Knihkupec

Z Encyklopedie knihy

Knihkupec (Regensburg 1698). Weigel, Christoph: Abbildung der gemein-nützlichen Haupt-Stände (Regensburg, Christoph Weigel 1698). Tabule u pag. 241 s Weigelovým vyobrazením knihkupeckého krámu a způsobu přepravy knih v sudu. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AZ XIV 28.

Knihkupec (angl. bookseller, fr. libraire, něm. Buchhändler) fyzická či právnická osoba zabývající se prodejem knižního zboží. Profese byla zprvu označována starými výrazy librarius či stationarius (lat. opisovač a prodejce v jedné osobě), anebo bibliopola (lat. obchodník s knihami). Od 80. let 15. století se v Německu a pak i v Českých zemích vžil nový termín Buchführer (Puchfurer) a zhruba od poloviny 17. století pak Buchhändler. Domácím ekvivalentem byl vágní termín knihař, který nepostihoval jen stránku obchodní, nýbrž i řemeslnou. Fakt, že obě činnosti se od počátků knihtisku ještě dlouho všeobecně provozovaly v personální unii, dokládají neurčitě stylizovaná impresa typu „prostat venale“ (lat. k dostání), „reperiuntur“ (najdou se), „venundantur“ (na prodej), „zu haben“ (k dostání) apod. Teprve s postupnou emancipací knižního obchodu do samostatné profese přicházejí jednoznačně formulovaná impresa typu „In der Dyck’schen Buchhandlung“ (v Dyckově knihkupectví). Explozivní charakter knihtiskařské produkce si již po polovině 15. století vynutil různorodé formy knižního obchodu. Způsoby distribuce měly živelný ráz a byly upravovány nanejvýše vrchnostenskými privilegii a dodatečnou cenzurou. Obchodem se živili především samotní tiskaři a knihvazači, kteří nabídku vlastního zboží rozšiřovali na bázi výměnného obchodu. Někteří tiskaři a nakladatelé (Anton Koberger st., Peter Drach ml.) expandovali se svými sklady a knihkupeckými pobočkami i do zahraničí. V jejich režii pracovali smluvně najatí agenti. Stálým prodejním místům konkurovali většinou bezejmenní kočovní knihkupci. Využívajíce formy komisního obchodu plnili mobilní sklady zbožím různých výrobců, a tak vlastně založili tradici obchodu sortimentního. Od 16. století získal trh další cennou a dodnes trvající dimenzi, totiž knižní veletrhy. V 17. století byly uspořádány první aukce, poprvé se objevují subskripce a koncem 18. století povstaly nejstarší antikvariáty. Nejpozději na přelomu 18. a 19. století vznikají také knihkupectví jazykově a národnostně profilovaných nakladatelských domů, v nichž se kapitál koncentroval snadněji nežli v industrializovaných tiskárnách nebo samostatných obchodech s knihami (např. Johann Gottlob Immanuel Breitkopf, Friedrich Arnold Brockhaus, Johann Friedrich von Cotta, Ambroise Didot, Georg Joachim Göschen, Christoph Friedrich Nicolai, Charles Joseph Panckoucke, Philipp Erasmus Reich, Antoine Augustin Renouard, Johann Friedrich Rüdiger, Christian Friedrich Voss ml.). Všechny formy knižního obchodu byly od počátku knihtisku podporovány tištěnými nakladatelskými a knihkupeckými nabídkami.

Knihkupectví se od poloviny 15. století ve všech zemích dlouho vyvíjelo v organizačním svazku s knihtiskem. Centrem anglického knižního obchodu byl Londýn, v němž sídlila Stationers’ Company, důležitá korporace regulující knižní výrobu i distribuci. Specifikem nakladatelské činnosti 18. století byly takzvané trade sales. Středisky francouzského obchodu s knihami se od 15. století staly Paříž a Lyon. Lyonský obchod od 60. let 16. století upadal a aktivity převzala Paříž. Zde byla 1586 založena vůbec nejstarší profesní organizace knihkupců (Compagnie de la Grand Navire) a tou dobou v Paříži vznikl též neobvyklý spolek tiskařů a knihkupců (Communauté des Imprimeurs et Libraires), přeměněný 1618 dle anglické Stationers’ Company do podoby syndikátu (Chambre Syndicale). Syndikát přísně reguloval rozvoj živností a kontroloval dodržování tiskařských a knihkupeckých privilegií. Od roku 1715 pravomoci syndikátu převzal státní úřad (Directeur de la Libraire). Svobodný rozvoj knihkupectví nastal až rokem 1789, ovšem jen nakrátko, poněvadž preventivní cenzura byla opět zavedena 1810.

