihy a dějiny 5/1-2, 1998, s. 42-69; DRESLER, A.: Die Kalender des XV. Jahrhunderts. Börsenblatt für den deutschen Buchhandel, Frankfurter Ausgabe 17/1961, s. 1199-1205, 18/1962, s. 341-348, 2201-2206 a 2331-2339; DRESLER, A.: Kalender-Kunde. Eine kulturhistorische Studie. München 1972; DRESLER, A.: Zur Geschichte des Kalenders. Börsenblatt für den Deutschen Buchhandel (Frankfurter Ausgabe) 23, 1967, s. 3-13; EMLER, J.: Rukověť chronologie křesťanské, zvláště české. Praha 1876; ENDREI, W.: Kalendarze dla anałfabetów. Kwartalnik historii kultury materialnej 15, 1967, s. 481-490; FRIEDRICH, G.: Rukověť křesťanské chronologie. Praha 1934; HAMEL, J.: Kalenderrechnung und Kalenderschriften in Vergangenheit und Gegenwart. Berlin 1983; HEITZ, P.-HAEBLER, K.: Hundert Kalender-Inkunabeln. Strasbourg 1905; HEJNIC, J.: Veleslavínův Kalendář historický z majetku Daniela a Samuela Adamů z Veleslavína. Listy filologické 108, 1985, s. 83-93; HEJNOVÁ, M.: Obraz Anglie ve Veleslavínově Kalendáři historickém. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 10/2. Praha 1993, s. 315-337; HOFFMANN, L.: Almanache des 15. und 16. Jahrhunderts und ihre Käufer. Beiträge zur Inkunabelkunde (3. Folge) 8, 1983, s. 130-143; CHOJECKA, E.: Astronomische und astrologische Darstellungen und Deutungen bei kunsthistorischen Betrachtungen alter wissenschaftlicher Illustrationen des 15.-18. Jahrhunderts. Berlin 1967; CHOJECKA, E.: Krakowska grafika kalendarzowa i astronomiczna XVI wieku. Studia renesansowe 3, 1963, s. 319-476; KAŠPAROVÁ, J.: Zlomek dosud neznámého česky tištěného kalendáře Bartholomea Sculteta z roku 1592 dochovaný ve sbírce hispanik roudnické Lobkovické knihovny. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 11. Praha 1994, s. 109-123; KNEIDL, P.: 500 let od vytištění prvního českého kalendáře. Typografia 87, 1984, s. 179-181; KOTULOVÁ, E.: Kalendář aneb kniha o věčnosti a času. Praha 1978; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; LANG, W. H.: Wiener Wandkalender des 15. und 16. Jahrhunderts. Biblos 17, 1968, s. 40-50; MARTINČÍK, R.: Z dějin kalendáře. Typografia 24, 1913, s. 163-165; MARTÍNEK, J.: Svědectví nově objeveného rukopisu o povaze a rozsahu Nosidlových pamětí. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 9. Praha 1974, s. 99-113; MINTERT, C.: Der Kaiserlich Königlich Österreichische Kalender Stempel. Essay 1997; PALACKÝ, Fr.: O pranostikách a kalendářích českých, zvláště v XVI. století. Časopis Českého muzea 3, 1829, s. 33-64; PETRAT, G.: Der Kalender im Hause der Illiteraten und Analphabeten. Seine Inanspruchnahme als Lebenshilfe vor Beginn des Aufklärung. Literatur und Volk im 17. Jahrhundert (hrsg. von W. Brückner, P. Blicke, D. Breuer). Wiesbaden 1985, s. 701-725; ROSENFELD, H.: Bauernkalender und Mandl-Kalender als literarisches Phänomen des 16. Jh. und ihr Verhältnis zur Bauernpraktik. Gutenberg-Jahrbuch 1963, s. 88-96; ROSENFELD, H.: Kalender, Einblattkalender, Bauernkalender und Bauernpraktik. In: Bayerisches Jahrbuch für Volkskunde 13. München 1962, s. 7-24; RÜMAN, A.: Historische Almanache und Taschenbücher. Philobiblon 11, 1939, s. 185-200; RÜMANN, A.: Historisch-genealogische Kalender. Philobiblon 11, 1939, s. 7-24; SLOUKA, H.: Astronomie v Československu od dob nejstarších do dneška. Praha 1952; SOMMER, Š.: Drevorezby zo starých kalendárov a minucí z XV. a XVI. storočia. Bratislava 1937; STULA, H.: Deutsche Almanache und Kalender um 1800. Nordost-Archiv 8, 1975, s. 17-24; SUDHOFF, K.: Laßtafelkunst in Drucken des 15. Jahrhunderts. Archiv für Geschichte der Medizin 1, 1908, s. 219-288; SÜHRIG, H.: Die Entwicklung der niedersächsischen Kalender im 17. Jahrhundert. Archiv für Geschichte des Buchwesens 20, 1979, sl. 329-794; SÜHRIG, H.: Niedersächsische Schreibkalender im 17. Jahrhundert. In: Bücher und Bibliotheken im 17. Jahrhundert in Deutschland. Hamburg 1981, s. 126-144; SVOBODOVÁ, M.: Paměti obyvatel Menšího Města pražského z let 1585-1628 ve Veleslavínově Kalendáři historickém. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 7/1. Praha 1990, s. 75-105; ŠTĚPINOVÁ, N.-VAIGENDOVÁ, D.: První české historické kalendáře. Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica 5 (Studia historica 26: Problémy dějin historiografie II). Praha 1982, s. 25-38; TŘÍŠKA, J.: Vývoj pražského literárněhistorického kalendáře. Sborník Národního muzea v Praze C 33/1. Praha 1988, s. 1-60; URBAN, Zd.: Století českého kalendáře. Praha 1987; ZÍBRT, Č.: O staročeských kalendářích. Velký slovanský kalendář 17, 1888, s. 98-100.

Lex.: VLAŠÍN, Š. (red.): Slovník literární teorie. Praha 1977, s. 164-165.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.