Mikuláš Konáč z Hodiškova

Z Encyklopedie knihy

Třetí verze Konáčova signetu (Praha 1516). Pius II., papa: O štěstí i divný i užitečný sen (Praha, Mikuláš Konáč z Hodiškova 1516). Titulní dřevořez s andělem odevzdávajícím Konáčovi erb. Do jaké míry je zpodobnění stojícího Konáče autentické, nevíme (za dozajista nejstarší věrohodnou podobiznu vydavatele lze tak v rámci českého knihtisku považovat Skorynův portrét v pražském tisku Bible ruské 1517). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DR IV 23/5.

Mikuláš Konáč z Hodiškova (též Finitor, Konáček, NF, NI, Nicolaus de Lacu, Nicolaus Impressor, Nicolaus in Lacu, 1480/85-1546) humanistický literát a nejstarší jménem identifikovaný tiskař v Praze. Univerzitního vzdělání se mu patrně nedostalo. Kolem roku 1506 působil jako písař hor viničných, predikát užíval od roku 1515 a v letech 1520-1542 byl dvorským místosudím Království českého. Nejprve vlastnil dům „U Štěstěny“ čili „Ad Fortunam“. Některé tisky neoznačoval jménem, nýbrž podle umístění tohoto domu v lokalitě „Na lúži“ neboli „In Lacu“ (dnes Mariánské náměstí). Od 1520 bydlel „U bílého lva“ na Ovocném trhu a v impresech užíval i tuto adresu („Ad album leonem“). Tiskárnu, v níž uspokojoval zejména vlastní humanistické literární ambice, lze označit specifickým termínem soukromá (Privatdruckerei). Konáč byl též prvním českým knihkupcem, který se v explicitech k této profesi otevřeně hlásí („venundantur apud Album leonem“).

Konáčova vzájemně se prolínající literární, tiskařská a knihkupecká činnost je doložena mezi léty 1507-1528. Roku 1507 angažoval k výrobě nejméně tří titulů dodnes málo známého Jana Wolfa. Zda se Wolf tiskařsky podílel i na jednolistu „Hádání Smrti s člověkem“ (Praha? ca 1507), který byl sázen prokazatelně Konáčovým písmem, nevíme. Tento veršovaný dialog je totiž dochován pouze muzejním zlomkem bez impresorských údajů. Možná, že partnerství Konáče a Wolfa pokračovalo déle, zatím však svědectví nemáme.

Samostatně pak Konáčova dílna fungovala po několikaleté přerývce 1510-1528. Z celé činnosti dnes známe 2 latinské a 43 jazykově české publikace. Konáč se v předmluvách hlásil k ideám slovanské sounáležitosti a z pozice tolerantního utrakvisty realizoval Všehrdův program českého národního humanismu. Tím vlastně navazoval na staršího souputníka Mikuláše Bakaláře z Plzně. Na rozdíl od něho však oplýval literárními ambicemi, a poněvadž působil přímo v Praze, měl výhodu kulturně-politického centra a lepších obchodních možností. To je jeden z důvodů, proč se u nás stal prvním propagátorem zpravodajsky zaměřeného novinového letáku. Ačkoli typografická stránka Konáčovy produkce stojí poněkud ve stínu souběžně působícího Kohena, Skoryny i Tiskárny severinsko-kosořské, je nepochybné, že knihtiskařské řemeslo využil k aktuálním potřebám nábožensky rozjitřené a moralistně naladěné společnosti více, nežli katolík Bakalář. Konáčův vydavatelský program došel pak ohlasu u většiny mladších českých tiskařů. Nejvýrazněji byl rozvinut Danielem Adamem z Veleslavína.