V Německu ani Rakousku podobné instituce zřízeny nebyly. Specifikem německého obchodu byly veletrhy s rozvinutým výměnným obchodem, který se přežil až v 18. století. Nově zaváděný způsob komisního obchodu vedl k posílení pozice sortimentářů a k osamostatnění běžných knihkupců od živnostníků nakladatelských. Nejstarší profesní spolek založil Philipp Erasmus Reich roku 1765 v Lipsku. Celonárodní, ba i nadnárodní ráz měl však až Börsenverein der deutschen Buchhändler (1825). Aktivity rakouských knihkupců podvazovala od 16. století státní a církevní cenzura. První výrazná pravidla obchodu v celém soustátí stanovil až josefínský Řád pro knihkupce z roku 1772. Jeho klad spočíval v pokusu vyjasnit práva a povinnosti knihkupeckého a knihvazačského stavu. Zveřejnil kvóty knihkupců pro krajská města, umožnil zřizovat specializované antikvariáty a z distribuční sítě vyloučil kočovné knihkupce. Řád se poprvé vyslovil také k vzdělanostnímu profilu obchodníka. Zavedl požadavek povinného vyučení, praxe v oboru a znalosti cizích jazyků. K dalšímu oživení profese došlo pak 1781 výraznou liberalizací cenzury a zejména 1788, kdy knihkupectví (spolu s knihtiskem) bylo prohlášeno za svobodnou živnost, otevřenou i nevyučeným subjektům, avšak podléhající dozoru policie. V reakci na francouzskou revoluci se však protektorská politika Habsburků od roku 1790 změnila a požadavky na tuzemské obchodníky, dovoz i vývoz byly opět zpřísněny. Nový kurz rakouské politiky ohlásil roku 1806 Knihkupecký patent s připojeným Řádem pro knihkupce a antikváře (obě normy platily až do 1859). Dosavadní anarchii v podnikání měl zamezit zpřísněný dohled zemských úřadů. Knihkupectví mohla být zakládána jen v metropolích a městech s krajskými úřady, ale jen do té míry, aby dle představ státní správy nedocházelo k přílišnému nárůstu knihkupecké sítě. Povolení k živnosti nebyla přenosná, a s výjimkou vdov a synů zanikala smrtí držitele. Zahraniční obchod nad rámec monarchie se zapovídal. S knihami nesměli obchodovat kramáři, vetešníci, kočovní knihkupci ani knihvazači (těm povolena jen distribuce modliteb a kalendářů). Tiskaři měli dovoleno prodávat jen vlastní produkci. Díla vydaná nákladem pisatele mohla být rozšiřována pouze z autorova bytu. Patisk směl být realizován a distribuován jen se souhlasem autora a nakladatele. Dle ustanovení připojeného Řádu vzniklo roku 1807 Gremium der bürgerlichen Buchhändler in Wien. Celonárodní ráz měl však až Verein der österreichischen Buchhändler (1859).

