Libri prohibiti

Z Encyklopedie knihy

Frontispis Indexu Benedikta XIV. (Roma 1758). Index librorum prohibitorum … Benedicti XIV. pontificis maximi iussu recognitus, atque editus (Roma, Typographia Camerae apostolicae 1758). Ilustrační frontispis s námětem pálení knih pochází z interfoliovaného exempláře snad z majetku a s poznámkami Antonína Koniáše. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. EZ II 49.
Libri prohibiti (lat. zakázané knihy) souhrnné označení literární produkce vzniklé a rozšiřované přes zákaz církevní a státní moci. Institut církevního dozoru nad publikovaným slovem vznikl již na prahu křesťanství (nejstarší prohibita vyhlásil nicejský koncil roku 325). Kritéria zákazů vycházela z křesťanské věrouky a mravouky a týkala se ideové nezávadnosti textu. Počínaje 16. stoletím katolická cenzura rozšířila rejstřík prohibit o reformační autory, později vyloučila ze svobodného šíření díla erotická a dokonce i zábavná. Od poloviny 19. století se teorie náboženských prohibit opět omezila jen na otázky víry.

Identifikaci zakázané literatury usnadňovaly psané a tištěné seznamy. Nejstarší, který zahrnoval apokryfy biblických látek, potvrdil papež Inocenc I. roku 405. Tiskem se seznamy šířily až od druhého desetiletí 16. století a zprvu měly jen partikulární ráz, např. Catalogus haereticorum dominikánského inkvizitora Bernarda Lutzenburgensis (Köln/R.? 1522?). Ve Francii připravila první seznam k tisku pařížská Sorbona (1547), dále následovaly Španělsko (Valencia 1551) a Itálie (Benátky 1554). Nejstarší římský seznam, poprvé pojmenovaný termínem „index“, vydal papež Pavel IV. Antonio Blado ho vytiskl pod názvem Index auctorum et librorum, qui ab Officio sanctae Rom. et universalis inquisitionis caveri … in universa christiana republica mandantur (Roma 1558?, podruhé v lednu 1559). Během téhož roku pořídili ještě jiné italské tiskárny osm vydání dalších. O tento Index se opíral navazující seznam zakázaných knih, který byl publikován společně s listem Pia IV. „Dominici gregis custodiae Domino“. Titulní strana tohoto vydání poprvé zveřejnila označení Index librorum prohibitorum (Roma 1564). Poněvadž Index byl zpracován a schválen tridentským koncilem, získal též označení Tridentský. Seznam doplňovalo deset pravidel pro ediční politiku a četbu knih. Po nich následoval abecední soupis autorů a anonymních děl. Každé abecední písmeno mělo tři skupiny. V první se nacházeli autoři, jimž církev zakázala všechna díla, i když se netýkala víry (auctores primae classis). Druhou skupinu tvořili spisovatelé, jimž církev zakázala jen některé, blíže specifikované spisy (certorum auctorum libri prohibiti). Do třetí byly zařazeny publikace anonymní (incertorum auctorum libri prohibiti). O doplňování seznamu pečovalo soudní pravomocí obdařené Congregatio pro indice librorum prohibitorum (1571-1917).

Koniášův Klíč (Hradec Králové 1729). Koniáš, Antonín: Clavis haeresim claudens & aperiens. Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající (Hradec Králové, Václav Jan Tibelli 1729). Pag. 1 počínající vlastní bibliografii (nahoře vlys s Božím okem). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. FK II 63.

