Korektura

Z Encyklopedie knihy

Korektura (z lat. correctura = oprava, angl. proof, fr. correction, něm. Korrektur) v širším slova smyslu činnost vedoucí k opravě tiskových chyb, v užším pojetí ruční obtah začerněné tiskové formy pořízený zpravidla kartáčem na navlhčeném listu papíru (angl. proof, fr. épreuve en placard nebo jen placard, něm. Fahne). Obtah slouží k okamžitému náhledu kvůli vymýcení chybných míst, případně je podkladem pro úpravu sazby před definitivním tiskem, k němuž korektor (či korigující autor) dává svolení zvané imprimatur.

Sazečovy přehmaty a jiné nesrovnalosti zjištěné porovnáním s předlohou se v obtahu zviditelňují prostřednictvím značek (angl. proof-correction marks, fr. signes de correction, něm. Korrekturzeichen). Grafickou podobu těchto „codes des corrections typographiques“ na základě starší praxe kodifikoval Pierre François Didot po polovině 18. století. Jak se i starší korektorská znaménka příliš nelišila od moderních, dokládají fragmenty obtahů zachované poměrně často v makulatuře knižních vazeb cizích prvotisků. K nejstarším patří zlomky zkorigovaných obtahů z dílny Petera Schöffera st. U nás je to fragment německého kalendáře Almanach ad annum 1489 (Brno 1488?) a několik listů z ilustrovaného Pasionálu Jacoba de Voragine (Praha 1495). Dva ilustrované listy z českých Ezopových Bajek (Praha? 1488?) nejsou korigovány, ale zdají se být spíše jen zkušebními obtahy. Patrně nejstarší korektura zachovaná v úplnosti u nás vznikla v dílně Pavla Olivetského z Olivetu. Byla provedena v exempláři Lutherova Spisu …, v němž ukazuje, co se mu při bratřích zdá za pravé a co za pochybné (Litomyšl 1523, dnes pražská Knihovna Národního muzea, sign. 25 D 33). Do téže tiskárny patří také korekturní zlomky nástěnné minuce na rok 1525. Další dnes známé korektury mají Písně duchovní evangelistské (Ivančice 1572). Není vyloučeno, že opravné vpisky do exempláře zanesl Jan Blahoslav. V počátcích knihtisku, kdy množství vyrobených exemplářů nebylo tak velké, se dodatečně zjištěné nedostatky opravovaly ještě rukou. Kupříkladu ve všech známých výtiscích ilustrovaného Nového zákona (Praha 1497-1498) byl v dílně Tiskaře Pražské bible touž rukou na listě m2b dopsán poslední řádek pravého sloupce. Někdy tiskař chybná místa na hotových arších přelepoval papírovými proužky s nově vysázeným textem (tektura). Takto jsou u nás opraveny již některé exempláře Missale Strigoniense (Brno 1491). Častější způsob představovala přesazba celého listu, případně složky. Tyto náhradní listy nazýváme kartón. Produktivněji se chyby, které tiskárna dohledala ve zkorigovaných obtazích až po otisku tiskových forem, rektifikovaly hromadně formou errat.


Lit.: BOHATCOVÁ, M.: České korektury z let 1523-1524. Typografia 69, 1966, s. 334-336; FIALOVÁ, Vl.: 400 let stará korektura. Typografia 68, 1965, s. 41-45; FIALOVÁ, Vl.: Korrekturabzüge aus dem XVI. Jahrhundert. Gutenberg-Jahrbuch 1964, s. 217-223; FIALOVÁ, Vl.: Učebnice z tajné tiskárny na kralické tvrzi. Z kralické tvrze 1, 1967, s. 15-19; KYNČL, V.: Korektoři v prvních dobách knihtisku. Typografia 30, 1923, s. 17-26; URBÁNKOVÁ, E.: Korekturní listy Kampova Pasionálu. Knihovna 1, 1945-1946, s. 163; WEHMER, C.: Ein frühes Korrekturblatt aus der Schöfferschen Offizin. Gutenberg-Jahrbuch 1932, s. 118-122; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.