Počátky samostatné knihkupecké činnosti v Čechách a na Moravě tak jako ve většině jiných zemí spolehlivě doloženy nejsou a průkazná svědectví o distributorské činnosti nejstarších nakladatelů chybějí. Knižní zboží rozšiřovali ve vlastním zájmu především tiskaři a knihvazači. Nejstarším domácím tiskařem, který se otevřeně hlásil ke knihkupeckým aktivitám, byl, pokud víme, Mikuláš Konáč z Hodiškova. Díky archivním pramenům jsme solidně informováni o obchodním profilu olomoucké tiskařské živnosti Jana Olivetského z Olivetu (zemř. 1547). Prvním archivně doloženým knihvazačem, jehož činnost se připomíná i v souvislosti s knižním obchodem, může být Baltazar Brusch z Chebu (zemř. 1589). Zde měla tato živnost ostatně již delší tradici, jak vypovídají kupříkladu chebské prameny z let 1485-1495 o blíže neznámém knihkupci Linhartu Sehrovi (též Serovi). Dostatečně vešel do povědomí také Sehrův současník Peter Drach ml., známý dovozce působící mimo jiné na trase Most-Olomouc. Od roku 1518 provozovala knihkupeckou filiálku v Praze kolínská společnost Gottfrieda Hittorpa, Ludwiga Hornkena (zemř. 1521) a Augustina Pantzschmanna. Roku 1524 ji koupil Gregor Jordan z Lipska. Z těchto skutečností lze předběžně usuzovat, že profesionální obchod s knihami bez vazeb na tiskárnu provozovali v 15. století na teritoriu Českých zemí především Němci. Vedle stálých knihkupců a jejich agentů jistěže i u nás působili také kočovní knihkupci. O nich dosud nevíme též zcela nic, ale můžeme předpokládat, že část z nich přinejmenším od 20. let 16. století distribuovala českým čtenářům zboží z Norimberku a Wittenberku. Ačkoli rozšiřování nekatolické produkce zapovídaly periodicky vydávané patenty (nařízení Karla VI. z roku 1721 hrozilo dokonce trestem smrti), utajované styky s Berlínem, Drážďany, Halle/S. a Žitavou posilovaly nepříliš rozvinutou domácí knihkupeckou síť v dlouhém čase rekatolizace až do vydání tolerančního patentu (1781).

Minimum svědectví se dochovalo také o samostatné knihkupecké činnosti 16. století. První neklamně zjištěné zprávy o profesionálních aktivitách v Praze jsou spjaty se jménem humanisty Tomáše Mitise z Limuz. Ten 1567-1572 (anebo již od 1563?) provozoval s tiskaři Janem Jičínským st., Jiřím Jakubem Dačickým a Janem Kantorem Hadem obchodní společnost v Karolinu. Společnost nenabízela jen produkci pražských tiskáren, ale i nekatolická díla z Německa. Nejstaršími archivně doloženými knihkupci na Moravě byli Bedřich Schrympf (Brno) a Jan a Václav Pilátové (Olomouc). Společně s tiskařem Bedřichem Milichthalerem žádali 1567-1568 biskupa Viléma Prusinovského o revizi knihkupeckých zásob.

Knižní obchod se ovšem koncentroval v rudolfínské Praze, která proslula jako centrum politického a společenského života i domácího knihtisku, jehož význam tehdy poprvé přesáhl zemské hranice. K nejvýznamnějším zahraničním celebritám na přelomu století patřili bezesporu Levin Hulsius a Claude Marne. Povědomí o dalších dvorských knihkupcích je prozatím nedostatečné: Gottfried Tambach z Frankfurtu/M. (též Dambach, Tampach, v Praze asi 1600-1611), Tampachův vyučenec Karl Augsburger (asi 1611-1629, jako luterán odešel do Německa), Johann Salmut (pocházel z Lipska a měšťanství získal 1609) aj. Obdobně málomluvné jsou koneckonců i archivní zprávy o Esaiáši Langovi v Jihlavě (1615). Kolorit knihkupecké profese zachycují dvě autentická svědectví z rudolfínské doby a krátce po ní. První reflexe má podobu epigramu nazvaného autorem Jiřím Carolidem „De et pro typographiis“. Epigram je součástí sbírky anglické básnířky Elisabethy Ioanny Westonie Parthenicon … liber I. (Praha ca 1610?), kterou vytiskl Pavel Sessius. Druhá, souvislejší zpráva tvoří součást nejstaršího prozaického průvodce Prahou. Průvodce pod názvem Descriptio amplissimae atque ornatissimae regiae urbis Pragensis, metropolis totis Boemiae (Praha 1615) sestavil utrakvista a pozdější exulant Bartoloměj Martinovský a vytiskl Daniel Sedlčanský st. Jistou představu o knihkupeckých aktivitách českých (respektive pražských) tiskařů v zahraničí poskytuje Schwetschkeho edice veletržních katalogů. Do Frankfurtu zajížděli mimo jiné Daniel Adam z Veleslavína (1597), Jiří Černý z Černého Mostu (1576, 1582, 1594), Jan Otmar Dačický (1594), Jiří Melantrich z Aventinu (přinejmenším 1559), Michael Peterle st. (1577, 1580, 1587), Pavel Sessius (1606), Jan Schumann st. (1595), Mikuláš Štraus ze Štrausenfeldu (1606) aj. Na lipském veletrhu hostovali opět Sessius (1628), pražská Tiskárna jezuitská (od 1678?) a mnohem později Kašpar Zachariáš Wussin.

