Kolofon

Kolofon v rukopisu, který vznikl v prostředí františkánského kláštera v Bechyni. Samotný text kazatelské sbírky nazývané Bartholomaeus zde končí slovem „Amen“. Následuje kolofon: „Kryrhleš. Finito libro sit laus et gloria Christo.“ (Krleš. Po dokončení knihy buď chvála a sláva Kristu.) Za kolofon písař ještě připojil verše „Non deportabis, nisi michi quinque grossos dabis. Dum mea bursa sonat, Anka michi aliquid boni donat.“ (Neodneseš si tuto knihu, pokud mi nedáš pět grošů. Dokud můj měšec zvoní penězi, Anka mi něco dobrého dá.) Následuje česká hádanka „Bílé pole, černé siemě, a husmi horáno. - Tuť si [= zde tato] knížka.“ související s psaním textů. Pod ní je rumělkou zapsán další text, který byl začerněn inkoustem. - Druhá polovina 14. století. Národní knihovna ČR, sign. XII F 42, fol. 181r.

Kolofon (též písařský závěr) jsou závěrečné poznámky písaře na konci textu.

Neměl by být zaměňován za samotný konec textu (označovaný explicit). Kolofony jsou důležité, protože často přinášejí jedinečné údaje o datu a prostředí, případně okolnostech vzniku rukopisu.

Jako kolofon se někdy chápe jen doplněk, v němž jsou uvedeny místní či časové okolnosti vzniku příslušného opisu (jméno písaře, donátora, místo a datum opsání apod.), ale patří sem i další písařské poznámky: modlitby a díky za pomoc při psaní; hrozby osobám, které by rukopis zcizily; žádosti o duchovní či materiální odměnu nebo infantilní projevy písařů v radosti nad dokončeným opisem.

Kolofon je také nejobvyklejším místem výskytu textů, psaných nestandardním zápisem – šifrou. V jejich používání ale nebyli středověcí písaři zvlášť vynalézaví: zdaleka nejčastější jsou záznamy textu psaného pozpátku, uvádění jmen rozděleného na slabiky v delším textu, který ale obvykle podává i návod, jak jméno písaře sestavit, nebo jednoduché substituční šifry. Ty ale často ani nepoužívaly záměny pro všechna použitá písmena: časté je nahrazování pouze samohlásek, a to nezřídka následujícím znakem abecedy, tedy b místo a, f místo e, k za i atd.