Martin z Tišnova

Z Encyklopedie knihy

Stvoření světa z Bible české neboli Kutnohorské (Kutná Hora 1489). Bible česká zv. Kutnohorská (Kutná Hora, Martin z Tišnova 1489, mixtní vydání zvané „bez znaku se znakem“). Fol. 6b s dílensky kolorovanými medailony Stvoření. Foto Antikvariát Meissner (Praha).

Martin z Tišnova nejstarší jménem povědomý tiskař domácího původu v Čechách a po předchozím působení Němce Johanna Alacrawa v celkovém pořadí druhý jménem identifikovaný reprezentant knihtisku u nás. Potíž je ovšem v tom, že k tomuto jménu, které známe z explicitu Bible české (Kutná Hora 1489), lze přiřadit hned tři osoby. Dlouholetý spor o tiskaře naposledy shrnul a novou hypotézou rozšířil roku 1997 Jaroslav Vobr. Vobr stejně jako již před ním Zdeněk Václav Tobolka předně odmítl starší názor Josefa Dobrovského, formulovaný ve stati Ueber die Einführung und Verbreitung der Buchdruckerkunst in Böhmen (Praha 1782). Dobrovský zde na základě rukopisné „Liber decanorum facultatis philosophicae universitatis Pragensis ab anno Christi 1367 usque ad annum 1585“ ztotožnil tiskaře se studentem, bakalářem (1489) a pozdějším činitelem pražské univerzity Martinem z Tišnova (ca 1465-1520). Přitom však nepamatoval na to, že při přípravě obhajoby bakalářského gradu v Praze se čtyřiadvacetiletý posluchač mohl jen těžko věnovat technicky náročné výrobě bibleKutné Hoře. Dalšího pretendenta, který pod jménem Martin z Tišnova sepsal roku 1464 latinskou báseň oslavující moravský rod Tovačovských z Cimburka, uvedl do literatury Josef Truhlář. V této souvislosti už tehdy vznikla domněnka, že pisatel panegyriku může být identický s jiným (třetím) Martinem z Tišnova, který je doložen 1443 jako písař v Humpolci. Josef Jireček pak tohoto profesionálního písaře ztotožnil s kutnohorským tiskařem a Tobolka jeho mínění převzal a zaštítil vlastní autoritou.

Také Vobr se této hypotézy nezříká. Předložil dokonce názor, že literárně činný moravský písař Martin z Tišnova (nar. ca 1420), jež se knihtiskem počal obírat až v pokročilém věku, byl totožný s pražským Tiskařem Žaltáře 1487. Vazbu mezi Prahou a Kutnou Horou lze přitom dle Vobra doložit společným jmenovatelem. Tím jsou dva písmové řezy rotundy, kterou do Brna 1486 importovali Konrad Stahel a Matthias Preinlein. Z dosud nepovědomé a o to překvapivější totožnosti písmového řezu majuskulní rotundy Tiskaře Žaltáře 1487 s majuskulními písmeny jedné ze dvou rotundových abeced brněnských Vobr dovodil, že pražská dílna nedisponovala nově řezanými kopiemi tohoto písma, nýbrž odlitky brněnských matric. Nejen tytéž, ale ještě početnější shody tentokráte již s oběma brněnskými rotundovými abecedami nalezl Vobr i v Bibli kutnohorské 1489, sázené jinak českou bastardou. Písař Martin z Tišnova nemusel tedy projít zaškolením k novému řemeslu v Norimberku, jak dříve usuzoval Tobolka, ale u brněnských tiskařů. Skoro už sedmdesátiletý se mohl s novou profesí etablovat v Praze a když jeho tamní monopol roku 1488 ohrozilo vystoupení takřečeného Tiskaře Pražské bible, odešel (patrně na pozvání) do Kutné Hory realizovat konkurenční Bibli 1489 (ta je však jediným tiskem, v němž se Martinovo jméno objevuje). Hypotézu o totožnosti Tiskaře Žaltáře a Martina z Tišnova lze dále podpořit stylistickými analogiemi jejich explicitů, v nichž Vobr spatřuje stopy Martinovy písařské a kancelářské profese. Poněkud průkaznější váhu má zjištění, že trosky tiskového materiálu z Prahy 1487 a Kutné Hory 1489 přešly roku 1505 k Tiskaři Pražské bible pohromadě (v navazující Tiskárně severinsko-kosořské pak fungovaly ještě 1521).