Konáč nevyráběl obvyklé liturgické příručky a pokud se věnoval spotřebním tiskovinám (snář 1516), činil tak jistěže kvůli výdělku. Jeho zájmem byly jen vlastní drobné aktuality a textem rozsáhlejší překlady či spíše adaptace z latiny a němčiny, které domácímu publiku zpřístupňovaly tvorbu italských humanistů, starších křesťanských autorit a okrajově i díla antická. Za původní Konáčovy literární práce se bez výhrad považují Rozmlúvanie o vieře ne méně užitečné jako kratochvilné, v kterémžto Římenín, Čech, pikhart a mudřec společně rozmlúvají (Praha 1511), Dialogus, v kterémž Čech s pikhartem rozmlúvá (Praha 1515), Jak lichva škodí bližnímu i vlasti (Praha? 1515?), Pieseň tato pro ukrocení hněvu Božího (Praha ca 1520) a List Pravdy pro řád, pokoj, lásku a svornost Království českého a Markgrabství moravského sepsaný a králi Ludvíkovi Jeho Milosti poslaný (Praha 1522). K nim snad lze přiřadit ještě písně rozšiřované formou novinových letáků O pohnutí pražském, proč a kterak se jest stalo (Praha 1525) a O nešťastné bitvě a porážce Uhruo od národu tureckého … a o smrti … krále Ludvíka (Praha 1526).

Konáčův tisk České kroniky (Praha 1510). Pius II., papa: Česká kronika (Praha, Mikuláš Konáč z Hodiškova 1510). Fol. O1b začátek čtení o králi Jiřím z Poděbrad uvozený jeho portrétem od Mistra cihlového pozadí. Nediakritizovaný švabachový text pod dřevořezem počíná reprezentantou p(Otom). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DR IV 10.

Donedávna byla za původní Konáčovu práci považována také Kníha o hořekování a naříkání Spravedlivosti královny (Praha 1547). Milan Kopecký však doložil, že jde o tvůrčí adaptaci díla Roderica Zamorensis Speculum vitae humanae (poprvé Roma 1468, jako aktuální připadá edice Strasbourg 1507). Konáč při překladu a úpravě Specula sáhl i k jiným textům. Pod názvem „Comedia anebo Hra rykmy a písněmi sepsaná Judyth vdovy“ přeložil stejnojmenné drama Joachima Greffa Tragoedia des Buchs Judith inn deutsche Reim verfasset (Wittenberg 1536) a s označením „Hra pěknejch připovídek“ zdramatizoval (respektive zdialogizoval) část Boccacciova spisu De casibus virorum illustrium (Augsburg 1544). Mimo to Mirjam Bohatcová (1962) poukázala ještě na další pramen, jímž byl starší český překlad Vegiova beletristického Rozmlouvání Filaléta s Pravdou (Litomyšl 1507). Konáčova Kníha o hořekování představuje tedy sborník značných literárních kvalit. Část o Juditě je třeba považovat za nejstarší česky tištěné biblické drama a parafrázi Boccaccia za první světskou hru mravoučnou. Sborník, který uvozuje Konáčova vynikající programová předmluva, vznikl před rokem 1545 (tedy po ukončení tiskařských aktivit), ale publikován byl péčí editora Bohuslava Hodějovského z Hodějova až po Konáčově smrti v Tiskárně severinsko-kosořské. Literárnímu významu odpovídala také snaha Severinů zařadit do textu co nejvíce renesančních rámů a ilustračních štočků, byť původem i umělecky nesourodých.

Prokop Lupáč z Hlaváčova vzpomíná 1584 ještě jednu Konáčovu práci, totiž „liber titulo Mirmecia, cui Bohemica linqua titulum praefixit Mravisstko“. Snad měl na mysli dnes nedochovaný český překlad rozsáhlého latinského dialogu Johanna Nidera Formicarius (poprvé Köln? 1473). Z dosavadní bibliografie Konáčových tisků je naopak zapotřebí vyloučit impresorsky anonymní a nedatovaný spisek Petra z Mladoňovic Život a skonání slavného mistra Jeronýma (Praha po 1539). Nálezce František Horák ho připsal Konáčově dílně před 1528. Nepovšiml si přitom, že medailon na titulní straně je tištěn ze štočku Kuthenovy Kroniky o založení Země české (Praha 1539), kterou Tiskárna severinsko-kosořská vydala v době, kdy se Konáč jako řemeslník již odmlčel.

Nejstarší u nás tištěné zemské znaky (Praha 1515). Cuspinian, Johann: Sjezd císařské Velebnosti v Vídni a najjasnějších tří králuo Jich Milostí (Praha, Mikuláš Konáč z Hodiškova 1515). Titulní strana s pěti dřevořezovými znaky, totiž českým, uherským, polským, lužickým a uprostřed rakouským. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DR IV 23/7.

