Knihařská kůže

Z Encyklopedie knihy

Na rozdíl od pergamenu, používaného v knižní kultuře jako psací i vazební materiál, se knihařská kůže uplatňuje pro vazební účely výhradně jako ochranný a konstrukční materiál. Pro knihařské zpracování musí kůže získat kromě měkkosti, vláčnosti, ohebnosti a hebkosti i další užitné vlastnosti jako jsou především trvanlivost, pevnost a odolnost. Tomuto požadavku vyhovují kůže zpracované tradičními koželužskými postupy, používané na historických knihách. V odborných knihařských publikacích, knihovědných monografií i v odborných statích o konservaci se výraz „useň“ neobjevuje. Useň se vyskytuje v knihovědné publikaci (BOHATCOVÁ, 1990), ale při bližším rozboru zjistíme, že pouze v kapitolách psaných prof. PhDr. Bohumilem Nuskou, CSc. Ten se ve své rozsáhlé typologii (NUSKA, 1965) snažil používat výraz kůže (angl. skin nebo hides, fr. cuir, něm. Leder) pro základní surovinu a useň (angl. leather, fr. cuir, něm. Leder) pro výsledný produkt „převládajícím materiálem pokryvu renesančních vazeb je kůže v podobě mořené nebo nemořené usně, pergamenu nebo kůží různého zpracování a částečně pergamenového vzhledu“. Na terminologii knižní vazby a formulaci etických zásad restaurování spolupracoval s Josefem Vyskočilem (1899-1980), který od 50. let jako ústřední konzervátor a restaurátor nad knižními fondy státních vědeckých knihoven se sídlem v tehdejší Národní a univerzitní knihovně spolupracoval s Výzkumným ústavem kožedělným v Otrokovicích na výrobě kvalitních knihařských kůží a pergamenů. Takto se v Ročence Universitní knihovny v Praze z roku 1956 poprvé objevuje sousloví vazební usně. Při popisu vazeb se pro vyčiněnou kůži bez chlupů z obuvnického a oděvního průmyslu zavádí termín useň.

Požadavky na kvalitu kůže pro knižní vazbu se však od oděvní a obuvnické usně liší. Kvalitní knihařské kůže pro historickou knižní vazbu v té době nebyly k dispozici, proto musely být podle původních historických receptur experimentálně vyvíjeny a okrajově vyráběny, a to pouze pro úzkou skupinu zákazníků, spíše raritně a zájmově než pro zisk. Od konce 70. let restaurátorské a konservační oddělení Státní knihovny ČSR navázalo na tuto spolupráci při vývoji konzervačních metod pro bílé a třísločiněné vazební usně a pergameny. Nutno dodat, že v současnosti vyráběné knihařské kůže, jejichž výroba je v rámci spotřebního průmyslu urychlována od 19. století novodobými chemickými postupy (např. aldehydickým předčiněním formaldehydem nebo činěním minerálními solemi na bázi chromu), nazývané soudobou terminologií „vazební useň“, nejsou oním historickým materiálem, který byl v minulosti aplikován na knižní vazbu. Na novodobých chromočiněných usních nelze například plně rozvinout techniku ručního slepotisku, neboť špatně přijímají vodu.

Výchozí koželužskou surovinou pro materiál, kterým jsou desky a hřbet knihy chráněny, je stejně jako u pergamenových a polopergamenových vazeb zvířecí kůže. Postup zpracování surové kůže je až do fáze holiny stejný jako při výrobě pergamenu. Holina se však dále vydělávala činěním. Po námoku, loužení a odchlupení následovalo enzymatické moření psím, holubím nebo slepičím trusem, jehož účel spočíval v odstranění přebytků vápna a rozložení zbylé mezivlákenné hmoty, tím se lépe otevřela vláknitá struktura holiny pro další operaci – činění. Takto mořené kůže se pak vyznačují jemným a hebkým omakem. V minulosti se nejčastěji provádělo činění vodnými extrakty třísliv z kůry dubu, smrku, břízy, později mimózy, sumachu a dalších kůr obsahujících látky polyfenolického charakteru. Takto třísločiněním vydělaná kůže bývá žlutavého anebo hnědavého odstínu a je téměř nepropustná pro vodu. Jiný způsob činění minerálními solemi se používal v jirchářství, po uvolnění vaziva kamencem (síran hlinito-draselný) s přídavkem kuchyňské soli (chlorid sodný) vznikla bílá jircha, kterou bylo nutné vzhledem k malé odolnosti proti vodě ještě upravit mazáním, zpravidla emulzí vaječného žloutku. Zámišnické činění kůží převážně z vysoké lovné zvěře využívalo nenasycených mastných kyselin obsažených v rybím tuku a rostlinném oleji. Výsledný zámiš, lidově někdy označovaný jako „jelenice“, je žlutohnědý a bývá odolný vůči vodě. Někdy se pro zámišnicky vyčiněnou kůži používá nevhodného označení semiš, převzatého z obuvnického a rukavičkářského průmyslu, kdy rubová strana upravená broušením se umísťuje jako pohledová. Po činění se do kůže vtíral mazací prostředek, mazáním se zabránilo slepování vláken při sušení a snížilo se povrchové tření vláken. Použitím živočišných tuků, minerální olejů a vosků se udržela měkkost a ohebnost kůže a zvýšila se její odolnost vůči vodě a snížila adsorpce vlhkosti a škodlivin z ovzduší. Tukovité látky se získávaly škvaření (sádlo, hovězí nebo ovčí lůj, žluklé máslo, rybí tuky), lisováním (lněný, olivový, slunečnicový, ricinový a palmový olej) nebo extrakcí z částí zvířete (paznehtový olej z kopyt, tuk z ovčí vlny, žloutek).

