Knihtisk (řemeslo)

Z Encyklopedie knihy

Symbolický trojlístek nejstarších německých tiskařů (Leipzig 1740). Gessner, Christian Friedrich: Die so nöthig als nützliche Buchdruckerkunst und Schriftgießerey (Leipzig, Christian Friedrich Gessner 1740–1745). Díl první (1740), tabule za pag. 58 s mědirytovými portréty Gutenberga, Fusta a Schöffera. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AY II 31.

Knihtisk (řemeslo) už většina stálých tiskáren 15. století byla založena na určité dělbě práce. Jednotlivé fáze výroby obstarával majitel spolu se sazečem, ballenmeistrem, pressmeistrem a případně dalšími pomocníky a korektorem. Ani v počátcích, ani později nebylo výjimkou, že majitel získal univerzitní vzdělání a řemeslo (angl. printing, fr. imprimerie, něm. Buchdruck) provozoval jako graduovaný bakalář či magistr, schopný paralelně působit i v církevních či městských službách (písař, radní, sekretář, učitel). Vedle předpokládané manuální zručnosti v profesích grafických osvědčoval také úroveň osobní kultury. Musel mít přehled o aktuální politické situaci a domácí i zahraniční konkurenci, nepřetržitě se seznamoval s literárním terénem, sledoval čtenářské zájmy a poptávku. Nadto vedle humanitní orientace nesměl postrádat ani schopnosti obchodní (knihkupec), neboť právě míra kapitálové soběstačnosti determinovala rozvoj nezávislých edičních aktivit. Estetická úroveň a technická bezchybnost výrobků nebyly limitovány pouze vybavením tiskárny, manuálním, ekonomickým a časovým potenciálem dílny, ale i niterným vztahem výrobců k autorovi a textu. Mnohé tiskárny tak po sobě zanechaly pouze řemeslné výrobky (ba i takové, pro něž v německém knihtiskařském slangu existovalo hanlivé označení „Hudeley“), kdežto na produkci jiných je patrné, že knihtisk chápaly jako uměleckou činnost s vysoce kvalifikovaným společenským dopadem (odtud soudobá lat. označení „ars impressoria“ nebo „ars typographia“, dnes angl. art of printing, fr. art d’imprimer a něm. Buchdruckerkunst).

Po počátečních desetiletích existence však knihtisk postupně ztrácel individuální umělecký charakter a nejpozději do poloviny 16. století se transformoval na principech kolektivní práce. Tam, kde řemeslo mělo silnou tradici a dobré ekonomické podmínky, se z manuálně pracujícího tiskaře-majitele stal tiskař-principál. Ten většinou již jen organizoval chod tiskárny a sféru písmolijectví, dekoru a ilustrací ponechával externím specialistům. Část aktivit tak připadla osamostatněným písmolijnám a řezáčským ateliérům, které vyrobily tolik zboží, že mohlo volně migrovat mezi tiskárnami bez ohledu na primární vazby mezi textem a obrazem. Dílny o větším počtu pomocníků řídil faktor. S růstem čtenářských zájmů a osamostatňováním knižního obchodu od knižní výroby se ojediněle již během 15. století konstituovala nová profese, a to nakladatel, jehož působení na poli finančním a edičním ovšem principála zbavovalo relativní nezávislosti a vtěsnávalo do role pouhé nájemně řemeslné síly.

I přes tuto komercionalizaci si řemeslo nadále uchovávalo relativní svobodu, nabytou již v samotných počátcích. Nepřijalo cechovní způsob organizace za vlastní a bylo-li nuceně vtěsnáno do syndikátu (např. Anglie 1556 a Francie 1618), anebo spoutáno cechovními artikulemi (např. Štrasburk 1502 společně s papírníky, zlatníky, dřevořezáči a malíři hracích karet), pak jen výjimečně. O cechovním uspořádání pražského knihtisku nemáme dosud žádné zprávy vyjma velmi raného dekretu Ferdinanda III. z 22. září 1656. Panovník v něm deklaroval Tiskárnu jezuitskou jako společný majetek pražské univerzity i řádové akademie a přitom uvedl „entlichen auch die Buchdrucker Gesellen der Stadt Buchtruckerey Zunfft und Ordnung unterworffen und als denen Constitutionibus Municipalibus hierbey nichts praejudicirtliches Vorgehe lasen solle“ (Monika Koldová). Později se i knihtiskaři v nutných případech řídili ustanoveními generálních cechovních artikulí Karla VI. z roku 1731 (doplněk 1739).