Konáčova typografie přinesla pro rozvoj knihtisku v Čechách několik nových podnětů. Dílna se zasloužila o upevnění pozice švabachu. Nejstarší písmová sada ovšem ještě postrádala akcenty, např. Sedm žalmuov kajících Francisca Petrarcy (Praha 1507), a někdy byla doplněna o bastardové typy, např. Pius II. Česká kronika (Praha 1510). Od roku 1514 Konáč rozmnožil tiskový fond o rozměrný a obrazem světlý švabach s výraznými prvky rotundy. Toto písmo prozatím nepovědomého původu užíval z ekonomických důvodů jen jako vyznačovací, např. Gualther Burlaeus Životové a mravná naučenie mudrcuo (Praha 1514) a zejména Jan Stanislaides O klanění velebné svátosti oltářní (Praha 1515). Roku 1514 získal Konáč též drobný diakritizovaný švabach plzeňského tiskaře Mikuláše Bakaláře. Tento textový (chlebový) švabach byl Konáčem užíván i pro sazbu latinského textu. Dokládají to kratší latinské pasáže ve výboru z Burlaeova spisu Životové 1514 nebo v relaci Johanna Cuspiniana Sjezd císařské Velebnosti v Vídni a najjasnějších tří králuo Jich Milostí (Praha 1515), ba i dvě celolatinské publikace, totiž Sermones XII in apologiam valdensium facti Matěje Koramba (Praha 1516) a anonymní Erronei ac heretici dogmatis … in Bohemia exorti … hic ponuntur articuli (Praha po 1521).

Zdá se, že Konáčova dílna jako jedna z prvních uvedla do naší tištěné knihy také ukazovací ručičky, např. Boccaciova Kronika o Cimonovi hlúpém (Praha 1509). Totéž platí o dřevořezech zemských znaků. Na titulní straně Cuspinianovy relace Sjezd císařské Velebnosti 1515 se v symetricky dělené kompozici nachází pět znaků (český, uherský, rakouský, polský a lužický), přičemž pro bohemikální literaturu jsou typické dva, a to Říšský znak a Český lev. V Husově textu Dvanácti článkuo víry křesťanské … výkladové (Praha 1520) použil Konáč v českém knihtisku dosud zřejmě se nevyskytující marginálie.

Konáč se pokládá za prvního tiskaře v Čechách, který nejenže na trh uvedl domácí novinové letáky (Cuspinianův Sjezd císařské Velebnosti 1515), ale k vydání těchto aktualit použil i nototisk (Konáčovy písně O pohnutí pražském 1525 a O nešťastné bitvě a porážce Uhruo 1526). Další prvenství mu náleží v užití reklamních veršů, jak čteme např. pod xylografovaným věcným názvem Smlúva všech tří stavuo svatováclavského sněmu ve dsky vložená (Praha 1517): „Ktož miluješ řád, pokoj, lásku, svornost, || dobrému si rád, obmýšléš spravedlnost, || sem rychle přistup, to dobře sobě kup, || v tom nebývaj skup“. K nejstarším českým tiskům, jež ze zahraničí recipovaly titulní borduru jakožto projev renesanční knižní kultury, lze řadit Burlaeův spis Životové 1514. S ohledem na Konáčovu adresu v nápisové pásce a pevně zakomponovaný signet považujeme dřevořezové orámování dvoubarevného věcného názvu za původní českou řezáčskou práci.

Konáčova bordura Srdečných knížek (Praha 1521). Počínají se knížky, kteréž slovú Srdečné knížky o čtyrech posledních budúcích věcech (Praha, Mikuláš Konáč z Hodiškova 1521). Za autora je považován mj. Gerardus de Vliederhoven. Přídavek, fol. A1a s bordurou pořízenou dřevořezem bílé linie (sova lovící volavky). Národní knihovna ČR (Praha), sign. 54 F 25.

