Knížky lidového čtení

Z Encyklopedie knihy

Knížky lidového čtení (angl. popular prose romances, fr. livres populaires, něm. Volksbücher) souhrnné označení literatury směřující k zábavě, výchově a poučení nejširších čtenářských vrstev ve městě a na venkově. Termín se poprvé objevuje v programovém pojednání Die teutschen Volksbücher. Nähere Würdigung der schönen Historien-, Wetter- und Arzneybüchlein, welche theils innerer Werth, theils Zufall, Jahrhunderte hindurch bis auf unsere Zeit erhalten hat (Heidelberg 1807), jehož autorem je učený politik a sběratel Johann Josef von Görres (1776-1848). Formálně i obsahově různorodou množinu knížek lidového čtení dnes chápeme ve dvou odlišných rovinách. Užší pojetí se týká „knížek“ jako žánru a do širšího patří „knížky“ jako forma vydání.

Knížky lidového čtení se staly ve všech vývojových etapách až do konce 19. století bez rozdílu žánru či formy vydání osvědčeným knihkupeckým zbožím. Reedice, velmi často pořizované s neúplným impresem, odrážejí trvalý čtenářský zájem a jsou důsledkem poměrně neutrálního vztahu cenzury k této části tištěné produkce. Ta alespoň v Čechách vycházela zpočátku ve většině předbělohorských tiskáren, avšak s vyhraňováním nakladatelských programů 18. a 19. století se takřka monopolně ujímala především v regionech, např. Hradec Králové (Jan Hostivít Pospíšil), Jihlava (Jan Rippl), Jindřichův Hradec (Ignác Vojtěch Hilgartner a rodina Landfrasů), Litomyšl (Václav Tureček), Skalica (rodina Škarniclů), Tábor (Landfras). Pražské vydavatelské středisko s celonárodní působností vytvořil Václav Matěj Kramerius (Česká expedice). Titulní strany „knížek“ bývaly standardně zdobeny vstupním dřevořezem, který měl působit více reklamně nežli ilustračně. Textové ilustrace jsou vesměs naivní a jednoduché kopie pořízené lidovými řezbáři dle zahraničních předloh. Poměrně fádní repertoár těchto lidových štočků koloval mezi tiskárnami po několik generací, ba i staletí (ilustrace Aorgova Prostějovského sborníku 1556 najdeme v bajkách vydávaných tři sta let různými českými a moravskými tiskárnami, naposledy roku 1879 ve Skalici u Škarnicla). Stejný osud mají vlastně i tištěné či opisem šířené exempláře, které šly z ruky do ruky a očítaly se až do úplného zničení.

1. Užší charakteristika knížek lidového čtení zabírá tisky označované mezi 15.-19. stoletím synonymně jako „historie“ a „kroniky“. Nejde o dějepisnou prózu, ale o drobné zábavné povídky s bohatým dobrodružným dějem. Humanističtí zpracovatelé těchto povídek tematicky navazovali na starověké látky (Alexandr Veliký, Apollonius Tyrský, Camillus a Emilia, Griselda, Gviškard a Sigismunda, Kronika sedmi mudrců, Kronika trojánská), na evropskou rytířskou epiku 12.-15. století (Magelona, Meluzína, Oktavian, Rohový Sajfríd, Štilfríd a Bruncvík, Tristan a Izolda), na středověký apokryf (o Adamovi a Evě, Josefovi Egyptském, Tobiášovi, Zuzaně) anebo na Voraginův svod legend (sv. Alexius, Dorota, Eustachius, Šebestián). Uvedené nadnárodní starověké a středověké látky žily ústní tradicí a evropskými literaturami kolovaly v opisech pořizovaných pro úzkou vrstvu vzdělaného publika.

Od druhé poloviny 15. století procházely tyto povídky adaptačním procesem. Monopolně byly rozšiřovány knihtiskem a staly se četbou nově vznikající měšťanské třídy. K dnes povědomým zahraničním adaptátorům 15.-17. století patří Johannes Adelphus (Barbarossa), Aeneas Sylvius Piccolomini (Eurialus a Lukrécie), Couldrette a Jean d’Arras (Meluzína), Franciscus Florius (Camillus a Emilia), Martin von Cochem (Jenovéfa), Francesco Petrarca (Griselda), Pierre de Provence (Magelona) anebo Wilhelm Salzmann (Oktavian, Dagobert). Z českých úpravců lze jmenovat mimo jiné Zikmunda Antocha z Helfenberku (Herkules), Martina Carchesia (Faust), Šimona Lomnického z Budče (Eustachius), Jana Trojana z Bylan (Herkules) či Matouše Walkemberského z Walkmberku (Alexandr Veliký). Vedle adaptovaných látek přibyly nové, dobrodružnější (Faust, Fortunatus). Měšťanskou četbu obohatila také renesanční italská facetie (Boccacciovy povídky o Cymonovi, Floriovi a Biancefoře, Peritonovi a Dionidovi). Z Německa se šířila grobiánská literatura (Dedekindův Grobianus, Frantova práva) a čertovská literatura (díla Andrease Muscula či Cyriaca Spangenberga) nebo švank (Boteho Enšpígl, Kirchhofův Wendunmuth, Schimpf und Ernst Simona Pauliho, Wickramův Rollwagenbüchlein).

