Minuce

Z Encyklopedie knihy

Minuce (z lat. minutio sanquinis = pouštění krve, angl. almanac nebo calendar, fr. almanach, něm. Aderlasskalender) zvláštní typ kalendáře se seznamem dnů vhodných k pouštění žilou. Tato pomůcka domácího léčitelství, označovaná též termínem almanach, sloužila jen v tom regionu, na jehož poledník byly spočítány časy měsíčních fází. Minuce se počítala a rozmnožovala stejně jako astronomické kalendáře vždy pro nadcházející rok. Měla formu buď nástěnného jednolistu (stněm. Lassbrief, Lossbrief), nebo vycházela v knižní podobě doplněné obvykle pranostikou (naučení o pouštění žilou mimo to nalezneme také jako dodatek k planetáři či snáři). Od vystoupení Johanna Gutenberga v polovině 15. století byla do přelomu 20. a 30. let 16. století velmi žádaným zbožím, na jehož náročné, mnohdy dvoubarevné sazbě se technické přednosti knihtisku zúročovaly nejvíce. Starší typ, který obsahoval jen vybrané dny vhodné k venesekci, vystřídaly okolo roku 1500 minuce s úplným kalendářem. Tyto mladší podoby sestávaly ze dvou potištěných archů slepených po výšce nad sebou. V obou případech důležitá výpovědní funkce připadla dřevořezovým astronomickým a lékařským značkám (karakterům), které byly v některých vydáních graficky propojeny s minuční figurou. Ke standardní výbavě minuce patřilo také zobrazení alegorizovaných planet (Měsíc, Merkur, Jupiter, Saturn), armilární sféry, zvěrokruhu či zemských znaků. Některé zpracovatelské verze připojovaly ještě veršované návody k rekonvalescenci, pokyny ke správné životosprávě a obecná zdravotnicko-hygienická pravidla.

Nejstarší tištěná minuce na rok 1457, uváděná v literatuře pod názvem Aderlasskalender nebo také Almanach či Laxierkalender (Mainz? 1456?), bývala připisována dílně Johanna Gutenberga, ale dnes se za jejího výrobce považuje anonymní Tiskař „B 36“. Nejstarší dochovaná česká Minuce na rok 1485 pochází z pera univerzitního mistra Vavřince z Rokycan (Vimperk 1484?). Nejstarším moravským tiskem tohoto typu je latinský Almanach ad annum 1488 s minucí (Brno 1487?). Z jazykově české tiskařské produkce v Čechách před rokem 1500 se dodnes zachovaly další jednolistové minuce na léta 1489, 1491-1493, 1496 a 1497. Moravská výroba je dosvědčena jednou německou minucí na rok 1489 a latinskými na léta 1492 a 1495. U většiny domácích prvotiskových jednolistů autora neznáme. Výjimku přinášejí pouze dva univerzitní mistři. Prvním je už vzpomenutý Vavřinec z Rokycan (minuce na léta 1485 a 1489), druhý se jmenoval Matěj z Vilémova (1492 a 1493). Mezi nejplodnější astronomy a lékaře v jedné osobě patří Václav Faber z Budějovic (Wenceslaus Faber de Budweis), který od 80. let 15. století až do 1506 připravil pro lipské a norimberské tiskaře desítky minucí, kalendářů a pranostik.

Spodní část Bakalářovy-Höltzelovy minuce s Bakalářovým signetem (Nürnberg? Plzeň? 1506). Konrad von Nürnberg: Od narozenie Pána našeho Jezu Krista … tuto se podpisuje (Nürnberg? Plzeň?, Mikuláš Bakalář? Hieronymus Höltzel? 1506?). Spodní část jednolistu s Bakalářovým signetem vpravo. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. 179/zl. (dnes premonstrátská knihovna v Teplé).

Na počátku 16. století u nás vycházely překlady německých kalendářních minucí Erharda Etzlauba, Konrada von Nürnberg (Konrada Tocklera), Georga Tanstettera, nebo jinak neznámého Sebalda Busche (Pusche). Z mladších domácích tvůrců je znám univerzitní mistr Václav Žatecký, na jehož jediné zachované minuci k roku 1517 není jinak obvyklá figura k pouštění krve, nýbrž ilustrační dřevořez se sv. Václavem. Nejvíce jednolistových kalendářních minucí je dnes zachováno z tiskařské dílny Pavla Olivetského (poslední dnes známá je na rok 1531).