Z hlediska dnešních vědomostí snad největší Konáčův přínos české typografii spočívá v práci s ilustračním dřevořezem. Už od 1510 je programově prosazován titulní dřevořez figurálního typu, s největší pravděpodobností domácí provenience. Nejstarším dílem je Konáčův překlad České kroniky 1510, kde vstupní ilustrace předvádí praotce Čecha na cestě k Řípu. Text doplňuje 38 portrétů českých vladařů, jejichž tvůrce zde pomocně nazýváme Mistrem cihlového pozadí, neboť většina jeho dosud známých prací má v zadním plánu charakteristický cihlový dezén. Vedle těchto „klasických“ dřevořezů s černou kresbou na bílé ploše však Konáč zaváděl i takzvaný dřevořez bílé linie. Ten se uplatnil jak ve sféře iniciál, tak v rovině ilustrační. Na prvním místě stojí Burlaeův spis Životové 1514, do něhož jsou zasazeny slohově poněkud již mladší bílé portréty vystupující z černého podkladu (z celkového počtu 47 dozajista cizích, reprodukčně vyčerpaných a umělecky nejednotných dřevořezů je takto zpracována polovina). Ačkoli Burlaeův spis De vita et moribus philosophorum vycházel latinsky a německy už od roku 1470, Konáčova verze představuje vůbec první ilustrované vydání (Životové byly přeloženy do polštiny a roku 1535 i s pražskými ilustracemi ještě tištěny v Krakově u Floriana Unglera).

Nejlepších výsledků pak dřevořez bílé linie dosáhl v Konáčově tisku Počínají se knížky, kteréž slovú Srdečné knížky o čtyrech posledních budúcích věcech (Praha 1521). Je to adaptace nábožensky výchovného textu Cordiale quattuor novissimorum, šířeného s určitými textovými proměnami jak rukopisně, tak tiskem (poprvé Speyer ca 1471). Srdečné knížky obsahují dvakrát otištěnou titulní borduru s rejem volavek, nalétávajících okolo lovící sovy. O domácím původu této nadmíru kvalitní bordury lze uvažovat jen se značnou skepsí. Napětí boje je zde totiž podtrženo dynamicky proplétanými úponky chmelu, které by mohly být vyloženy jako mluvící znamení augsburského umělce Daniela Hopfera st. Vyznačovací švabach, jímž je uprostřed sázen věcný název, přitom s grafickým pojetím bordury vytváří překvapivě harmonický celek. Obdobného sepětí písma a obrazu je dosaženo bílými iniciálami v utrakvistickém kancionálu Václava Miřínského Písně staré gruntovní a velmi utěšené (Praha 1522) i v české ilustrované verzi starověkých bajek přepracovaných Johannem de Capua Pravidlo lidského života (Praha 1528). Pokud víme, tyto akantové iniciály s ptačími a rostlinnými motivy zůstaly díky své stylové ojedinělosti v oběhu dlouho po Konáčově smrti. Lze je identifikovat ještě u rodinných pokračovatelů Jana Schumanna st. 1596.

Samostatnou kapitolou knižního dekoru jsou signety. První, s tiskařovou pražskou adresou ILACU (In Lacu, Na louži) a dvěma andílky nesoucími štít pokrytý iniciálami NI (Nicolaus Impressor), otiskl Konáč roku 1514. O rok později (1515) přichází jiná podoba, totiž Konáčův erb se zkříženými tiskařskými tampony (ty jsou nenápadně vkomponované také do rámu otištěného ještě 1523). Z tohoto signetu lze dovodit, že mnohostranně nadaný a činný Konáč se považoval skutečně za tiskaře, nikoli jen za příležitostného rozmnožovatele své literární tvorby. Na třetí, figurální značce z roku 1516 vidíme anděla odevzdávajícího tiskaři erb v upomínku jeho povýšení do vladyckého stavu. Teprve čtvrtý signet, podepsaný monogramistou IP a otištěný taktéž roku 1516, dosáhl určité výtvarné dokonalosti. Představuje ve stylizované krajině stojícího válečníka, Konáčův vladycký erb a písmena NF (Nicolaus Finitor). Nikoli řezáčsky, ale ikonograficky nejcennější Konáčovou značkou je štoček v pořadí pátý (1520), který zpracovává původní námět: stojící Jan Hus obdařený svatozáří a iniciálami MH (Magister Hus) ukazuje miniaturizovanému Konáčovi cestu ke Kristu, který stojí u paty kříže a svou krev zachycuje do kalicha. Na nejmladší signet otištěný 1525 nechal Konáč umístit tiskařské tampony, převzaté z deset let staré erbovní značky.