Původní repertoár starší české literatury adaptované pro potřeby měšťanské třídy je ve srovnání s cizinou chudý (Paleček, Žižka). Ještě zanedbatelněji se rýsuje terén původní české zábavné tvorby 16. a 17. století (Březinovy rozprávky). Velká část evropského fondu, ať již psaného a tištěného latinsky, nebo národními jazyky, do češtiny vůbec přeložena nebyla (např. původně francouzská díla Fierrabras, Les quatre fils Aymon, Herpin nebo Hugues Capet, z italštiny Giletta a Dekameron až na několik povídek, z němčiny pak Alexander von Metz, Barbarossa, Gabriotto und Reinhart, Herzog Ernst, Wigalois). Cestu k překladatelům si nalezla jen část grobiánské literatury (Jiřík Tesák Mošovský, Ladislav Bartholomeides), kdežto mladší německý švank nebyl mravně rigorózními literáty překládán vůbec. Zatímco zahraniční tiskárny rozšiřovaly zábavné povídky již koncem 15. století, do českých dílen tituly pronikaly s výjimkou příběhu o trójské válce (Plzeň? po 1476?) s malým zpožděním. O nejstarších, ne-li prvních domácích vydáních z počáteční třetiny 16. století existují vesměs jen doklady archivní povahy (soupis knihkupeckého skladu Jana Olivetského z Olivetu, který před 1547 nabízel mimo jiné dnes už neznámé jazykově české edice kronik o Joviánovi, Meluzíně, Apolloniovi, Alexandrovi či Žižkovi). Nejstarší zachované exempláře pocházejí až z druhé poloviny 16. století, ba i z časů pozdějších. Fakt, že se zábavná a švanková epika u nás četla, zjevují také olomoucké archivní doklady o cenzuře roku 1567. Zde však jde o originály přivážené na moravský trh z Německa (Dietrich von Bern, Herzog Ernst, Schimpf und Ernst, Wendunmuth aj.).

Baroko ke staršímu repertoáru lidového čtení již mnoho nových témat nepřineslo (Finetta-Popelka sepsaná Mme d’Aulnov nebo Jenovéfa ve zpracování Martina von Cochema). Knihy určené původně měšťanské společnosti však v této době dále zlidovovaly a pronikaly až k venkovskému publiku. Některé látky na sebe počaly brát dokonce podobu kramářské písně (Jenovéfa) a pohádky (Popelka). Osvícenství v souvislosti s těmito proměnami čtenářských zájmů a s novým posláním literatury staré látky postupně odsouvalo na periferii a nahrazovalo je žánrovým a tematickým repertoárem evropské povídky a románu 18. století. V tomto obměnném procesu dříve běžná signifikantní označení „historie“ a „kronika“ z názvů mizela. Nejstarší vrstvu moderní beletrie, tvořenou opět čtenářsky osvědčenými bájnými a rytířskými příběhy, v zahraničí položili Ernst Christian von Houwald (do češtiny přeloženy mimo jiné Bitva u Malplaketu, Dvořský blázen), Johann Karl August Musäus (Libuše), Christiane Benedikte Eugenie Naubert (Hrabě Rožmberk), J. A. Rothe (Anežka, sicilská královna), Christian Heinrich Spiess (Hugo a Kleta) aj.