Po zákazu živnostenské činnosti nekatolíků (1624) a po vydání Obnoveného zřízení zemského (Čechy 1627 a Morava 1628) směli profesi vykonávat jen katolické instituce či osoby hlásící se ke státnímu náboženství. Tím byl opět vytvořen prostor filiálkám oficiálních zahraničních firem (1628 Kaspar von Rath z Vídně). Lze se však domnívat, že distribuční síť nadace Dědictví sv. Václava (1669), obchod s knihami při Tiskárně arcibiskupské (o něm doklady zatím chybějí) i knihkupectví pražské Tiskárny jezuitské (fakticky v provozu až od 1675) vytvořily těmto filiálkám a soukromým pražským prodejcům velmi silné konkurenční prostředí. Kupříkladu dnes neznámá nakladatelská a knihkupecká nabídka jezuitského knihkupectví z počátku 1678 soustřeďovala, jak víme z archivně chované korespondence, na 900 titulů. Vedle knih z vlastní tiskárny nabídka obsahovala i velmi početný vzorek německé, rakouské a nizozemské produkce, kterou jezuité získali výměnou. Reprezentativnímu sortimentu za téměř dampingové ceny nemohli ostatní pražští prodejci knih čelit jinak nežli pohrůžkami soudní žaloby. Přitom však nešlo o konkurenci ojedinělou. Na pražské svatovítské a svatováclavské výroční trhy přijížděli totiž katolicky orientovaní Němci a Rakušané, jejichž cenová politika u českého zákazníka také vítězila nad předraženou nabídkou soukromých knihkupectví domácích. Tyto ekonomicky výnosné obchodní cesty pak vytvořily vhodné podmínky k postupnému usazování cizinců v Čechách.

Trvale přicházejících cizinců nebylo v druhé polovině 17. století zprvu mnoho (Mikuláš Hösing 1655 a Daniel Wussin 1658), ale později jejich počet mohutněl: např. rodina Mangoldů (od 1736), Jan Michal Samm (od 1756), Oldřich Gröbel (od 1760), rodina Elsenwangerů (od 1768), Wolfgang Kristián Gerle (od 1770?), Kašpar Widtmann (od 1784), Jan Bohumír Calve (od 1786), Josef Jiří Trassler (Brno od 1787) a Jan Herrl (od 1793). Slabá konkurence a neschopnost domácích živnostníků integrovat se do mezinárodního obchodu mimo to lákala cizince ke zřizování českých a moravských filiálek: např. Ferdinand Stohell (Olomouc od 1659), Johann Zieger (Praha od 1683), Georg Lehmann (Praha 1702-1714, Olomouc 1705 a Brno 1706-1717), Johann Friedrich Rüdiger (Praha od 1710), Johann Georg Muffat (Brno od 1711), Paul Lochner st. (Praha od 1716), Johann Thomas von Trattner st. (Praha zcela jistě od 1753, Brno od 1778) aj. V režii knihkupců se pomalu rozvíjely též německy orientované čtenářské spolky (Lesegesellschaften) a veřejné čítárny (Lesekabinete). Dle zahraničních vzorů (Francie 1701, Anglie 1726, Vídeň 1771) byla první instituce tohoto druhu u nás povolena Wolfgangu Kristiánovi Gerlemu v Praze 1772 (druhou provozoval tamtéž od 1797 bez živnostenského oprávnění František Haas) a Giacomovi Bianchimu v Brně 1774. Přísná pravidla josefínského Řádu pro knihkupce z roku 1772 způsobovala chronický nedostatek oficiálních knihkupců v regionech: např. prvním brněnským uchazečem, který po smrti Karla Františka Locatelliho (činný od 1762, zemř. 1772) vyhověl novým ustanovením, byl Benedikt Mangold schválený až od 1778. První mimopražskou půjčovnu knih provozoval německý knihkupec Josef Jan Morgensäuler v Plzni teprve okolo roku 1790. Zakrátko byly tyto instituce z politických důvodů v celé monarchii zrušeny (čítárny 1798 a půjčovny 1799). Zákaz trval do roku 1811.