Jen v Římě byl Index vydán v letech 1564, 1587, 1590, 1593, 1596, 1597, 1632, 1665, 1681, 1704, 1711, 1716, 1744, 1758, 1786, 1787, 1819, 1835, 1841, 1877, 1881, 1887, 1900, 1901, 1907, 1911, 1917, 1922, 1924, 1929, 1930, 1938, 1940 a 1948 (počet vydání je však mnohem vyšší). Mimo Itálii vyšel Tridentský index nejdříve v Belgii (Lutych 1569), Španělsku (Lisabon 1581) a Německu (Mnichov 1582), později ho přijalo kupříkladu Polsko (1603) aj. Jak dosvědčuje skladba soukromých historických knihoven a jak ukazují ediční profily evropských tiskáren, žádné vydání Indexu nebylo mezi 16.-20. stoletím kulturní veřejností akceptováno bezezbytku, ba některé redakce budily rozpaky dokonce i u části vyššího kléru. Zatímco redakce 1564 vyjmenovávala takřka 600 prohibitních autorů, u vydání 1930 se počet zvýšil asi osmkrát. Na stránky Tridentského indexu se dostali a postupně z nich zase mizeli nejen starověcí myslitelé (Aristoteles, Platón), renesanční tvůrci (Giovanni Boccaccio) a náboženští reformátoři 15.-17. století (mimo jiné Jean Calvin, Jan Hus, Jan Amos Komenský, Martin Luther, Philipp Melanchthon, John Wiclef, ba i Erasmus Rotterdamský, o jehož očištění se v Tridentu marně zasazoval pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice). Nalezneme i autory nedotýkající se víry (lékař Leonhard Fuchs, bibliograf Konrad Gesner). Tím spíše museli na Indexu skončit významní přírodovědci (Mikołaj Kopernik, Galileo Galilei, Johann Kepler) a osvícenští filozofové (René Descartes, Denis Diderot, Jean Jacques Rousseau, Jonathan Swift, François Marie Arouet Voltaire). Poslední Index vyšel roku 1948, dodatek k němu 1959. 14. června 1966 byl Index oficiálně zrušen s tím, že četba v něm uvedených spisů zůstává i nadále hříchem, ale viníku již nehrozil žádný církevní trest.

Redakci Klementa VIII. jakožto nejstarší tištěný seznam v Čechách publikoval z iniciativy arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé tiskař Václav Marin z Jenčic pod titulem Index librorum prohibitorum cum regulis confectis per Patres à Tridentina synodo delectos (Praha 1596). Domácí literatura o dějinách cenzury se o této skutečnosti většinou nezmiňuje a není ani známo, zda a v jakém rozsahu byl u nás Index uplatněn. Druhé vydání mělo vyjít v Praze 1603, ale je povědomé prozatím jen ze Zíbrtovy Bibliografie. Další seznam, totiž Index librorum prohibitorum Innoc. XI. p. m. jussu editus usque ad annum 1681 … Appendix usque ad mensem Junii 1704 … 1716 (Praha 1726), promulgoval pražský arcibiskup Ferdinand z Khünburku.

Poněvadž postridentské seznamy zakázané literatury obsahovaly pouze zahraniční knižní produkci, jezuita Antonín Koniáš sestavil pro potřeby domácí misionářské a cenzurní praxe analogický přehled závadných bohemik. Přehled se nazýval Clavis haeresim claudens & aperiens. Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající (Hradec Králové 1729). Podstatně doplněná a zpřehledněná verze vyšla jako Index Bohemicorum librorum prohibitorum (Praha 1770) přičiněním neznámého editora a spoluautora až po Koniášově smrti. Základní poslání Koniášových pomůcek pominuly v mezích rakouských zákonů josefínským zmírněním cenzury roku 1781. Tehdy bibliotékář Karel Rafael Ungar počal nevyhovující knihy, dříve určené k likvidaci, odebírat do Univerzitní knihovny v Praze. Dnes jsou Koniášovy soupisy prohibit nedocenitelným pramenem retrospektivní bibliografie i literární historie. (Praha 1833 časopis Krok), v níž ustálil českou odbornou terminologii.


Bibl.: FRAXI Pisanus [= ASHBEE, H. S.]: Bibliography of prohibited books. Vol. 1-3. New York 1962; VEKENE, E. van der: Bibliotheca bibliographica historiae sanctae inquisitionis. Vol. 1-2. Vaduz 1982-1983; WIŽĎÁLKOVÁ, B.: Konkordance Koniášových Klíčů, Indexu, Jungmanna a Knihopisu. Příspěvky ke Knihopisu 6-10. Praha 1987-1988; ZÍBRT, Č.: Bibliografie české historie. Sv. 1-5. Praha 1900-1912.