Počátky českého historického románu jsou spjaty s pokusy Josefa Schiffnera (Blaničtí rytíři, Zdeněk ze Zásmuku), Prokopa Šedivého (Mnislav a Světivina), Petra Miloslava Veselského (Čarodějnice, Jolanta) či Antonína Josefa Zímy (Amália Florentinská). Mladší část lidovýchovné a zábavné literatury tvořily strašidelné „Schauderromanen“ (Adeline) a fantastické povídky (Megera, Rýbrcoul). Četly se též sentimentální příběhy s mravoučnou a výchovnou tendencí Karla Gustava Nieritze (Vystěhovalci) a zejména pak prózy Christopha Schmida (Beránek, Hirlanda, Holubička). Populární byly dobrodružné povídky Johna Smitha (Pravdivé příhody po cestách), Rudolfa Ericha Raspeho a Gottfrieda Augusta Bürgera (Baron Münchhausen-Baron Prášil). Na poli nově vznikající dětské literatury se ujaly robinzonády Daniela Defoa, Joachima Heinricha Campeho nebo Otty Bernarda Verdiona (Berthold, Ildegert, Spelhofen). K nejznámějším překladatelům, adaptátorům i tvůrcům původních českých děl řadíme Václava Matěje Krameria a jeho syna Václava Rodomila, Františka Jana Tomsu, Jana Hýbla a Vincence Janalíka. Zatímco Kramerius otec je spíše znám jen jako upravovatel cizí produkce (Campe, Quido de Columna, Naubert, Rothe, Smith), Václav Rodomil zanechal vedle adaptací (Houwald, Mudford, Schmid, Schoppe) i množství spisů dnes považovaných za původní (Hazdrubal lvíhlav, Ledák a vodní duch, Lízinka, Motýlové, Provazník v Petrohradu, Žluté mužátko atd.).

2. Vedle užší významové roviny se kategorie lidového čtení vztahuje v širším slova smyslu také na ostatní drobné tisky, jejichž jazyk a forma vydání byly voleny s ohledem na nižší vzdělanostní úroveň a omezenou koupěschopnost lidového příjemce. Nakladatelé a tiskaři těchto knížek poskytovali na pořízení papíru, sazby a vazby poměrně nízké investice, ba nerozpakovali se ojediněle otiskovat jako textové ilustrace i štočky hracích karet. Hlavními rysy této produkce jsou proto typografická jednoduchost a dostupná pořizovací cena. Na druhé straně nelze přehlédnout žánrovou pestrost. Formou lidových vydání se nešířily jen zábavné „historie“ a „kroniky“, ale i bajky, dialog (rozmlouvání), hádanka, kalendář, kramářská píseň, kuchařka, lucidář, minuce, planetář, pranostika, proroctví, snář apod. Tyto oblasti se však zároveň dotýkaly čtenářských zájmů i kulturně vyspělejších a majetnějších společenských vrstev. S diferenciací publika museli tedy počítat především již samotní autoři a adaptátoři. Tiskaři pak rozdíly mezi „vyšší a „nižší“ knižní produkcí ještě prohlubovali. Žánrově shodné, ale náročnější vydavatelskou formou se lišící projevy „vyšší“ knižní kultury do kategorie lidového čtení již nezařazujeme (např. obrazové knihy bajek).



Bibl.: GOTZOWSKY, B.: Volksbücher. Prosaromane, Renaissancenovellen, Versdichtungen und Schwänkbücher. Bibliographie der deutschen Drucke. Teil 1 (Drucke des 15. und 16. Jahrhunderts), Teil 2 (Drucke des 17. Jahrhunderts). Baden-Baden 1991-1994; HEITZ, P.-RITTER, Fr.: Versuch einer Zusammenstellung der deutschen Volksbücher des 15. und 16. Jahrhunderts nebst deren späteren Ausgaben und Literatur. Strasbourg 1924; VOBR, J.: Knížky lidového čtení z fondů Universitní knihovny v Brně. Brno 1973; VOBR, J.: Soupis jihlavských tisků českých knížek lidového čtení a populárně-naučné literatury z 18. a 19. století. Jihlava 1969.