Zahraničními obchodníky importované zboží bylo nabízeno levněji nežli domácí tiskařská produkce. Ta nepřinášela potřebný zisk a v profesi se navíc počaly objevovat první národnostní diskrepance, podporované od 1788 prohlášením knihkupectví za svobodnou živnost. V záplavě jazykově německých knih přivážených z Lipska či Vídně měla proto nesmírný význam Česká expedice Václava Matěje Krameria, založená roku 1790 ke kultivaci česky čtoucího publika v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Vedle Expedice se jako majitel dalšího a na půl století žel také posledního českého knihkupectví v Praze profiloval krátce 1797-1807 jen Martin Maria Neuräutter st. Na venkovského čtenáře pamatovala knihkupectví regionálních tiskařů, zejména Jana Hostivíta Pospíšila (Hradec Králové od 1808) a Aloise Josefa Landfrasa (Jindřichův Hradec od 1826). Když ve smyslu Knihkupeckého patentu z roku 1806 vzniklo Grémium pražských knihkupců, sdružili se v něm pouze němečtí živnostníci. O několik desetiletí později (1825) se k lipskému Börsenverein přihlásili i rodilí Češi. Tímto aktem jen stvrdili dávnou sounáležitost pražského knižního trhu s jazykovou a kulturní sférou německou, v jejímž centru stálo od poloviny 17. století Lipsko. Po Krameriovi a Neuräutterovi provozoval v Praze další české knihkupectví od roku 1848 až František Řivnáč (též Rziwnatz, 1807-1888).

Bibl. (knihkupecké a nakladatelské soupisy): BRUNET, J.-Ch.: Manuel de libraire et de l’amateur de livres. Vol. 1-6, Suppl. Berlin 1922; GRAESSE, J. G. Th.: Trésor livres rares et précieux ou nouveau Dictionaire bibliographique. Vol. 1-8. Berlin 1922; VOIT, P.: Bohemica 1500-1800. Sv. 1-3. Praha 1996.