Lit.: CESNAKOVÁ-MICHALCOVÁ, M.: Koniášovy Klíče a Index jako pramen bibliografický. Česká bibliografie 1, 1959, s. 63-104; DUCREUX, M.-E.: Kniha a kacířství, způsob četby a knižní politika v Čechách 18. století. In: Česká literatura doby baroka. Sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století (red. Z. Pokorná). Literární archiv 27, 1994, s. 61-87; EISENHARDT, U.: Die kaiserliche Aufsicht über Buchdruck, Buchhandel und Presse im Heiligen Römischen Reich Deutscher Nation (1496-1806). Karlsruhe 1970; GRIGULEVIČ, I. R.: Dějiny inkvizice. Praha 1973; HOMEROVÁ, K.: Tisková cenzura v Čechách, 1621-1660. Sborník Národního muzea v Praze C 42-43/1-4. Praha 1997-1998; KÁBRT, J.: Česká bibliografie v době temna. Od r. 1620 až do sedmdesátých let osmnáctého století. Praha 1964; KAFKA, Fr.-SKÝBOVÁ, A.: Husitský epilog na koncilu tridentském a původní koncepce habsburské rekatolizace Čech. Praha 1968; KAŠPAROVÁ, J.: Les „libri prohibiti“ espagnols et leur lecteur en Bohême au XVIe et au XVIIe siècles. In: Libri prohibiti. La censure dans l'espace habsbourgeois 1650-1850 (ed. par Marie-Elizabeth Ducreux et Martin Svatoš). Leipzig 2005, s. 223-244; KUEHNER, H.: Index Romanus. Roma 1964; LACKMANN, H.: Die kirchliche Bücherzensur nach geltendem kanonischen Recht. Köln 1962; LOSKOT, Fr.: O indexech zakázaných knih (index římský a indexy české). Praha 1911; MALOTÍN, B.: Nečeské tisky v postkoniášovském Indexu. Příspěvky ke Knihopisu 11. Dr. Bedřišce Wiždálkové přátelé a spolupracovníci k významnému životnímu jubileu. Praha 1996, s. 75-81; OBRÁTIL, K. J.: Libri prohibiti. Vitrinka 7, 1929-1930, s. 179-187; REUSCH, F. H.: Der Index der verbotenen Bücher. Ein Beitrag zur Kirchen- und Literaturgeschichte. Bd. 1-2. Bonn 1883-1885; REUSCH, F. H.: Die Indices Librorum Prohibitorum des sechzehnten Jahrhunderts. Bibliothek des literarischen Vereines in Stuttgart 176. Tübingen 1886 (repr. 1970); SKÝBOVÁ, A.: Knihovna arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice. In: Knihtisk a kniha v českých zemích od husitství do Bílé hory (věd. red. J. Polišenský). Praha 1970, s. 239-256; SLEUMER, Al. (ed.): Index Romanus. Verzeichnis sämtlicher, auf dem römischen Index stehenden deutschen Bücher desgleichen aller wichtigen, fremdsprachlichen Bücher seit dem Jahre 1750 (10. verb. und verm. Auflage). Osnabrück 1951; SVATOŠ, M.: Koniášův Catalogus librorum haereticorum z roku 1724, předstupeň jeho Klíče. In: Tschechisches Barock: Sprache, Literatur, Kultur. České baroko: jazyk, literatura, kultura (ed. G. Zand, J. Holý). Frankfurt/M. 1999, s. 143-161; SVATOŠ, M.: Kontrola četby a distribuce náboženských knih při lidových misiích a misijní knížky v 18. století. In: Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci. Sborník příspěvků z pracovního semináře konaného ve Vranově u Brna ve dnech 4.-5. 6. 2003 (sestavila Ivana Čornejová). Praha 2003, s. 363-384; VOIT, P.: Moravské prameny z let 1567-1568 k dějinám bibliografie, cenzury, knihtisku a literární historie. Příspěvky ke Knihopisu 5. Praha 1986.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.