V angličtině se někdy uplatňuje podobně jako v češtině pro surovinu a výsledný produkt dvojí označení – skin a leather. Vzhledem k tomu, že termínem leather (překládaným jako useň) se nazývá jak rostlinnými tříslivy činěná kůže (angl. tanned skin), tak i minerálními solemi činěná kůže (angl. allum-tawed skin), a rovněž tukem činěná kůže (angl. oil-tanned skin), je vhodnější místo termínu leather pro rozlišení postupu vydělávání kůže používat raději dvouslovní pojmenování – třísločiněná kůže, hlinitočiněná kůže (jircha) a tukočiněná kůže (zámiš). Tradičními technologiemi zpracované knihařské kůže pak není vhodné zaměňovat za „usně“. Podle novodobého označení „useň“ není rovněž akceptovatelné se snažit navíc měnit i zavedenou nomenklaturu typologie historických vazeb a tím posouvat pojmovou podstatu stářím prověřených kožených a polokožených knižních vazeb. S postupnou změnou paradigmatu oboru restaurování se kladoucí větší nároky na multidisciplinární znalosti a mezioborovou spolupráci, přehnaná tendence působit akademicky vede ke snaze měnit předchozími generacemi zažité názvosloví a vytvářet novotvary. Takto jsou neopodstatněně zaměňovány ustálené výrazy pro označení vazby podle typu materiálu použitého na deskách. Původní tradiční název celokožená a polokožená vazba je v současnosti nahrazován neologismy celousňová a polousňová vazba. Etymologický vývoj směřuje ještě dále a při popisu knižní vazby a knihařských úkonů se bez širšího diskursu začínají objevovat další novotvary jako „usňový pokryv“, „usňový řemínek“, „usňové vazy“, „usňové proužky“, „kapitálek opletený usňovým řemínkem“, „usňové ucho“ a „tenčení usně“. Slovo kůže je tedy automaticky nahrazováno slovem useň.

Lit.: BOHATCOVÁ, M. (a kol.): Česká kniha v proměnách staletí. Praha 1990; BRADÁČ, L.: Knihařova technologie: co má věděti knihař o svých materiálech. Praha 1941; DOLEŽAL, J.: Vazby knih. Praha 1987; GALAMBOŠ, I. (a kol.): Konzervace a restaurování historické knižní vazby. In: Sborník archivních prací 33/1. Praha 1983, s. 108-137; CHYTIL, K.: Dějiny českého knihařství. Praha 1899; HAMANOVÁ, P.: Z dějin knižní vazby: od nejstarších dob do konce XIX. stol. Praha 1959; HESSEL, A.: Knižní vazba. Praha [19--]; HRÁSKÝ, J.: Konservace archiválií. In: VOLF, M.: Archivní příručka: sborník přednášek o archivní praxi. Praha 1948; KŘÍŽ, J.: Průmyslové knihařství. Praha 1970; LANGUAGE OF BINDING. Dostupné z: http://www.ligatus.org.uk/lob/ (cit. 5. 11. 2018); LOSOS, L.: Nové metody konservace musejních sbírek. Praha 1959; MIDDLETON, B.: A history of English Craft Bookbinding Techniques, London 1994; NUSKA, B.: Typologie českých renesančních vazeb. In: Historická knižní vazba 1964-1965. Liberec 1965, s. 19-145; ROČENKA Universitní knihovny v Praze 1956. Praha 1958; ROŠICKÝ, V. L.: Knihařství. Praha 1894; STOCKÝ, A.: Konservace musejních předmětů. Praha 1927; TOBOLKA, Z. V.: Kniha: její vznik, vývoj a rozbor. Praha 1950; VAKRČKA, A.: Knihařství: technologie ruční vazby. Praha 1979; VOJTÍŠEK, V.: Konservace archiválií. Praha 1914; VOJTÍŠEK, V.: O konservaci archiválií. Praha 1932.

Autor hesla: Jan.novotny