Knihtisk (rozšíření)

Z Encyklopedie knihy

Knihtisk (rozšíření) povědomí o inflitraci knihtisku se neustále zpřesňuje v závislosti na objevech doposud neznámých prvotisků, dokladů nejjistějších, na studiu nových archivních pramenů a dle zvyšující se úrovně inkunábulistiky vůbec. Tam, kde nejstarší památky národního knihtisku obsahují místo vydání a dataci knižního explicitu, bývá terminus ante quem pro uvedení knihtisku až na výjimky nezpochybnitelný. K těm případům, kdy je i natištěný letopočet odmítnut, patří explicit „Anno a Christi Incarnatione MCCCCLXI [1461] per magistrum Nicolaum Ienson“ v Decor puellarum (Venezia 14[7]1). Mělo by sice jít o nejstarší tisk v Benátkách, ale poněvadž z jiných pramenů víme, že prvotiskař Nicolas Jenson se zde usadil až 1469-1470, natištěný letopočet je považován za chybu tisku.

Existují však teritoria, do nichž řemeslo pronikalo za mnohem méně jasných okolností. V těchto případech se počátky knihtiskařské činnosti stanovují srovnávacím studiem tiskového písma (typologie) a ostatních indicií (filigrán) s přihlédnutím k obsahové i filologické analýze textu a ke svědectví archivů. Vědecký průzkum nejstarších původcovsky anonymních prvotisků nemusí vždy vést k trvale platným exaktním závěrům, nýbrž jen k pouhým hypotézám, které jsou pak odbornou a laickou veřejností přijímány s větším či menším ohlasem, ba i jako nacionální politikum. Příkladem poslouží dlouholetý spor zahraniční inkunábulistiky o Missale speciale (Basel? ca 1473), považované nejprve za tisk Johanna Gutenberga a dnes za práci Hanse Kocha. Obdobné diskuse se v kontextu domácí inkunábulistiky vedou u Kroniky trojánské. Ačkoli typologické studium opravňuje k závěru, že byla vytištěna až po 1476, někteří badatelé (naposledy Pravoslav Kneidl 1976) ji považují za nejstarší projev knihtisku v Čechách z roku 1468.

První známý doklad Gutenbergova nového způsobu rozmnožování textu lze datovat snad do konce roku 1447. Přestože vznikl v Mohuči, o prvenství knihtisku se po několik století urputně hlásil Štrasburk, v němž Johann Gutenberg do roku 1444 pobýval. Štrasburk přitom nebyl aspirantem jediným. Údajné prvenství hájili v Haarlemu (Laurens Janszoon Coster 1440), Avignonu (Prokop Waldvogel 1444), Bruggách (Jean Brito po 1455?) anebo v italském Feltre (Pamfilo Castaldi 1456). Nelze sice zcela popřít, že základy novodobého evropského knihtisku nebyly mezi první a druhou polovinou 15. století položeny na několika místech nezávisle na sobě, ale pouze u Gutenberga díky pramenné hodnotě Helmaspergerova notářského instrumentu z 6. listopadu 1455 jsme neklamně ujištěni o prvních a hned zdařilých krocích.

Symbolický trojlístek nejstarších německých tiskařů (Leipzig 1740). Gessner, Christian Friedrich: Die so nöthig als nützliche Buchdruckerkunst und Schriftgießerey (Leipzig, Christian Friedrich Gessner 1740–1745). Díl první (1740), tabule za pag. 58 s mědirytovými portréty Gutenberga, Fusta a Schöffera. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AY II 31.

Gutenbergovi pomocníci po prohraném soudním sporu opustili svého zaměstnavatele buď vzápětí (snad již 1458/1459 se usadili v Bamberku a nejpozději 1460 ve Štrasburku), anebo poté, co Mohuč byla 1462 rozchvácena občanskou válkou kurfiřta Adolfa Nasavského. Také bamberská dílna takzvaného Tiskaře „B 36“ zaučila několik řemeslníků (např. Johanna Sensenschmidta), kteří však odešli působit jinam ne kvůli objektivním překážkám, ale už z vlastní vůle. Z toho lze usuzovat, že právě v Bamberku přestalo být umění knihtisku utajováno, a že tak získalo předpoklady stát se vlastně celospolečenským majetkem. Bamberskou dílnu na přelomu 50. a 60. let 15. století navštívil český učenec Pavel Žídek (Paulerinus, zemř. asi 1471). Ve své rukopisné encyklopedii Liber viginti artium pak podal ca 1463 nejstarší bohemikální zprávu o existenci knihtisku, respektive o tisku Šestatřicetiřádkové bible, kterou však omylem považoval za blokovou knihu (zprávu otiskl Karl Dziatzko z rukopisu Jagellonské knihovny v Krakově).