Větší sympatie nežli cechovní uspořádání měl přechod vyučených i nevyučených provozovatelů knihtiskařského řemesla pod pravomoc univerzity. Většina evropských univerzit totiž poskytovala možnost vyvázat se z městského práva a imatrikulací přejít pod svobodnější akademickou jurisdikci. Cenzurní dohled církevních a světských institucí nad řemeslem tím však nebyl ani potlačen, ani minimalizován. Na pražské univerzitě se imatrikulace tiskařů pořádaly až po Bílé hoře od roku 1656, ale první zachovaný záznam nese letopočet 1676.

„Borgis“ švabach (Leipzig 1743). Gessner, Christian Friedrich: Der in der Buchdruckerei wohl unterrichtete Lehr-Junge (Leipzig, Christian Friedrich Gessner 1743). Pag. X (skutečná velikost). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AZ X 34.

Městské rady mnohde chápaly akademické výsady jako újmu veřejných zájmů, a proto se od druhé poloviny 16. století snažily technickou a etickou úroveň řemesla včetně cenové taxy i vztahů mezi principály a zaměstnanci regulovat alespoň prostřednictvím lokálních knihtiskařských řádů. Kupříkladu pro Frankfurt platil Eines Erbarn Rats ernewerte Ordnung und Artickel, wie es forthin auff allen Truckereyen in dieser Statt Franckfurt soll gehalten werden (Frankfurt/M. 1598), jemuž předcházel první městský řád z roku 1573 (novela byla publikována 1660). V Lipsku a Wittenberku obdobná úprava vyšla 1606, v Norimberku 1673. Ustanoveními německých knihtiskařských řádů se možná řídil také život řemeslnictva pražského. Lze tak usuzovat z toto, že když asi roku 1673 pražští pomocníci hájili oprávněný požadavek Vojtěcha Jiřího Koniáše stát se tovaryšem a hrozili zastavením práce, prefekt pražské Tiskárny jezuitské Jindřich Chlumecký se dovolával frankfurtského artikulu zakazujícího stávky zaměstnanců.

Zakládání knihtiskařských živností a péče o dorost regulovaly městské úřady či dvorská kancelář až od 16. století. Mimo jiné byly stanoveny požadavky ať už na provozovatele živnosti, nebo na přijetí kornuta neboli dvanácti až patnáctiletého učedníka a potenciálního tovaryše. O povolení provozovat vlastní kamennou (nikoli pokoutní) tiskárnu žádal bezúhonný tovaryš s nejméně tříletou praxí. Obecně platí, že od 16. století vznik tiskárny zakládalo privilegium panovníka a od poloviny 18. století koncese, udělovaná nejvyšším správním orgánem (guberniem). Vždy se přitom přihlíželo k aktuálním politickým, náboženským a ekonomickým zájmům regionu. Tovaryš či samostatný tiskař měnící místo pobytu musel prokázat svou způsobilost (perfektní znalost domácího jazyka, aktivní užívání latiny, schopnost číst řecky), slíbit přijetí knihtiskařského řádu daného města, cenzury i veřejné taxy za provedenou práci, a to vše v případě konfliktu pod sankcí (pokuta, uvěznění, či vypovězení z města).

Obživu kornuta zaopatřoval příslušný tovaryš, do jehož péče byl učeň vložen. Ostatní zaměstnance vyplácel principál. Za dvanácti až patnáctihodinovou práci (tagverk z něm. Tagewerk), kterou konali s výjimkou povinných svátků zhruba od 5 hod. ráno, jim náležela týdenní mzda, navyšovaná u příležitosti velikonočních a svatodušních trhů ještě o jednorázové odměny. Nově nastoupivší tovaryš získával ještě příspěvek (introitus), stejně tak odcházející (laufgeld). Zaměstnanci pověřovaní nárazovou prací a nazývaní od 18. století štukaři (z něm. Stück = kus) anebo cajtaři (z něm. Zeit = čas) dostávali mzdu denně. Sazečův výkon se hodnotil dle počtu vysazených archů a od 18. století podle množství vysazených písmen ‚n‘ ‚m‘ nebo ‚u‘ (která měla střední tloušťku textového, respektive chlebového písma). Faktor byl zpravidla zainteresován i na ročním ekonomickém obratu a v případě, že u vdovy zastupoval zesnulého principála, jeho mzdové podmínky byly ještě výhodnější. Životní úroveň nižšího tiskařského personálu byla však vesměs bídná, a proto se mzdová politika od 17. století stávala velmi často předmětem kolektivních nepokojů a stávek (např. 1539 a 1570 v Lyonu, 1597 ve Frankfurtu/M.). V nich se knihtiskařská solidarita osvědčovala nejvíce. Ve Francii, Anglii a Německu, kde řemeslo lpělo na tradici nejdéle, se sociální poměry počaly řešit až ve 30. letech 19. století. Nejstarší souhrnné poučení o životě a sociálním zajištění personálu poskytují dvě publikace tiskaře Christiana Friedricha Gessnera, a to čtyřdílná Die so nöthig als nützliche Buchdruckerkunst und Schriftgießerey (Leipzig 1740-1745) a dvoudílná Der in der Buchdruckerei wohl unterrichtete Lehr-Junge (Leipzig 1743).

