Kancionál (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

(přesměrováno z Kancionál)

Frontispis Ristova kancionálu (Lüneburg 1651). Rist, Johann: Sabbahtische Seelenlust, das ist Lehr-Trost-Vermahnung- und Warnungsreiche Lieder über alle sonntägliche Evangelien des gantzen Jahres (Lüneburg, Heinrich Stern – Johann Stern 1651). Alegoricky rytý frontispis s personifikací Hudby jako nástroje náboženské výchovy. Antikvariát Meissner (Praha).

Kancionál (z lat. cantio = zpěv) soubor nenotovaných, anebo nototiskem doprovozených duchovních písní. Systematicky uspořádané písně se dělí na liturgické (ty jsou zpívány při mši) a neliturgické (zpívány při procesí, v průběhu pohřbu apod.). Svod pohřebních písní se nazývá funebrál. Písňové tisky byly často doplněny modlitbami a žalmy. Spolu s Biblí vytvářely nejobvyklejší spojnici mezi kostelem a soukromím, neboť jejich obsahová složka suplovala biblickou dějepravu, katechismus i postilu zároveň (toto široké ukotvení v každodenní náboženské praxi vyžadovalo též okázale provedenou knižní vazbu). Dějiny kancionálu počínají na prahu 16. století a odvíjejí se z tradice středověkého antifonáře, graduálu a hymnáře. O rozmach a zlidovění se zasloužila německá reformace a u nás především jednota bratrská, užívající zde označení „Písně chval božských“ nebo „Písně duchovní evangelistské“ (angl. hymn-book, fr. livre de chant, něm. Gesangbuch). Katolické kancionály začaly vycházet poněkud opožděně, zato však od 17. století častěji (angl. hymn-book, fr. livre de choeur, něm. Choralbuch).

Časové prvenství mezi všemi kancionály bez ohledu na místo vydání, jazyk a konfesijní příslušnost náleží českému bratrskému souboru, který je dnes dochován žel defektním unikátem. Snad se nazýval Piesně chval božských (Praha 1501). Vypravila ho dílna Tiskaře Pražské bible, která při této příležitosti k nám pravděpodobně poprvé zavedla číslování listů. Pozdější vydání z let 1505 a 1519 nejsou dochována vůbec. Sérii tištěných utrakvistických kancionálů zahajují Písně staré, gruntovní a velmi utěšené (Praha 1522?). Složil je Václav Miřinský, jeden z nejstarších domácích teoretiků církevního zpěvu. Utrakvisté užívali též anonymní Písničky křesťanské ku cti a chvále Boží z mnohých jiných sebrané (Luleč 1530), Speciálník anebo Zpívání křesťanská starodávní chvál božských od Valentina Polona (Praha 1582), Kancionál jednohlasný Jana Muzofila (Praha 1585) a Kancionál celoroční Tomáše Řešátka (Praha 1610).

Weißeho bratrský kancionál (Ivančice 1566). Weiße, Michael: Kirchengeseng, darinnen die Hauptartickel des christlichen Glaubens kurtz gefasset und außgeleget sind (Ivančice, Tiskárna bratrská 1566). Fol. 1a s průpletovou iniciálou N v notovaném textu uzavřeném dřevořezovým zavilinovým (volutovým) rámem. Kolorováno ručně. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. FP II 11.

Německo-český nekatolický kancionál měl v Levoči 1515 dle tradice vytisknout Sebald Feiel (Szwajpolt Fiol), ale kniha se nedochovala. První polský zpěvník duchovních písní byl vydán 1547. Zřejmě nejstarší, jazykově maďarský nekatolický tisk na Slovensku realizoval Gál Huszár (Košice 1560). První německý evangelický kancionál Geystliche Gesangk Buchleyn (Wittenberg 1524) je v odborné literatuře známější pod názvem Wittenberger Achtliederbuch. Nejstarší německy složený českobratrský kancionál Michaela Weißeho Ein new Gesengbuchlen (Mladá Boleslav 1531) vytiskl Jiřík Štyrsa. Kancionál představuje vůbec první nototisk prokazatelně domácího původu a zároveň se považuje za snad nejstarší jazykově německý tisk v Čechách. Pod názvem Ein Gesangbuch der Brüder inn Behemen und Merherrn (Nürnberg 1544) ho přetiskl Jan Günther. Další edice se nazývala Kirchengeseng, darinnen die Hauptartickel des christlichen Glaubens kurtz gefasset und außgeleget sind (Ivančice 1566). Sloužila i v Německu, kde vzápětí vznikla řada anonymních přetisků a nových redakcí (např. Nürnberg 1566 a 1580), opatřovaných dnes mylně autorstvím Michaela Thamma.

