Kurziva

Z Encyklopedie knihy

Henricův chalkograf k oslavě Leopolda I. (Praha 1657). Henricus a S. Petro frater: Corona virtutum et laudum s. ducis et martyris Boëmorum inclyti Wenceslai (Praha, s. t. 1657). Fol. 1b-2a vlevo polopostava sv. Václava (pod křídlem orlice značka „FH:“), vpravo svatováclavská koruna nad trnitou růží. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. CQ VII 2/35.
Kurziva (střlat. cursivus = běžný; angl. cursive letter, fr. caractère cursif, něm. Kursiv-Schrift) z novověké paleografie převzatá klasifikace tiskového písma, jehož základním rysem je spojitost tahů a sklon písmové osy. Ta na rozdíl od vertikálních forem svírá s řádkou ostrý úhel, poněvadž je nakloněna doprava (opačný sklon doleva s tupým úhlem se vyskytuje vzácněji). Nespojitá polokurziva se s kurzivou shoduje pouze sklonem písmové osy. Humanistická tisková kurziva a novogotické kurzivní formy (frakturschrift a kurrentschrift) byly v dřívější typografické praxi obvykle označovány termínem tiskový skript, nebo kaligrafické písmo.

Základem humanistické tiskové kurzivy je italské kancelářské písmo 16. století („lettera cancellaresca“) adaptované před polovinou 17. století ve Francii („bâtarde coulée“) a o několik desetiletí později v Anglii („Italian hand“). Výsledkem tohoto procesu byla anglická „round hand“ z druhé poloviny 18. století, jejíž tisková varianta se od 70. let rozšířila po všech evropských písmolijnách. Vyznačovala se kontrastem mezi slabými a silnými tahy, oblým a zřetelně úzkým písmovým obrazem, podtrženým nápadně dlouhými smyčkami písmen ,f‘ ,g‘ ,h‘ ,j‘ ,y‘. Litery jsou kresleny stejně jako u polokurzivních forem jednotlivě, ale poněvadž jsou propojeny univerzálními spojnicemi, sazba působí dojmem písma psaného souvisle jedním tahem. Poněvadž protáhlé horní a dolní smyčky vyžadovaly širší meziřádkový prostor, sázená kurziva se uplatnila při vizualizaci textu titulní strany, při odlišení dedikací a předmluv a zřejmě nejvíce v neknižní typografii módních akcidenčních tisků 19. století. Kaligraficky ryté kurzivní písmo se reprodukovalo stejně jako obrazový mědiryt tiskem z hloubky. Tak byly pořizovány návodné legendy na frontispisech, vizuálně akcentované části publikací (titulní strana), ba i celé texty modlitebních knih a oslavných brožur (Henricus a S. Petro).


Lit.: GIEYSZTOR, A.: Zarys dziejów pisma lacińskiego. Warszawa 1973; HLAVÁČEK, I.-KAŠPAR, J.-NOVÝ, R.: Vademecum pomocných věd historických. Praha 1997; HLAVSA, O.-SEDLÁČEK, Fr.: Typografická písma latinková. Praha 1957; JUDA, M.: Pismo drukowane w Polsce XV-XVIII wieku. Lublin 2001; KAISER, Vl.: Klasifikace tiskového písma z hlediska pomocných věd historických. Sborník archivních prací 32, 2, 1982, s. 446-479; KAŠPAR, J.: Názvosloví latinského písma v novověku. Archivní časopis 20, 1970-1972, s. 73-103; MUZIKA, Fr.: Krásné písmo ve vývoji latinky. Sv. 1-2. Praha 1963; TINTO, A.: Il corsivo nella tipografia del Cinquecento. Dai caratteri italiani ai modelli germanici e francesi. Milano 1972.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.