Knižní desky

Z Encyklopedie knihy

Knižní desky (angl. covers, fr. plats, něm. Buchdeckel) významný prvek knižního korpusu. Zvyšuje kompaktnost sešitého bloku, chrání ho před mechanickým poškozením a poskytuje oporu vlastnímu pokryvu, jemuž náleží ještě funkce výzdobná a informační. Deska napravo od hřbetu zavřené knihy se nazývá přední (angl. front cover, fr. plat antérieur, něm. Vorderdeckel), protilehlá je zadní (angl. back cover, fr. plat postérieur, něm. Rückdeckel nebo Rückendeckel).

Dle způsobu spojení desek s knižním blokem rozeznáváme vazbu nasazovanou (též pravou, z něm. angesetzt) a vazbu zavěšovanou (nepravou, z něm. eingehängt). Prostor k nasazení desek tvoří kolmá drážka vzniklá oklepáním obou krajních složek bloku těsně pod zkulaceným hřbetem. Nasazená deska je s blokem spojena knihařskými vazy, jejichž přečnívající konce se do okrajů desek mnoha způsoby zapouštěly a klínkovaly, anebo k deskám jen lepily. Zatímco francouzský způsob záleží v proseknutí desky a protažení vazebného motouzu, německý se zakládá jen na přilepení roztřepených konců, které pak bývají dobře hmatatelné na vnitřních stranách přídeštního pokryvu. Tento organismus nasazované vazby, vlastní pouze ručnímu řemeslu, zaručoval knižnímu korpusu požadovanou pevnost a trvanlivost. Naproti tomu mladší technologie zavěšení je charakteristická až pro strojovou vazbu počínaje 19. století. Industrializace umožnila výrobní proces rozčlenit na dva zcela samostatné úkony, totiž na strojové šití bloku (případně jen slepení) a strojové pořízení kompaktních desek, včetně hřbetu. Zavěšovaná vazba tak logicky postrádá drážku. Funkci tradičních vazů převzal řídký organtýn, pomocí něhož a předsádkového papíru byl blok při knihařské kompletaci do desek zavěšen a přilepen (největším výrobcem kompaktních deskových polotovarů bylo od 70. let 19. století Lipsko, odtud název „lipská vazba“).

Soudobé vazby gotických rukopisů i prvotisků mají až do vystoupení benátského tiskaře Alda Manuzia st. (1449-1515) přední i zadní desky dřevěné. Jen velmi vzácně se vyskytují též desky kovové (stříbro), nebo slonovinové. Dřevěné desky pozůstávají většinou z klížených bukových (dubových, jasanových) prkének, jejichž tloušťka se řídila formátem a hmotností knihy. Prkénka byla zároveň vhodnou podložkou pro uchycení funkčních i estetických doplňků (kování a spony). Okraje dřevěných desek chránilo od konce 15. století jednostranné či oboustranné kosé hranění (na vnitřní straně desky se nazývá přídeštní hrana). Dřevěné desky mnohých užitkových textů, speciálně školních učebnic 15. a 16. století, zůstaly z finančních důvodů bez pokryvu i bez vylepeného přídeští. Dřevo se jako výlučný materiál desek vytrácelo z knihařských dílen jen pozvolna. Přestože v Itálii, Francii a Polsku zřetelný ústup nastal již během první třetiny 16. století, němečtí i čeští knihvazači dřevo ve větší míře, zvláště pak pro větší formáty, užívali ještě dalších sto i více let.

Na přelomu 15. a 16. století bylo dřevo působením vazby orientální vytlačováno lepenkou (anglické sousloví „copy bound in boards“, stejně jako ve francouzštině „livre cartonné“ či v němčině „Pappband“ se však netýká nasazované, nýbrž zavěšované vazby v podobě tuhé brožury). K nejstarším dokladům této změny patří Manuziovy tisky (aldinky). Z Itálie se novinka rozšířila do Francie a dále pak po Evropě. V Čechách převládla teprve v poslední třetině 16. století. Lepenka snížila finanční náklady knihařských prací a mimo to knižní korpus vítaně odlehčila. Nejprve vznikala slepením několika vrstev makulatury a od 70. let 17. století jako ručně čerpaný, měkký, houbovitý, nepříliš klížený a na povrchu nerovný list silnější tloušťky. Desky z takto vyrobené lepenky měly sítovou čili hrubší stranu nasměrovánu dovnitř knižního bloku. Na rozdíl od lehčího kartónu, který se uplatnil jako obal tuhé brožury, se s lepenkou dobře spojovaly i jiné pokryvové materiály nežli barevný papír (většinou šlo o pergamen, useň, vyšívané hedvábí). Výjimkou nebývají ani nekryté desky pojednané pouze barevně raženým tiskem či slepotiskem. Okraje lepenkových desek jsou na přední, hřbetu protilehlé straně větší nežli okraje u horní a dolní části bloku.


Lit.: ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970; HELWIG, H.: Handbuch der Einbandkunde. Bd. 1-3. Hamburg 1953-1955; VYSOKÝ, J.: Závěs a nasazovaná vazba. Vitrinka 4, 1926-1927, s. 145-151.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.