Po prvních projevech v Německu (1447?) se knihtisk šířil takto: Itálie 1465, Švýcarsko ca 1468, Francie 1470, Španělsko 1472, Belgie 1473, Maďarsko 1473, Nizozemí 1473, Polsko 1473?, Anglie 1476, Čechy 1476 (1468?), Slovensko 1477? (souvisle od 1560), Portugalsko ca 1480 (1487), Dánsko 1482, Rakousko 1482 (1461?), Švédsko 1483, Morava 1486, Chorvatsko 1491, Černá Hora 1493, Turecko 1493 (1727), Afrika 1494? (1784), Rumunsko 1508, Řecko 1512 (1821), Bosna-Hercegovina 1519, Litva 1522?, Island 1531?, Amerika Střední 1539, Srbsko 1552, Rusko 1553?, Indie 1556, Ukrajina 1573, Slovinsko 1575, Amerika Jižní 1584, Čína 1588 (evropský import), Japonsko 1590 (evropský import), Amerika Severní 1638, Finsko ca 1642, Norsko 1643, Austrálie 1802 a Bulharsko 1838. Německá knihověda označuje průkopníky (první šiřitele) knihtisku bez ohledu na století a typ regionu termínem Erstdrucker.

Největší zásluhu na rozšíření knihtisku má zcela logicky Německo. Zdejší vyučenci uvedli řemeslo do okolních zemí: Rakousko (Vídeň? 1461?), Itálie (Subiaco 1465, Benátky 1469, Foligno a Miláno 1470), Francie (Paříž 1470), Švýcarsko (Basilej ca 1468, Beromünster 1470), Španělsko (Segovia? 1472), Maďarsko (Budapešť 1473), Polsko (Krakov 1473), Dánsko (Odense 1482), na Moravu (Brno 1486) a snad i do Afriky (São Tomé 1494?). V Německu se pravděpodobně vyučili i první belgičtí a nizozemští tiskaři domácího původu, zcela jistě Angličan William Caxton. Pokud nejstarší plzeňský Tiskař Arnoštových Statut pocházel z Čech, musel i on získat zkušenosti v nedalekém Německu (alternativně se nabízí bamberská Pfisterova dílna). Migrující Židé započali s hebrejským knihtiskem v Portugalsku, Turecku a Řecku. Mocenské zájmy Španělska a Portugalska podporovaly tištěnou knihu v Jižní a Střední Americe, Číně, Indii a Japonsku.

Z uvedeného vyplývá, že knihtisk se brzo stal kosmopolitním fenoménem. Do roku 1500 existovalo totiž už přes 1.100 dílen ve více než 250 evropských městech (jen Itálie přijala řemeslo v osmdesáti aglomeracích, přes 50 bylo v Německu, 40 ve Francii, více než 30 ve Španělsku apod.). Knihtisk sice výjimečně zapouštěl kořeny i u významných klášterů, ale jinak byl od počátku řemeslem veskrze městským. Striktně závisel na dostatečném surovinovém a technickém zázemí, na úrovni finančnictví, kumulaci mecenášů i koupěschopnosti odběratelů. Proto pronikal do lidnatých kulturněpolitických a obchodních center, jejichž ekonomiku a život vůbec příznivě profilovaly mocenské a vzdělavatelské instituce (panovnický dvůr, kapitula, univerzita). Ani ty však v době, kdy se knižní trh a čtenářská obec teprve konstituovaly, nejstarším tiskárnám nezaručily dlouhodobé trvání (v Africe?, Řecku, Slovensku a Turecku se řemeslo etablovalo poměrně brzy, ale kontinuita byla záhy přervána). Regresivní role mocenských center naopak vzrůstala s expanzivním vývinem řemesla za reformace, během níž zejména anglický a francouzský knihtisk počal být regulován předepsaným počtem dílen a povoleným množstvím ručních lisů, omezováním písmolijectví, potlačováním patisku, cenzurou, institutem privilegií anebo zákazem podnikání cizinců.