Lit.: BOHATCOVÁ, M.: Druhé české zpracování motivu o putování Pravdy (český překlad dialogu Mafea Vegia). Listy filologické 85, 1962, s. 162-172; BOHATCOVÁ, M.: Knižní dřevořez v Čechách a na Moravě od 70. let 15. století do 1620. Dějiny českého výtvarného umění. Sv. II/1. Od počátků renesance do závěru baroka (věd. red. J. Dvorský). Praha 1989, s. 107-116; BOHATCOVÁ, M.: Nad Chybovým Slovníkem knihtiskařů. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovy v Praze 12. Praha 1995, s. 33-58; BOHATCOVÁ, M.: Signety pražských tiskařů do konce stavovského státu. Knihy a dějiny 3/2, 1996, s. 6-25; DOKOUPIL, Vl.: Předlohy Konáčových Knížek srdečných. Listy filologické 109, 1986, s. 175-182; HORÁK, Fr.: Zpráva o průzkumu starých českých a bohemikálních tisků v rakouských a švédských knihovnách. In: Humanistická konference 1966 (red. Ladislav Varcl). Praha 1966, s. 279-283; KOPECKÝ, M.: Humanista z Vysočiny. Žďár/S. 1971; KOPECKÝ, M.: Literární dílo Mikuláše Konáče z Hodiškova. Praha 1962; KOPECKÝ, M.: Pokrokové tendence v české literatuře od konce husitství do Bílé hory. Opera Universitatis Purkynianae Brunensis, facultas philosophica 224. Brno 1979; KOPECKÝ, M.: Zrcadlo múdrosti. Listy filologické 90, 1967, s. 166-176; MOLNÁR, A.: Konáčův humanismus a Bratří. Směřování. Pohled do badatelské dílny Amedea Molnára (red. N. Rejchrtová). Praha 1983, s. 66-68; MOLNÁR, A.: Mikuláš Konáč a Jednota bratrská. Theologická příloha Křesťanské revue 1961, s. 43-53; RYBA, B.: Utržený roh strahovského paleotypu z roku 1528 (ke Konáčovu překladu Pravidla lidského života). Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 16-17. Praha 1981-1982, s. 295-298; TOBOLKA, Zd. V. (ed.): Jan Hus, Dvanácti článkuo víry křesťanské … Výkladové (Praha 1520). Monumenta Bohemiae typographica 4. Praha 1927; TOBOLKA, Zd. V. (ed.): Šest tisků Mikuláše Konáče z Hodiškova a Jana Wolffa z let 1507-1511. Monumenta Bohemiae typographica 5. Praha 1928; TRAUTMANN, R.: Über einige unbekannte Prager Drucke des Mikuláš Konáč aus den Jahren 1507-1511. Berlin 1925; URBÁNKOVÁ, E.: Neznámé dílo neznámého tiskaře. Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků Státní knihovny ČSR 1/1. Praha 1971, s. 1-46; VIDMANOVÁ-SCHMIDTOVÁ, A.: Burleyovy Životy starých filozofů a jejich české překlady. Rozpravy ČSAV, ř. spol. věd, seš. 7, roč. 72. Praha 1962; VOIT, P.: K dataci „Života mistra Jeronýma“ od Petra z Mladoňovic (Knihopis 7042). Česká bibliografie 23, 1987, s. 221-226; ZÍBRT, Č.: Staročeský leták: Rozmlouvání člověka se smrtí, ze začátku věku XVI. Český lid 23, 1914, s. 37-41.

Lex.: Clavis typographorum librariorumque saeculi sedecimi. Index Aureliensis. Catalogus librorum sedecimo saeculo impressorum. Tertia pars. Vol. 3. Baden-Baden 1992, s. 385; CHYBA 153 = CHYBA, K.: Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, roč. 1-19. Praha 1966-1984.; JIREČEK 1. 381-383 = JIREČEK, J.: Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku. Sv. 1-2. Praha 1875-1876.; LEXIKON 2/II. 822-824. = LEXIKON české literatury. Osobnosti, díla, instituce (věd. red. Vladimír Forst). Sv. 1-4/I-II. Praha 1985-2008.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.