Změny ve vydávání minuce přinesl již na počátku 16. století Mikuláš Šúd ze Semanína, který rozměrnou nástěnnou formu adaptoval dle zahraniční praxe do knižní podoby a doplnil ji aktuálními pranostikami. Nejstarší zachovanou minucí tohoto typu je Šúdův Almanach … k létu Páně 1526 (Praha 1525?). I přes prudký rozvoj odborné lékařské literatury v 16. století se knižní minuce vyráběly dále (např. Tadeáš Hájek z Hájku, Šimon Proxenus ze Sudetu, Jan Straněnský, Jan Zahrádka z Radkova). Zájem o ně i o doplňkové texty osvětového, zábavného a informačního charakteru přetrval až do konce 18. století (Abraham Fischer, Michal Kruegener, Antonín Strnad). Přesto však lze soudit, že postupem doby se rozdíl mezi minucí a kalendářem stíral. Mimo jiné to dokládá Hortulus animae, to jest Zahrádka duše (Praha 1636), jejíž kalendářová část je nadepsána „Minuce nová křesťanská, v níž se znamenají svátkové, kteří od věrných křesťanův v svaté veřejné církvi svěceni a držáni bývají“.



Bibl.: LAISKE, M.: Časopisectví v Čechách 1650-1847. Praha 1959; POKORNÝ, P. R.: Chronologický přehled kalendářů. In: Rejstřík anonymních záhlaví (sestavil Petr Voit). Příspěvky ke Knihopisu 2. Praha 1985, s. 193-227; ROHNER, L.: Kalendergeschichte und Kalender. Bibliographie und Nachweise. Wiesbaden 1978; ZINNER, E.: Geschichte und Bibliographie der astronomischen Literatur in Deutschland zur Zeit der Renaissance (2., unveränderte Auflage der Erstauflage von 1941). Stuttgart 1964.

Lit.: BLÁHOVÁ, M.: Historická chronologie. Praha 2001; BOHATCOVÁ, M.: Nástěnné kalendářní minuce Pavla Olivetského. Knihovna. Vědecko-teoretický sborník 1962. Praha 1962, s. 23-58; DRESLER, A.: Die Kalender des XV. Jahrhunderts. Börsenblatt für den deutschen Buchhandel, Frankfurter Ausgabe 17/1961, s. 1199-1205, 18/1962, s. 341-348, 2201-2206 a 2331-2339; FLORIANOVÁ-MIŠKOVSKÁ, H.: Cristannus de Prachatitcz, De sanguinis minutione. O pouštění krve. Praha 1999; HEITZ, P.-HAEBLER, K.: Hundert Kalender-Inkunabeln. Strasbourg 1905; HOENIG, V.: In Buchdeckel überlebt. Die Einblattdrucke des 15. Jahrhunderts. Myosotis 5, 1989, s. 16-19; HOFFMANN, L.: Almanache des 15. und 16. Jahrhunderts und ihre Käufer. Beiträge zur Inkunabelkunde (3. Folge) 8, 1983, s. 130-143; HŮLKA, V.: Česká minucí M. Vavřince z Rokycan na r. 1485. Časopis československých knihovníků 7, 1928, s. 49-57; CHOJECKA, E.: Astronomische und astrologische Darstellungen und Deutungen bei kunsthistorischen Betrachtungen alter wissenschaftlicher Illustrationen des 15.-18. Jahrhunderts. Berlin 1967; CHOJECKA, E.: Krakowska grafika kalendarzowa i astronomiczna XVI wieku. Studia renesansowe 3, 1963, s. 319-476; KNEIDL, P.: Vimperská minucí z roku 1484 a nejstarší české kalendáře. In: Kneidl, P.: Vimperská tiskařská tradice 1484-1984. Praha 1984, s. 9-41; NICKEL, H.: Almanache und Prognostika als Quelle für den Buchhandel der Frühdruckzeit. In: Das Buch als Quelle historischer Forschung. Dr. Fritz Juntke anläßlich seines 90. Geburtstages gewidmet. Zentralblatt für Bibliothekswesen, Beiheft 89. Leipzig 1977, s. 125-130; PLETZER, K.: Středověký astronom Dr. Václav Fabri z Budějovic. Jihočeský sborník historický 37, 1968, s. 76-86; STRAKA, C.: Česká minucí z roku 1485. Typografia 32, 1925, s. 49-54; STRAKA, C.: Nově objevený český prvotisk z r. 1485. Časopis československých knihovníků 4, 1925, s. 25-30; STULA, H.: Deutsche Almanache und Kalender um 1800. Nordost-Archiv 8, 1975, s. 17-24; SUDHOFF, K.: Laßtafelkunst in Drucken des 15. Jahrhunderts. Archiv für Geschichte der Medizin 1, 1908, s. 219-288; VOLF, J.: Calendarium Bohemicum auf das Jahr 1489. Gutenberg-Jahrbuch 1932, s. 158-168; VOLF, J.: Wenceslaus Fabri de Budweis. Český bibliofil 2, 1929, s. 202-205.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.