Tiskárna severinsko-kosořská, pokračovatelka anonymního Tiskaře Pražské bible, vydala pod názvem Piesně chval božských (Praha 1541) nádherně vypravený kancionál Jana Roha. Byl to první jazykově český bratrský zpěvník, jež obsahoval i noty k více než 480 písním. Patří tak k největším souborům nekatolického písňového repertoáru své doby. Dokladem velkého zájmu jednoty bratrské o sborový zpěv a domácí výchovu je vedle pečlivého výběru písní a počtu reedic i grafické řešení titulních stran, iniciál, rámců, vlysů a vinět. Rohův kancionál ustálil pro budoucí zpěvníky vypravované ivančicko-kralickou Tiskárnou bratrskou tři ilustrační okruhy: zpívající bratrský sbor jako comunitas fidelium, mistra Jana Husa jako svědka evangelia a krále Davida s harfou jako zpěváka žalmů.

Vnitřní titul bratrského kancionálu (Kralice? 1615). Písně duchovní evangelistské z Písem svatých (Kralice? Tiskárna bratrská? 1615). Pag. 549 jako vnitřní titul Žalmů v architektonické borduře signované IB po bocích spodního biblického citátu. Antikvariát Meissner (Praha).

Kodifikační roli v bratrském duchovním zpěvu plnily dva soubory. Prvním je Blahoslavův kancionál Piesně chval božských (Szamotuły 1560-1561) zvaný dle svého vzniku Šamotulský a obsahující 735 písní. Vrcholné dílo reprezentuje takřečený Ivančický kancionál neboli Písně duchovní evangelistské (Ivančice 1562-1564). Zde je pohromadě 728 písní. Titulní bordura přináší obvyklé vyobrazení zpívajícího bratrského sboru. Jeden ze zpola zakrytých zpěváků byl identifikován jako Jan Blahoslav. Takzvaný Velký kancionál čili Písně duchovní evangelistské (Ivančice 1576) vyvolal polemiku jezuity Václava Šturma, která vyšla pod názvem Rozsouzení a bedlivé uvážení Velikého kancionálu od bratří valdenských jinák boleslavských (Praha 1588). Šturmově polemice čelili bratři prostřednictvím apologií. Poslední bratrský kancionál byl na našem území vytištěn v Kralicích roku 1618 jako zjednodušená verze předchozího vydání 1615. Je to snad nejkrásnější bratrský tisk vůbec (část nákladu byla realizována na pergamenu). Další, tentokráte už zahraniční bratrskou edici písní připravil Jan Amos Komenský pod názvem Kancionál, to jest Kniha žalmů a písní duchovních (Amsterdam 1659). U nás byl vydán až Antonínem Škarkou v Praze 1952.

K evangelickým písňovým souborům, které vycházely v Čechách, patří kromě výše jmenovaných také Jakub Kunvaldský Kancionál český, jenž jest Kniha písní duchovních evangelistských (Olomouc 1576) a Tobiáš Závorka Lipenský Písně chvál božských, to jest Zpěvové svatí církevní staří i noví z graduálů, z antifonářů i jiných všech duchovních písní (Praha 1602-1606). Převážně na Slovensku vycházela populární Cithara sanctorum Jiříka Třanovského (poprvé Levoča 1636), která se jen do roku 1800 ve zpracováních Daniela Synapia, Samuela Hruškovice a Michala Institorise dočkala více než třiceti vydání. Stejnojmenné dílo uspořádané evangelíkem Jiřím Sargankem již takový počet nedosáhlo (poprvé Leipzig 1737). Duchovní písni se ve své tvorbě věnovali rovněž slovenští evangelíci Jan Blasius st., Eliáš Mlynár, Štefan Pilárik a Juraj Zábojník. Evangelický kancionál obsahující v sobě písně duchovní staré i nové Václava Klejcha se tiskl pouze v Žitavě (poprvé 1717). Klejch do druhého a třetího vydání (Zittau 1722 a 1727) zařadil namísto obvyklé předmluvy stať „Historia o vydání kancionálů v národu českém“, která po předchozích pokusech Jana Blahoslava představuje první takto orientované odborné muzikologické pojednání. Vesměs v Berlíně byl vydáván Kancionál, to jest Kniha žalmů i písní duchovních Jana Teofila Elsnera (poprvé Berlin 1753).