Erb tiskařů na stanovách Klauserova bratrstva (Praha 1766). In der Liebe des Nächstens und Barmhertzigkeit begründete Verbindung deren Buchdrucker-Kunst-Verwanthen der königl. Haubt-Stadt Prag (Praha, Jan Josef Klauser 1766–1768). Pag. 41 detail koncové viněty s erbem tiskařů. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AY III 52.

Do pražských poměrů mezi principály a pomocníky dávají nahlédnout dvoudílná akta prvního českého sociálně podpůrného bratrstva knihtiskařů. Citují se dle názvu na rytém předtitulu jako In der Liebe des Nächstens und Barmhertzigkeit begründete Verbindung deren Buchdrucker-Kunst-Verwanthen der königl. Haubt-Stadt Prag (Praha 1766-1768). Původně spolková instituce (Bundesgenossenschaft) roku 1766 přerostla v bratrstvo (Gemeinschaft) pro sociální výpomoc v případě choroby či úmrtí členů. Bratrstvo sdružovalo jak principály, tak knihtiskařské pomocníky z Prahy a některých venkovských dílen. Spolu s nimi se členkami staly též manželky. Stanovy byly vypracovány s použitím tehdy živých knihtiskařských řádů (frankfurtský 1660, norimberský 1673 a augsburský 1713). Klauserovou smrtí (1771) tento první spolek českých typografů bohužel zanikl.

Tiskařské řemeslo bylo v drtivé převaze mužskou záležitostí. Jako první tiskařka je doložena Anna Rügerová (Rügerin) v Augsburku 1484. Nejstarší samostatnou tiskařkou u nás může být Kunhuta Hadová (rozená Peypusová), vdova po Janu (i Janu Kantoru) Hadovi. Možná, že se k řemeslu dostala už 1541-1544, zcela určitě 1578-1579. Od poloviny 16. století však bylo přijímání žen k řemeslu obecně zapovídáno. V dějinách knihtisku je jen velmi málo případů, kdy syn nepřevzal profesi svého otce. Mužská část dynastie Estiennů tak provozovala firmu asi 170 let, Elzevierové 130 let, Manuziové 100 let. Mezi staršími tiskárnami v Čechách, ne-li v celém středoevropském prostoru, drží primát dílna pražského Žida Geršoma Kohena udržovaná jeho potomky po šest generací (1514-1763). České a moravské nežidovské tiskárny takové setrvalosti nedosahovaly. Výjimkou je jen rodina Jana Karla Jeřábka, která se u řemesla držela od roku 1686 po následujících 175 let. Podobně je tomu s historií slavného Trasslerova-Rohrerova brněnského domu, který byl založen 1786 a své působení ukončil až socialistickým znárodněním. Nezletilé potomky až do dob vyučení zastupovala většinou matka, případně závětí či městskou radou ustanovený poručník. Pokud mužský, vyučením způsobilý potomek neexistoval, kontinuitu zajišťovaly pozůstalé manželky, které se živnosti ujímaly takzvaným „právem vdovským“. Byl-li tento princip porušen, jak ukazuje případ Ludmily nejml. Sedlčanské ze Šarfenberka, která sice pocházela z tiskařské rodiny, ale dvakrát po sobě se provdala za muže jiných řemesel, dobové konvence nedovolovaly tiskárně pokračovat.

Dalším nástrojem k udržení provozu se stávala sňatková politika dcer a synů tiskařů a ovdovělých manželek. Sňatky, většinou uzavírané z rozumu, vedly k vítané kumulaci majetku i výrobních prostředků a posilovaly prestiž rodových firem. Příkladem budiž slavná Plantinova a Moretova tiskárna v Antverpách, která během 1555-1876 existovala díky fúzi po osm generací. Obdobný úkaz z dějin brněnského knihtisku přináší firma Františka Ignáce Sinapiho založená 1689, do níž se později přiženili Svobodové a která pak po prodeji Siedlerům a silně konkurujícím Gastlům přetrvala až k počátku druhé poloviny 19. století. Velmi rozšířenou dobovou konvencí byly také sňatky pozůstalých manželek tiskařů s faktory vlastních dílen. Frapantní příklad tu poskytuje olomoucká tiskařka Dorota, vdova po Mikuláši Hradeckém z Kružnova, která se roku 1654 ve svých 90 letech znovu provdala za mladičkého vedoucího Víta Jindřicha Ettela.