Tiskař zůstával dlouho závislý na individuálních objednávkách, jimž musel podřídit rytmus řemesla. Vyvinul se tak typ kočovného tiskaře, který měnil místo podnikání v důsledku velkých provozních nákladů, rychle rostoucí konkurence a mnohde i díky nezájmu oficiálních institucí (síť stálých čili kamenných tiskáren houstla teprve počátkem 16. století). Jinou cestou k upevnění ekonomického zázemí byla kooperace několika subjektů. Existenci nakladatelských či výrobních partnerství dokládají již finanční vazby Johanna Gutenberga na Johanna Fusta, anebo Fustovo kapitálové spojení s Peterem Schöfferem st. Němci Konrad Sweynheym a Arnold Pannartz pospolu působili od roku 1465 v italském Subiacu, společenství Ulricha Geringa, Michaela Friburgera a Martina Crantze je doloženo od 1470 v Paříži. V 90. letech vzniklo ve španělské Seville výrobní sdružení řemeslníků nazvané Tiskárna německých společníků (Compañeros Alemanes). U nás nejstarší dvojici spolupracovníků tvořili Konrad Stahel a Matthias Preinlein v Brně zcela jistě 1491 (ne-li dříve) a možná Mikuláš Konáč z Hodiškova a Jan Wolf přechodně roku 1507 v Praze.


Lit.: BERRY, W. T.-POOLE, H. E. (edd.): Annals of printing. A chronological encyclopedia from the earliest times to 1950. Toronto 1966; CLAIR, C.: A chronology of printing. New York (1969); DZIATZKO, K.: Gutenbergs früheste Druckerpraxis. Berlin 1890; FUCHS, R. W. (ed.): Geschichte der Druckverfahren. Teil 1 Gerhardt, Cl. W.: Prägedruck und Siebdruck, Teil 2 Gerhardt, Cl. W.: Der Buchdruck, Teil 3 Lilien, O. M.-Gerhardt, Cl. W.: Tiefdruck und die kleineren Druckverfahren, Teil 4 Imiela, H. K.-Gerhardt, Cl. W.: Stein- und Offsetdruck. Stuttgart 1974-1993; HAEBLER, K.: Die Erfindung der Druckkunst und ihre erste Ausbreitung in den Ländern Europas. Mainz 1930; HELLINGA, L.: Das Buch des 15. Jahrhunderts im Übergang von der Handschrift zum Buchdruck. Gutenberg-Jahrbuch 1998, s. 49-55; KAPR, A.: Johannes Gutenberg. Persönlichkeit und Leistung. Leipzig-Jena-Berlin 1986 (repr. München 1987); KNEIDL, P.: Kronika trojánská a nejstarší prvotisky vytištěné v Čechách. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 11. Praha 1976, s. 160-188; KOLB, A.: Die Ausbreitung der Buchkunst. Mainz 1931; KVASNIČKA, Ed.: Odkud přišel knihtisk do Čech? Časopis českých knihovníků 22, 1943, s. 54-60; LIMBURG, H. (ed.): Ars impressoria. Entstehung und Entwicklung des Buchdrucks. Eine internationale Festgabe für Severin Corsten zum 65. Geburtstag. München 1986; MUSPER, H. Th.: Die Haarlemer Blockbücher und die Costerfrage. Fest-Vortrag gehalten am 26. Juni 1938 in der General-Versammlung der Gutenberg-Gesellschaft im Kurfürstlichen Schloß zu Mainz. Mainz 1939; RUPPEL, A.: Wer war der wirkliche Erfinder der Buchdruckerkunst? Mainz 1964; TRAPP, J. B. (ed.): Manuscripts in the fifty years after the invention of printing. London 1983; VERVLIET, H. D. L.: Das Buch im 15. und 16. Jahrhundert. In: Liber librorum. 5000 Jahre Buchkunst (ed. H. D. L. Vervliet). Genf 1973, s. 387-418; WIDMANN, H. (ed.): Der Gegenwärtige Stand der Gutenberg-Forschung. Stuttgart 1972.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.