Zatímco v Německu se nejstarší katolický kancionál, totiž Michael Vehe Ein new Gesangbüchlin geystlicher Lieder (Leipzig 1537), objevil poměrně brzy, v Čechách první soubory vznikaly až na přelomu 16. a 17. století. Jde o Šimona Lomnického z Budče a jeho Písně nové na evangelia svatá nedělní přes celý rok (Praha 1580) a Kancionál aneb Písně nové historické na dni obzvláštní sváteční přes celý rok (Praha 1595 a dvakrát ještě v 17. století). Vedle obou příspěvků Lomnického přichází Jiří Barthold z Braitenberku (Pontanus) s deseti mariánskými písněmi v díle Hymni in laudem beatissimae et gloriosissimae Virginis Mariae (Praha 1590). Rozšířené vydání neslo název Hymnorum sacrorum (Praha 1602). Třetí předbělohorský svod sestavil Jan Rozenplut ze Švarcenpachu jako Kancionál, to jest Sebrání zpěvův pobožných (Olomouc 1601). K raným pobělohorským kancionálům patří Písně katolické k výročním slavnostem Jiříka Hlohovského (Olomouc 1622) anebo dvě anonymní díla, totiž Kancionál, to jest Sebrání zpěvův pobožných (Praha 1631) a Český dekakord neb Kancionál na deset dílův … rozdělený (Praha 1642).

Sérii protireformačních kancionálů zahájila až pražská Tiskárna jezuitská po polovině 17. století. Jednotlivá vydání se více než o překlady opírala o původní domácí tvorbu. Z nepůvodních titulů přicházel snad jen Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený (Praha 1665). Tak nazval roku 1661 Felix Kadlinský českou verzi německé předlohy Friedricha von Spee Trutz Nachtigall oder Geistlichs-poetisch Lust-Waldlein (Köln/R. 1649). Verzologicky, hymnicky i jazykově jsou velmi kvalitní zpěvníky Adama Michny z Otradovic. Nazývají se Česká mariánská muzika (Praha 1647) a Svatoroční muzika aneb Sváteční kancionál (Praha 1661). K dalším autorům patří Matěj Václav Štajer Kancionál český (Praha 1683) a Václav Karel Holan Rovenský Capella regia musicalis (Praha 1693-1694). Capella reprezentuje jediný český kancionál s instrumentální hudbou. Z písňových souborů pro kostel i dům vynikají v 18. století Jan Josef Božan Slavíček rajský na stromě života slávu tvorci svému prozpěvující, to jest Kancionál (Hradec Králové 1719), Antonín Koniáš Citara Nového zákona … aneb Písně celoroční (Hradec Králové 1727) a nedatovaný Poutnický kancionál pro každého nábožného křesťana Jana Jakuba Ryby (Jihlava). Na Moravě se prosadil několikrát vydaný Katolický kancionál Tomáše Fryčaje (poprvé Brno 1805).



Bibl.: RÉPERTOIRE international des sources musicales [= RISM]. Bd. 1-13 [= Einzeldrucke vor 1800] a Bd. 14-28 [tyto svazky shromažďující rukopisné prameny průběžně nečíslovány]. Kassel-Basel-Tours-London 1971-.