Bastarda Martina z Tišnova s prvky rotundy (Kutná Hora 1489). Repro: Muzika 1963.
Text Kutnohorské bible doplňuje 116 místy se opakujících dřevořezů. Menší obrazy, jichž je pouze 11, nepřesahují šířku jednoho sloupce. Větší jsou umístěny na šířku dvojnásobného zrcadla. Všechny obrázky (včetně apokalyptických jezdců s papežem v tlamě pekelné u Zj. 6,9) jsou kopiemi větších originálů hornoněmecké Kobergerovy Norimberské bible (Nürnberg 1483). Kopie pořídil patrně český dřevořezáč. Jak dovolovaly jeho schopnosti, nesnažil se Kobergerův cyklus kopírovat, nýbrž zjednodušenou lineární kresbou přebíral jen některé motivy a jinými se pouze inspiroval. Nejen umělecká, ale i řemeslná úroveň zůstaly ovšem daleko za zahraniční předlohou. Mělkost řezby dokonce způsobila, že některé štočky se vyčerpaly již během tisku Bible a musely být nahrazeny novými. Jiné však fungovaly ještě na počátku 16. století. Po razantní úpravě je použil Tiskař Pražské bible v knížce Tento traktát jest o mládenci, kterýž jsa v štěstí zpychal a svévolně upadl v neštěstí, který odborná literatura zkráceně cituje jako Pán rady (Praha 1505). Některé exempláře Bible mají v závěru před rejstříkem natištěn čtvercový signet. Představuje znak Kutné Hory, přidržovaný spolu s korunovaným písmenem W(ladislaus) dvěma havíři. Z mnohem vyšší umělecké kvality dřevořezu lze soudit, že štoček nepořídil autor ilustračního cyklu, nýbrž zkušenější řezáč, který přihlédl k nástěnné kutnohorské malbě. Dle našich současných vědomostí je to nejstarší námětem bohemikální dřevořez. Výběr motivu zde mohl být inspirován signetem krakovského Němce Sebalda Feiela.Kardinálním problémem Kutnohorské bible jsou typografické, věcné a pravopisné odchylky dnes známých 41 exemplářů. Karel Rafael Ungar znal roku 1786 dva, a shodou okolností jeden se znakem a druhý bez znaku. Díky této zkušenosti stanovil přítomnost či absenci signetu za závazný distinktivní rys prvního a druhého vydání. Emmě Urbánkové při práci na bibliografii českých prvotisků 1986 neušlo, že rozdílů mezi exempláři je více, ale z praktických důvodů Ungarovo pravidlo zachovala. Teprve Jaroslav Vobr (1993) však přesvědčivě doložil, že signet není spolehlivým kritériem a že domněnky o dvou homogenních vydáních jsou liché. Martin z Tišnova se totiž od začátku práce potýkal s nedostatkem papíru a finančními těžkostmi. Aby nemusel dílnu zavřít, využil peněžité půjčky od městské rady a bohatých kupců, a nadto ještě během tisku snížil původní náklad asi na polovinu. Ta část, kterou bylo možno uspokojivě zkompletovat a distribuovat jako první, obsahovala signet. Se sazbou bylo ovšem manipulováno ještě před snížením nákladu (rozdílná spacia mezi explicitem a znakem na foliu 606a), takže i v rámci tohoto „vydání se znakem“ vznikaly odchylné exempláře.

Ekonomická situace tiskárny se po odprodeji zřejmě zlepšila. Martinovi zůstaly navíc neupotřebené archy, které ani nezničil, ani neprodal, nýbrž k nim nechal chybějící části textu vysadit znovu. Pro tento dotisk sazeč užil nový písmový stupeň bastardy. Původního grafického rozvržení textu se příliš nedržel, ale řadu starých chyb v nové sazbě opravil. Jiné však opět přehlédl. Změny postihly také ilustrační doprovod. Sazeč v několika případech dřívější špatné řazení dřevořezů změnil a vyčerpané či rozbité štočky nahradil novými. U tohoto „vydání bez znaku“ však sazeč signet přece jen nepomíjel soustavně, jak se domníval Ungar. Lze to zjistit z některých exemplářů, v nichž nad očekávání štoček otištěn je. Tím se vlastně osamostatňuje třetí vydavatelský derivát, který by měl být paradoxně pojmenován jako „vydání bez znaku se znakem“. Bibliografické zhodnocení Kutnohorské bible je komplikováno i tím, že některé exempláře mají dokonce ráz vydání nedokončeného. Zde musely být ty listy, které tiskárna neměla již na skladě ani po dotisku, dopsány ručně.



Lit.: DOBROVSKÝ, J.: O zavedení a rozšíření knihtisku v Čechách. Spisy a projevy Josefa Dobrovského, sv. 19 (k vydání připravila Mirjam Daňková [Bohatcová]). Praha 1954; TOBOLKA, Zd. V.: Český slovník bibliografický. Sv. 1. České prvotisky (až do roku 1500). Praha 1910; TOBOLKA, Zd. V.: Dějiny československého knihtisku v době nejstarší. Praha 1930; TRUHLÁŘ, J.: Latinský panegyricus Martina z Tišnova o pánech Tovačovských z Cimburka. Věstník Královské české společnosti nauk, tř. filozoficko-historicko-jazykozpytná 11. Praha 1896; UNGAR, K. R.: Allgemeine böhmische Bibliothek. Prag 1786; URBÁNKOVÁ, E.: Die Kuttenberger Bibel unter den tschechischen Wiegendrucken. In: Kuttenberger Bibel. Kutnahorská (!) Bible. Bei Martin von Tišnov (hrsg. von Reinhold Olesch und Hans Rothe). Bd 2 (Kommentare). Paderborn-München-Zürich 1989-1990, s. 77-80; URBÁNKOVÁ, E.: Na okraj studia českých prvotisků. Ročenka Státní knihovny ČSSR v Praze 1967. Praha 1969, s. 73-110; URBÁNKOVÁ, E.: Soupis prvotisků českého původu. Praha 1986; VOBR, J.: Kdo byl prvním pražským knihtiskařem v roce 1487? Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 13. Praha 1997, s. 24-38; VOBR, J.: Kutnohorská bible-problém 1. a 2. vydání. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 10/1. Praha 1993, s. 209-224.

Lex.: CHYBA 180-181 = CHYBA, K.: Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, roč. 1-19. Praha 1966-1984.; JIREČEK 2. 289. = JIREČEK, J.: Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku. Sv. 1-2. Praha 1875-1876.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.