Knihařské vazy

Z Encyklopedie knihy

Knihařské vazadlo a svěrák (Frankfurt/M.–Leipzig 1741–1764). Prediger, Christoph Ernst: Der in aller heut zu Tag üblichen Arbeit wohl anweisende accurate Buchbinder und Futteralmacher (Frankfurt/M.–Leipzig, s. t. 1741–1764). Díl první (1741), tabule 2 za pag. 36 (knihařské vazadlo) a tabule 6 za pag. 190 (knihařský svěrák). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. HB V 56.
Knihařské vazy (angl. bands, fr. nerfs, něm. Bünde) vyztužující kožené nebo pergamenové pásky či konopné motouzy začleněné do struktury evropského kodexu pravděpodobně již v 8. století. Kniha bez vazů se sice otevírala snadno, nicméně hřbet při časté manipulaci trpěl konkávní deformací. Tyto problémy, i když za cenu mírně zhoršeného rozevírání, řešily vazy přiložené napříč k vnějším lomům složek tak, aby steh vedený zevnitř složky vaz obešel a vrátil se zpět do složky.

Jako vazy fungovaly nejprve ploché řemínky, které se, byl-li steh řádně utažen, zaoblily a zmohutněly. Od přelomu 15. a 16. století převládl konopný motouz, k jehož našití sloužilo speciální rámové vazadlo. Knižní blok v něm ležel naplocho a hřbet směřoval k motouzové osnově vypnuté mezi horní (nastavitelnou) a spodní částí. Osnovu tvořilo obvykle tři až šest paralelně vedených motouzů, které se po našití na hřbet jeví jako vazy umístěné nad sebou. Konkrétní počet vazů závisel na formátu, hmotnosti, typu vazby a výtvarných záměrech knihvazače (řemeslníci pracující pro Tiskárnu bratrskou vázali folia obvykle na 5-6 vazů, kvart na 4, osmerku a dvanácterku na 3). Většinou byly motouzy vedeny jednopramenně (vazy jednoduché), ale u mohutnějších bloků se přikládaly ve dvojici. Tak vznikaly vazy zdvojené, kdy steh obešel nejprve jeden pramen a pak teprve pramen těsně sousedící. Krajní neboli kapitálové vazy byly při hlavici a patě knihy obšívány důkladněji, avšak od přelomu 15. a 16. století ztratily svou zpevňující funkci a vlastnímu kapitálku připadla již jen role výzdobná. Vazy nejenže zpevnily blok, ale jejich volné přečnívající konce se mnoha způsoby ještě zapouštěly, klínkovaly a lepily k deskám (pásky či roztřepené konce motouzů pak mohou být někdy dobře hmatatelné na vnitřních stranách přídeštního pokryvu). Takto pojatý vazebný organismus zaručoval žádanou pevnost a trvanlivost celého knižního korpusu.

Pravé vazy (angl. raised bands, fr. nerfs, něm. echte Bünde) vytvářejí i přes pokryv knižního hřbetu charakteristický reliéf v podobě příčných válečků. Případné nepřesnosti vystupujících oblin jsou neklamnou známkou ručního obšívání. Naopak nepravé vazy (angl. false bands, fr. faux nerfs, něm. falsche Bünde) se z vnějšku jeví jako souměrně vystupující příčné plošky. Na hřbet bloku jsou totiž pouze nalepeny, takže jejich okraje stopy po obšívání nenesou. Výstupky pravých i nepravých vazů rozčleňují hřbetní část pokryvu na mezivazná pole čili mezivazí (fr. dos à compartiments). Takzvané zapuštěné vazy jsou pravé vazy, jejichž reliéf je potlačen zapuštěním do zářezů, vzniklých opatrným napilováním hřbetu bloku (angl. sunk bands, fr. nerfs enfoncés, něm. eingesägte Bünde). Důsledkem tohoto snížení, povědomého již na vazbě řecké, je plochý, nereliéfní hřbet. Zapouštění vazů se poměrně dobře ujalo ve Francii a Itálii už po roce 1500.



Lit.: ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.