Lit.: BLUME, F. (ed.): Geschichte der evangelischen Kirchenmusik. Kassel 1965; BOHATCOVÁ, M.: Blahoslavovy edice kancionálu a Nového zákona ve světle domácí vydavatelské tradice. In: Jan Blahoslav, předchůdce J. A. Komenského 1571-1971. Sborník studií k čtyřstému výročí úmrtí Jana Blahoslava (red. S. Bimka a P. Floss). Uherský Brod (1975), s. 146-153; BOHATCOVÁ, M.: Bratrský kancionál z roku 1519. Rekonstrukce nedochovaného tisku. Miscellanea musicologica 13, 1960, s. 27-60; BRADBURNE, J.: Science and Music. In: Rudolf II and Prague. The court and the city. Praha 1997, s. 603-646; DAŇKOVÁ [BOHATCOVÁ], M.: Bratrské tisky ivančické a kralické. Sborník Národního muzea v Praze A 1. Praha 1951; FIALOVÁ, V.: Skutečná podoba J. Blahoslava? Kostnické jiskry 48, 1963, č. 13, s. 4; HINKS, D.: Brethren hymn books and hymnals, 1720-1884. Gettysburg 1986; HOBERG, M.: Die Gesangbuchillustration des 16. Jahrhunderts. Ein Beitrag zum Problem Reformation und Kunst. Strasbourg 1933; HREJSA, B.: Kancionály v jednotě bratrské. Reformační sborník 4, 1931, s. 11-47; CHOJNACKI, Wł.: Polskie kancjonały na Šląsku w XVII-XX wieku. Roczniki biblioteczne 2/1-2, 1958, s. 189-226; JIREČEK, J.: Hymnologia Bohemica. Dějiny církevního básnictví českého až do XVIII. století. Abhandlungen der Classe für Philosophie, Geschichte und Philologie VI/9. Praha 1878; KONRÁD, K.: Dějiny posvátného zpěvu staročeského od XV. věku do zrušení literátských bratrstev. Praha 1893; KOUBA, J.: Der älteste Gesangbuchdruck von 1501 aus Böhmen. Jahrbuch für Liturgik und Hymnologie 13, 1968, s. 78-112; KOUBA, J.: Blahoslavův Rejstřík autorů českobratrských písní a jeho pozdější zpracování. Miscellanea musicologica 17, 1962, s. 3-175; KOUBA, J.: Kancionály Václava Miřínského. Miscellanea musicologica 8, 1959, s. 5-146; KOUBA, J.: Nejstarší české písňové tisky do roku 1550. Miscellanea musicologica 32, 1988, s. 21-92; KOUBA, J.: Václav Kleych a jeho „Historia o vydání kancionálů v národu českém“. Miscellanea musicologica 13, 1960, s. 61-203; KOUBA, J.: Vzájemný poměr Kancionálu Šamotulského a Evančického. Miscellanea musicologica 1, 1956, s. 25-31; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; MALOTÍN, B.: Václav Karel Holan Rovenský a jeho kancionál. Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků Státní knihovny ČSR 4/1. Praha 1987, s. 85-120; MÜLLER, J. Th.: Hymnologisches Handbuch zum Gesangbuch der Brüdergemeine. Herrnhut 1916; PALAS, K.: Pololidové básnictví barokní a kancionálová píseň. In: O barokní kultuře, sborník statí. Opera UP Brunensis, fac. philosophica 141. Brno 1968, s. 75-86; PAVLOK, B.-VESELSKÁ, J.: Jan Josef Božan a jeho Slavíček rajský (k 350. výročí narození autora a 275. výročí vydání kancionálu). Knihy a dějiny 2/1, 1995, s. 25-29; SETTARI, O.: Českobratrská hudební produkce v díle Jana Blahoslava a Jana Amose Komenského. Z kralické tvrze 11, 1984, s. 32-37; SETTARI, O.: Hymnologická činnost Jana Blahoslava ve světle jeho Muziky a kancionálu. In: Jan Blahoslav, předchůdce J. A. Komenského 1571-1971. Sborník studií k čtyřstému výročí úmrtí Jana Blahoslava (red. S. Bimka a P. Floss). Uherský Brod (1975), s. 179-187; ŠKARKA, A. (ed.): Jan Amos Komenský-Duchovní písně. Praha 1952; ŠKARKA, A.: Několik poznámek k staré české hymnologii. Listy filologické 60, 1933, s. 320-342; TICHÁ, Zd. (ed.): Růže, kterouž smrt zavřela. Praha 1970; TOBOLKA, Zd. V. (ed.): Michaela Weisseho Ein new Gesengbuchlen z r. 1531 a jeho tiskař Jiří Štyrsa. Monumenta Bohemiae typographica 10. Praha 1931; TOBOLKA, Zd. V. (ed.): Pavel Severýn z Kapí Hory a jeho tisk: Písně chval božských z roku 1541. Monumenta Bohemiae typographica 3. Praha 1927; VÁVRA, I.: Třetí vydání Blahoslavovy redakce bratrského zpěvníku. Theologická příloha Křesťanské revue 24, 1957, s. 114-115; VOLEK, T.-JAREŠ, St.: Dějiny české hudby v obrazech. Praha 1977.

Lex.: VLAŠÍN, Š. (red.): Slovník literární teorie. Praha 1977, s. 165-166.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.