Lit.: BAROWA, I.: Jan Amos Komeński o książce w Orbis pictus. Roczniki biblioteczne 16/1-2, 1972, s. 69-77; BARTÁK, J.: Z dějin polygrafie. Praha 2004; BARTÁK, J.-KRAUS, Vl.: Typografové 1468-1939. Praha 1996; BERÁNEK, K.: K imatrikulaci knihtiskařů na Pražské univerzitě. In: Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 5. Praha 1988, s. 199-208; BERÁNEK, K.: Z mládí pražského tiskaře Vojtěcha Koniáše. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 2. Praha 1967, s. 109-113; FLODROVÁ, M.: K provozu brněnské tiskárny E. A. Svobody v polovině 18. století. Vlastivědný věstník moravský 38, 1986, s. 144-152; FUCHS, R. W. (ed.): Geschichte der Druckverfahren. Teil 1 Gerhardt, Cl. W.: Prägedruck und Siebdruck, Teil 2 Gerhardt, Cl. W.: Der Buchdruck, Teil 3 Lilien, O. M.-Gerhardt, Cl. W.: Tiefdruck und die kleineren Druckverfahren, Teil 4 Imiela, H. K.-Gerhardt, Cl. W.: Stein- und Offsetdruck. Stuttgart 1974-1993; GELDNER, F.: Bildungsstand und ursprünglicher Beruf der deutschen Buchdrucker des 15. Jahrhunderts. Berlin 1967 (zvl. ot. z Homage to a bookmann. Essays on manuscripts, books and printing written for Hans P. Kraus on his 60th birthday, ed. H. Lehmann-Haupt); GISI, Br.: Der Drucker. Ein Beruf im Wandel der Zeit. Aarau 1989; KOLDOVÁ, M.: Jezuitská tiskárna v Praze (1635-1773) na základě archivních pramenů ze Státního ústředního archivu. Praha 2003 (diplomová práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze); KRULIŠOVÁ, H.: Zdraví typografů. Typografia 93, 1990, s. 182-183; MARTINČÍK, R.: Staří knihtiskaři a jich pomocnictvo. Veleslavín 43, 1915, č. 7-10 (nestr.); MÍKA, Zd.: Ke vzniku a rozvoji tiskařského průmyslu v Praze do poč. 20. století. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 373-380; NEŠVERA, R. K.: Jak se pracovalo ve staré tiskárně. Svět techniky 6, 1955, s. 44-50; NEŠVERA, R. K.: Knihtisk v době Daniela Adama z Veleslavína. Svět techniky 6, 1955, s. 684-688; POLÁK, K.: Třemi stoletími. Stručné dějiny Státního pedagogického nakladatelství. Praha 1967; SCHMIDT-KÜNSEMÜLLER, Fr. A.: Die Erfindung des Buchdrucks als technisches Phänomen. Mainz 1951; STRAKA, C.: Obrázek zaměstnaneckých poměrů pražských typografů ze XVII. století. Typografia 30, 1923, s. 49-53; STRAKA, C.: Živnost knihtiskařská v XVI. a v XVII. věku. Typografia 31, 1924, s. 105-107 a 126-131; VOLF, J.: Podpůrné bratrstvo knihtiskařů v letech 1766-1769. Český bibliofil 6, 1934, s. 25-38; VONKA, R. J.: Nejstarší vyobrazení knihtiskáren. Ročenka československých knihtiskařů 13, 1930, s. 35-57; VONKA, R. J.: Nejstarší zobrazení díla knihtiskařského. Typografia 35, 1938, s. 137-159; SCHOTTENLOHER, K.: Der Buchdrucker als neuer Berufsstand des 15. und 16. Jahrhunderts. Mainz 1935; STEINBERG, S. H.: Die schwarze Kunst. München 1961; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; WOLF, H.-J.: Schwarze Kunst. Eine illustrierte Geschichte der Druckverfahren. Frankfurt/M. 1981 (repr. Dornstadt 1988); ZÍBRT, Č.: Řád knihtlačitelský r. 1806. Typografia 30, 1923, s. 5-8.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.