Lit. zahraniční.: BACHLEITNER, N.-EYBL, F. M.-FISCHER, E.: Geschichte des Buchhandels in Österreich. Wiesbaden 2000 (a k tomu rec. Zd. Šimečka v Knihy a dějiny 7/8, 2000-2001, s. 89-91); BARBER, G.-FABIAN, B. (edd.): Buch und Buchhandel in Europa im achtzehnten Jahrhundert. The Book and the book trade in eighteenth-century Europe. Fünftes Wolfenbütteler Symposium vom 1. bis 3. November 1977. Hamburg 1981; BENETT, H. S.: English books and readers 1475 to 1557. Being a study in the history of the book trade from Caxton to the incorporation of the stationers’ company. Cambridge 1969; BURBIANKA, M.: Zarys dziejów handlu księgarskiego we Wrocławiu do poł. XVII wieku. Wrocław 1950; DIETZ, Al.: Zur Geschichte der Frankfurter Büchermesse. Frankfurt/M. 1921; DRUCKENMÜLLER, Al.: Der Buchhandel der Welt. Stuttgart 1935; EISENHARDT, U.: Die kaiserliche Aufsicht über Buchdruck, Buchhandel und Presse im Heiligen Römischen Reich Deutscher Nation (1496-1806). Karlsruhe 1970; GÖPFERT, H. G. (ed.): Buch- und Verlagswesen im 18. und 19. Jahrhundert. Berlin 1977; GRIMM, H.: Die Buchführer des deutschen Kulturbereichs und ihre Niederlassungsorte in der Zeitspanne 1490 bis um 1550. Börsenblatt für den deutschen Buchhandel. Frankfurter Ausgabe 21, 1965, s. 2735-2827 a 22, 1966, s. 275-377, 901-1062 (otisk též in: Archiv für Geschichte des Buchwesens 7, 1965, s. 1153-1772); HELLINGA, L. (et al.): The bookshop of the world. The role of the Low Countries in the book-trade (1473-1941). Utrecht 2001; HEYDEMANN, Kl.: Deutsche Buchhändler in Österreich. Zwischen Zuwanderung und „Verösterreicherung“. In: Beiträge zur Geschichte des Buchwesens im frühen 19. Jahrhundert (ed. M. Lehmstedt). Wiesbaden 1993, s. 115-134; HILLER, H.: Zur Sozialgeschichte von Buch und Buchhandel. Bonn 1966; HILLER, H.-STRAUß, W.: Der deutsche Buchhandel. Wesen, Gestalt, Aufgabe. Gütersloh 1966; HIRSCH, R.: Printing, selling, reading. Wiesbaden 1967; KALHÖFER, K. H.: Leben und Werk deutscher Buchhändler. Leipzig 1965; KAPP, F.-GOLDFRIEDRICH, J.: Geschichte des deutschen Buchhandels. Bd. 1-4. Leipzig 1886-1923 (repr. Leipzig 1970); KÓKAY, G.: Geschichte des Buchhandels in Ungarn. Wiesbaden 1990; KÖLLNER, A.: Buchwesen in Prag. Von Václav Matěj Kramerius bis Jan Otto. Wien 2000; LUDWIG, K.: Kurze Geschichte des Buchhandels in Deutschland. Düsseldorf 1964; MARTINO, Al.: Die deutsche Leihbibliothek. Geschichte einer literarischen Institution (1756-1914). Wiesbaden 1990; MUMBY, Fr. A.: Publishing and bookselling. A history from the earliest times to the present day. London 1956; PIROŻYŃSKI, J.: Zagadnienie eksportu książki na zachód Europy w świetle ówczesnych targowych katalogów księgarskich i bibliografii. Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka 37, 1982, s. 249-258; ROSENSTRAUCH, H.: Buchhandel, Staatsreform und neue Öffentlichkeit. In: Das achtzehnte Jahrhundert und Österreich. Jahrbuch der Österreichischen Gesellschaft zur Erforschung des achtzehnten Jahrhunderts 3, 1986, s. 49-64; SCHMID, R.: Deutsche Buchhändler, deutsche Buchdrucker. Beiträge zur Geschichte des deutschen Buchgewerbes. Bd. 1-6. Berlin 1902 (repr. Hildesheim-New-York 1979); TAUBERT, S.: Bibliopola. Bilder und Texte aus der Welt des Buchhandels. Pictures and Texts about the book trade. Images et textes sur la libraire. Hamburg 1966; TAUBERT, S.: Grundriß des Buchhandels in aller Welt. Hamburg 1953; TAUBERT, S.-WEIDHAAS, P. (edd.): The book trade of the world. Vol. 1-4. Hamburg et al. 1972-1981; WIDMANN, H.: Geschichte des Buchhandels vom Altertum bis zur Gegenwart. Teil 1-2. Wiesbaden 1975; WIDMANN, H.-KLIEMANN, H.-WENDT, B.: Der deutsche Buchhandel in Urkunden und Quellen. Bd. 1-2. Hamburg 1963-1965; WITTMANN, R. (ed.): Buchmarkt und Lektüre im 18. und 19. Jahrhundert. Tübingen 1982; WITTMANN, R. (ed.): Der Buchmarkt in der Habsburger Monarchie. München 1981.