Lit.: BENZ, R. (ed.): Drei deutsche Volksbücher. Die sieben weissen Meister. Fortunatus. Till Eulenspiegel. Köln 1969; BRÜCKNER, W.: Volkserzählung und Reformation. Ein Handbuch zur Tradierung und Funktion von Erzählstoffen und Erzählliteratur im Protestantismus. Berlin 1974; ČERMÁK, J.: Zapomenutý tisk Život Ludvíka Šťastného a jeho místo v obrozenské próze. Ročenka Univerzitní knihovny v Praze 1959. Praha 1961, s. 75-105; FICEK, V.: K problematice české lidové četby do r. 1848. Václavkova Olomouc 1972 (red. J. Dvořák a J. Fiala). Praha 1975, s. 165-169; GRUND, Ant. (ed.): Kratochvilné rozprávky renesanční. Praha 1952; HAUFFEN, A.: Caspar Scheidt, der Lehrer Fischarts. Geschichte der grobianischen Literatur in Deutschland. Leipzig 1889; HAUSENBLAS, O.-KUSÁKOVÁ, L. (a kol.): Václav Rodomil Kramerius, Knížky lidového čtení. Praha 1988; KOLÁR, J.: Česká zábavná próza 16. století a tzv. knížky lidového čtení. Rozpravy ČSAV, ř. spol. věd, seš. 11, roč. 70. Praha 1960; KOLÁR, J. (ed.): Frantova práva a jiné kratochvíle. Praha 1977; KOLÁR, J. (ed.): Frantové a grobiáni. Z mravokárných satir 16. věku v Čechách. Praha 1959; KOLÁR, J.: Lidové čtení v proměnách času. In: Sborník k 80. narozeninám Mirjam Bohatcové (red. A. Baďurová). Praha 1999, s. 148-151; KOLÁR, J.: Tristan, Isolda a české lidové knížky. Příspěvky ke Knihopisu 11. Dr. Bedřišce Wiždálkové přátelé a spolupracovníci k významnému životnímu jubileu. Praha 1996, s. 120-124; KOLÁR, J.: Zábavná četba pro lid pobělohorské doby v obrozenské literatuře. Česká literatura 7, 1959, s. 414-425; KOPECKÝ, M.: K rytířské tematice epochy renesance. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity D 34. Praha 1987, s. 7-16; KOPECKÝ, M.: Kleinepik des tschechischen Humanismus. In: Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern, Teil I (hrsg. von H.-B. Harder-H. Rothe). Köln-Wien 1988, s. 425-440; KOPECKÝ, M. (ed.): Komu ženu svou poručiti a jiné kratochvilné rozprávky. Brno 1986; KOPECKÝ, M.: „Kronika“ a „historie“ jako literární žánry epochy renesance. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity D 27. Praha 1980, s. 51-60; KOPECKÝ, M.: Pokrokové tendence v české literatuře od konce husitství do Bílé hory. Opera Universitatis Purkynianae Brunensis, facultas philosophica 224. Brno 1979; KRZYZANOWSKI, J.: Romans polski wieku XVI. Warszawa 1962; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; LIBA, P.: Čítanie starých otcov. Príspevok k výskumu spoločenskej funkcie a k vydávaniu prozaickej literatúry pre ľud na Slovensku v rokoch 1848-1918. Martin 1970; MACKENSEN, L.: Die deutschen Volksbücher. Leipzig 1927; RÖHRICH, L.: Erzählungen des späten Mittelalters und ihr Weiterleben in Literatur und Volksdichtung bis zur Gegenwart. Bd. 1-2. Bern-München 1967; ROSENFELD, H.: Ein Meistergesang als illustriertes Volksbuch mit Kartenspielabbildungen (1520). Gutenberg-Jahrbuch 1980, s. 97-104; SCHENDA, R.: Volk ohne Buch. Studien zur Sozialgeschichte der populären Lesestoffe 1770-1910. Frankfurt/M. 1970; SUCHSLAND, P. (ed.): Deutsche Volksbücher in drei Bänden. Bd. 1-3. Berlin-Weimar 1968 (repr. 1975 a 1979); VÁCLAVEK, B. (ed.): Historie utěšené a kratochvilné. Praha 1941 (repr. 1950); VODIČKA, F.: Počátky krásné prózy novočeské. Praha 1948; VOIT, P.: Historie o Eustachiovi od Šimona Lomnického z Budče (středověká legenda a exemplum jako základ knížky lidového čtení 18. a 19. století). Listy filologické 110, 1987, s. 222-230; VOIT, P.: Knižní pozůstalost olomouckého tiskaře Jana Olivetského z Olivetu jako literárněhistorický a bibliografický pramen. Sborník Národního muzea v Praze C 29/4. Praha 1984, s. 197-214; VOIT, P.: Kronika o mladém vejvodovi Šimona Lomnického z Budče (cesta od středověké legendy o zázracích k novodobé knížce lidového čtení, jarmareční písni a pohádce). Listy filologické 111, 1988, s. 110-119; VOIT, P.: Moravské prameny z let 1567-1568 k dějinám bibliografie, cenzury, knihtisku a literární historie. Příspěvky ke Knihopisu 5. Praha 1986; ZÍBRT, Č.: Enšpiglovská literatura cizí i česká. Praha 1926; ZÍBRT, Č.: Eylenšpigel. Část zlomku nejstaršího vydání českého Eylenšpigla z r. 1576. Praha 1926; ZÍBRT, Č.: Historia o životu doktora Jana Fausta, znamenitého čaroděje, též zápisích ďábelských i čářích a hrozné smrti jeho podle originálu z r. 1611, chovaného v Museu král. českého. Praha 1903.

Lex.: MOCNÁ, D.-PETERKA, J. (a kol.): Encyklopedie literárních žánrů. Praha 2004, s. 305-308.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.