Knihvazač (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

Profese podílející se na výrobě knihy (Frankfurt/M. 1574). Sachs, Hans – Amman, Jost: Eigentliche Beschreibung aller Stände auf Erden (Frankfurt/M., Sigmund Feyerabend 1568). Fol. G1a (knihvazač). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AE IX 119.

Knihvazač (dříve též introligator z lat. intro = dovnitř, ligare = vázat, angl. bookbinder, fr. relieur, něm. Buchbinder) řemeslník živící se výrobou a zdobením knižní vazby, případně též prodejem knih (odtud stč. označení knihař) a přilepšující si obvykle ještě papírnickým a galanterním sortimentem. Profese tudíž předpokládala nejen manuální zručnost, ale i poměrně rozvinuté estetické cítění, umělecký rozhled a invenci, kterou bylo možno uplatnit v souladu s typografickou úpravou knihy nejspíše jen u individuálních zakázek. Knihvazač pracoval v těsné vazbě s papírníky, pergameníky, koželuhy, kovolijci, kovotepci, kovorytci, zlatníky a tkalci. Barevný papír si připravoval zpravidla sám (od 17. století mohl při větší spotřebě oslovovat postupně vznikající manufaktury). Tak jako bylo zvykem předávat profesi z otce na syna v rodinách tiskařů, nakladatelů a knihkupců, řemeslo dědili i mužští potomci knihvazačů (např. Antoine Padeloup založil dynastii, z níž postupně vzešlo 12 řemeslníků, Jacques Antoine Derôme měl 18 následovníků a Pierre Le Monnier dokonce 20).

Nejstarší stálé knihvazačské dílny byly zřizovány pouze při univerzitách a v klášterech (vazba klášterní). Jinak řemeslo provozovali kočovní knihvazači, kteří měnili místo působení dle zakázek světských či církevních institucí nebo dle jiných podmínek regionu. Tak jak řemeslo bylo po staletí závislé na kapacitě středověkých opisovačů, tak také úzce souviselo s rozvojem knihtisku. Pronikavou laicizaci řemesla si již po polovině 15. století vynutil explozivní nárůst zakázek, přicházejících z tiskáren, institucionálních knihoven, od běžných konzumentů i skutečných bibliofilů. Knihvazači se proto usazovali v těsném sousedství prvovýroby nejen v metropolích, ale i menších střediscích knihtisku a obchodu s knihami. Dosavadní monopol klášterních center tak převzala síť městských knihařských dílen, jejichž produkce nesměřovala pouze do prostředí církevního a učeneckého, jako tomu doposud bylo u dílen klášterních, nýbrž vydatně pokrývala i potřeby měšťanské společnosti.

Princip knihařské práce při tvorbě tak řečené nasazované vazby se sice nezměnil, avšak muselo dojít k některým pronikavým změnám ve finální úpravě. Časově náročné starší výzdobné postupy byly opuštěny (gotická vazba řezaná) a způsob i tempo knihařovy práce se přizpůsobily masové produktivitě tiskáren, představám nakladatelů a koneckonců též mohutnějící poptávce čtenářů (renesanční vazba slepotisková, vazba nakladatelská). Od 30. let 19. století počala rukodělným knihvazačům postupně vznikat konkurence ve strojové výrobě takzvané vazby zavěšované. Postupem doby byla totiž narušena dosavadní jednota knihvazačského zpracování. Kdysi technologicky ucelené provozy se omezily jen na vypracování knižního bloku, kdežto kompaktní desky, do nichž se blok pouze zavěšoval, vznikaly odloučeně v samostatných industriálních jednotkách (např. vazba plátěná z Lipska).

Početní nárůst knihvazačských dílen vyvolal leckde snahy postavit řemeslo jakožto svobodné umění pod jurisdikci univerzit (např. od 1384 v Praze a během 15. století v Erfurtu aj.). Silnější se však ukázala potřeba začlenění řemesla do cechovních organizací. Již dříve byli knihvazači spojováni s knihkupci, iluminátory a písaři (1401 Paříž, 1403 Londýn, 1453 Bruggy) či zlatníky (1502 Štrasburk). Samostatné cechy vznikaly během 16. století (např. Varšava 1528, Augsburk 1533, Lipsko 1544, Vídeň 1549). V Praze byly 1596 spojeny dva doposud samostatné cechy Starého a Nového Města, avšak dobu jejich vzniku ještě neznáme. Zikmundu Winterovi se z archivních materiálů let 1526-1620 podařilo shromáždit doposud nejúplnější přehled pražských knihařů. Jeho soupis obsahuje 113 jmen, z toho 54 Čechů, 52 Němců a 7 ostatních cizinců. Diferenciace bohatě rozvinutého řemesla ve Francii, kde nejlepší knihvazači vstupovali do královských služeb (relieurs du roi), vedla k osamostatnění zlatičů vazeb neboli relieurs-doreurs (Paříž 1686).

Pravidla cechovního života se v podrobnostech lišila časově i regionálně. V zásadě však profesní růst stanovovala až do druhé poloviny 19. století takto: na nejnižším zaměstnaneckém stupni byl učedník, jehož školení trvalo zhruba 3 roky a bylo završeno vydáním tovaryšského výučního listu. Tovaryš musel povinně získat další zkušenosti u jiných, často zahraničních knihvazačů. Vandrovní způsob doškolování v délce jednoho roku až šesti let urychloval výměnu technických a výtvarných zkušeností a napomáhal inovaci knihařského nářadí. Po uplynutí předepsaného vandru podstupoval tovaryš obvykle mistrovskou zkoušku, která mu otevřela cestu k samostatné živnosti. Ke zkoušce musel předložit několik vlastních vazeb učebnic i knih liturgických, náboženských a naukových.



Lit.: ARTIKULE cechu knihařského vydané purkmistrem a radou Starého Města pražského r. 1690. Knihař 34, 1936, s. 106-107 a 122-123; BOGENG, G. A. E.: Der Bucheinband. Ein Handbuch für Buchbinder und Büchersammler. Halle/S. 1913; HAMANOVÁ, P.: Z drobných zpráv o knihařích. Historická knižní vazba 1963. Liberec 1963, s. 69; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970; HELWIG, H.: Handbuch der Einbandkunde. Bd. 1-3. Hamburg 1953-1955; HOWE, E.: A list of London bookbinders, 1648-1815. London 1950; NUSKA, B.: Böhmische Buchbinder in Haeblers Werk. Gutenberg-Jahrbuch 1961, s. 323-328; NUSKA, B.: K pojmu knihař v pražském knihvazačství a knižním trhu druhé poloviny 16. století. Documenta Pragensia 10/1, 1990, s. 257-279; NUSKA, B.: Knihařské účty pana Petra Voka z Rožmberka. Sborník Národního muzea v Praze C 9/2. Praha 1964, s. 53-80; NUSKA, B.: Portrét knihaře z roku 1582. Historická knižní vazba 1963. Liberec 1963, s. 65-66; NUSKA, B.: Typologie českých renesančních vazeb. Terminologie, slohové určování a datování materiálu. Historická knižní vazba 1964-1965. Liberec 1965, s. 19-145; RAMSDEN, Ch.: Bookbinders of the United Kingdom (outside London), 1780-1840. London 1954; RAMSDEN, Ch.: French bookbinders, 1789-1848. London 1950; RAMSDEN, Ch.: London bookbinders, 1780-1840. London 1956; SCHUNKE, I.: Prager Buchbinder und Werkstätten in der Renaissance. Historická knižní vazba 1964-1965, s. 146-158; WINTER, Z.: Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Praha 1909.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.