Lit. domácí.: BŮŽEK, V.: Zahraniční trhy a kultura šlechtických dvorů v předbělohorských českých zemích. Český časopis historický 89, 1991, s. 692-713; FIALA, J.: Příspěvek k historii brněnských knihkupců. In: Knihtisk v Brně a na Moravě (red. J. Kubíček). Brno 1987, s. 216-223; HLAVÁČEK, I.: Pronikání cizích prvotisků do českých knihoven v 15. století. In: Knihtisk a Univerzita Karlova (red. L. Vebr). Praha 1972, s. 67-95; HOVORKA, J. M.: Dějiny Gremia knihkupcův a nakladatelův pražských. Praha 1921; HRUBEŠ, J.: O způsobu importu prvotisků do Čech. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 9. Praha 1974, s. 281-282; KOHÁČEK, P.: Pražští knihkupci v 19. a 20. století. Typografia 8-9, 1987, s. 319-327; KOLDOVÁ, M.: Jezuitská tiskárna v Praze (1635-1773) na základě archivních pramenů ze Státního ústředního archivu. Praha 2003 (diplomová práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze); KRAUS, A.: Poslední razzia na knihy v Praze v době před Josefem. Časopis českého muzea 91, 1917, s. 328-330; NOSOVSKÝ, K.: Nauka knihopisná a nástin vývoje knihkupectví českého. Praha 1927; ŠIMEČEK, Zd.: Geschichte des Buchhandels in Tschechien und in der Slowakei. Wiesbaden 2002; ŠIMEČEK, Zd.: K problematice knižního obchodu na sklonku 15. a v 16. století. In: Knihtisk v Brně a na Moravě (red. J. Kubíček). Brno 1987, s. 148-160; ŠIMEČEK, Zd.: K úloze dovozu knih v českém knižním obchodě do roku 1918. In: Septuaginta Paulo Spunar (red. J. K. Kroupa). Praha 2000, s. 510-521; ŠIMEČEK, Zd.: Některé otázky knižního obchodu v Praze 18. století. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 315-326; ŠIMEČEK, Zd.: Půjčovny knih a čtenářské společnosti v Českých zemích a jejich působení do roku 1848. Československý časopis historický 29, 1981, s. 63-88; TADRA, F.: K dějinám českého knihtiskařství a knihkupectví. Časopis Českého muzea 51, 1877, s. 175-181; THON, J.: Distribuce knih v době obrozenské. Slovesná věda 4, 1951, s. 213-222; THON, J.: K studiu dějin nakladatelstva a knihkupectva československého. Slovanská knihověda 4, 1935-1936, s. 8-13; VIDMANOVÁ, St.: Pražští knihkupci a nakladatelé v druhé polovině 18. století. Vědecké informace ZK ČSAV 3, 1975, s. 43-53; VOIT, P.: Knižní pozůstalost olomouckého tiskaře Jana Olivetského z Olivetu jako literárněhistorický a bibliografický pramen. Sborník Národního muzea v Praze C 29/4. Praha 1984, s. 197-214; VOIT, P.: Moravské prameny z let 1567-1568 k dějinám bibliografie, cenzury, knihtisku a literární historie. Příspěvky ke Knihopisu 5. Praha 1986; VOLF, J.: Cizí knihkupci na pražských trzích v 17. a 18. století. Topičův sborník 9, 1922, s. 266-272; VOLF, J.: Dějiny veřejných půjčoven knih v Čechách do r. 1848. Praha 1931; VOLF, J.: K dějinám knihkupců v Čechách v 18. století. Československý knihtisk (Topičův salon). Praha 1920, s. 103-122; VOLF, J.: K vývoji knihkupeckého stavu u nás. Literární rozhledy 14, 1929-1930, s. 149-150 a 197-198; VOLF, J.: K vývoji knihkupectví a nakladatelství v Čechách do 1848. Praha 1930; VOLF, J.: Kde byly v Praze roku 1615 knihkupecké krámy? Časopis Národního muzea 102, 1928, s. 188-189; VOLF, J.: Knihkupci na Hradě Pražském. Zvon 25, 1914, s. 184; VOLF, J.: O tiskařích, nakladatelích a knihkupcích v Praze za Josefa II. Praha 1929; VOLF, J.: Přehled vývoje knihkupectví a nakladatelství v Československu do převratu. Československá vlastivěda. Sv. 7. Praha 1933, s. 565-580.

Lex.: CLAVIS typographorum librariorumque saeculi sedecimi. Index Aureliensis. Catalogus librorum sedecimo saeculo impressorum. Tertia pars. Vol. 3. Baden-Baden 1992; GRUYS, J. A.-WOLF, Cl. de: Thesaurus Nederlandse boekdrukkers en boekverkopers tot 1700. Met Plaatsen en Jaren van werkzaamheid. Typographi et bibliopolae Neerlandici usque ad annum MDCC. Nieuwkoop 1980; GRUYS, J. A.-WOLF, Cl. de: Thesaurus 1473-1800. Nederlandse boekdrukkers en boekverkopers. Met plaatsen en jaren van werkzaamheid. Dutch printers and booksellers. With places and years of activity. Nieuwkoop 1989; CHYBA, K.: Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, roč. I-XIX. Praha 1966-1984 (a k tomu BOHATCOVÁ, M.: Nad Chybovým Slovníkem knihtiskařů. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 12. Praha 1995, s. 33-58); PAISEY, D. L.: Deutsche Buchdrucker, Buchhändler und Verleger 1701-1750. Beiträge zum Buch- und Bibliothekswesen 26. Wiesbaden 1988; PAISEY, D. L.: German printers, booksellers and publishers of the seventeenth century: some amendments and additions to Benzing. Gutenberg-Jahrbuch 1989, s. 165-179.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.