Monogram (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

(přesměrováno z Monogram)

Kánonový obraz Pražského misálu (Nürnberg 1508). Missale Pragense (Nürnberg, Georg Stuchs 1508). Fol. 196b s kolorovaným dřevořezem Ukřižování, který má zrcadlově obrácený nápis INRI a je signován obrazovým monogramem Lucase Cranacha st. (drak se vztyčenými netopýřími křídly). Antikvariát Meissner (Praha).

Monogram (z řec. monos = jediný, gramma = písmeno, angl. monogram, fr. monogramme, něm. Monogramm) typ signatury výtvarného umělce či řemeslníka vzniklý z pouhých iniciál, „mluvícího“ obrázku, anebo kombinací obou způsobů. Ve sféře knižní ilustrace se monogram může vztahovat k malíři, kreslíři (litografovi), řezáči či rytci. Iniciály ve filigránu a v papírnické obchodní značce bývají vesměs spjaty s papírníkem. Na kovových kolcích, jimiž se zdobila knižní vazba, patří monogramy většinou knihvazačům (ovšem s výjimkou iniciál prezentujících samotné kovorytce) a na signetech vyjadřují tiskaře, nakladatele a knihkupce.

Značky grafických děl byly podobně jako knižní signety inspirovány starověkými emblémy, praxí kameníků a podobami domovních znamení. Nejstarší soupis monogramů publikoval francouzský sběratel Michel de Marolles (1600-1681) pod názvem Cataloque de livres d’estampes et de figures en taille-douce (Paris 1672). Podařilo se mu shromáždit a identifikovat značky 163 mědirytců. Dosud nepřekonaný pětisvazkový katalog, který zpracoval německý knihkupec Gustav Kaspar Nagler (1801-1866), obsahuje takřka 30.000 značek ze všech sfér výtvarného umění a řemesel. Některé se podařilo srovnávacím studiem a archivními prameny rozluštit a připsat konkrétním osobám (např. „IA“ Jostu Ammanovi). Mnohé však patrně navždy zůstanou neidentifikovány (umělec MS). Tyto Mistry i všechny ostatní nositele neodhalených monogramů nazýváme souhrnně monogramisty. Zatímco v uměnovědné praxi má značka až do případného vyluštění tutéž platnost jako plné jméno původce, literární monogramisté podepsaní grafonymem jsou považováni za anonymy.

Tvoří-li značku dvě iniciály, první se zpravidla týká křestního jména a druhá příjmení. Iniciály mohou spočívat vedle sebe odděleny tečkou nebo dvojtečkou a v dobách nejstarších i křížkem. Často však bývají semknuty společným dříkem do jednoho písmového obrazce, ba dokonce vepsány přes sebe. Právě tento druh značek přináší při čtení největší obtíže. Kupříkladu jeden z monogramů Josta Ammana tvoří iniciála A s diagonálně vetknutým I. Nagler obrazec sice připsal správnému umělci, ale přečetl ho dvěma způsoby (méně vhodně jako „AI“ 1. 729 a lépe jako „IA“ 3. 1768). Některé monogramy doplňuje ještě výtvarný motiv (drak s netopýřími křídly u Lucase Cranacha st.) či mluvící znamení (chmel dle něm. Hopfen u Daniela Hopfera st.). Pokud nejsou iniciály opatřeny písařským brkem čili pomůckou „reisserů“, anebo schematickým obrázkem nože, který při své práci užívali dřevořezáči, pak rozlišení mezi kreslířem předlohy a řemeslným tvůrcem štočku bývá na základě jedné značky zpravidla obtížné. Proto se má většinou zato, že iniciály nepatří kreslíři, který stál v pozadí, nýbrž řezáči (totožné pravidlo platí i u vztahu kreslíř-rytec).Nejstarší monogramy přicházejí uprostřed spodního okraje volné grafiky zhruba od poloviny 15. století, kdy umělci a řemeslníci počali zvolna vystupovat z úplné anonymity. O málo později byly značky grafických listů vzniklých tiskem z výšky stejně jako vazeb signovaných také včleňovány přímo do vlastní kompozice (visící štítek, pata sloupu, rám). Značkám původců hlubotiskových ilustrací byl od konce 16. století vyhrazen spodní okraj tiskové formy. Nalevo uváděl iniciály malíř a kreslíř, napravo rytec, vydavatel nebo tiskař. K rozlišení autorského podílu u tisku z hloubky běžně sloužily latinské termíny composuit, delineavit, divulgavit, excudit, fecit, formavit, incidit, invenit, pinxit, sculpsit a jim odpovídající jinojazyčné výrazy a zkratky. Sílící umělecká soutěž vyústila na přelomu 16. a 17. století v zrovnoprávnění ilustrace s volnou grafikou a během 18. století se na úroveň ilustrace emancipoval i rokokový knižní dekor. V tomto procesu pak výtvarníci stále častěji opouštěli způsob signování pomocí monogramů a uváděli plná příjmení jakožto skutečnou záruku originality a pokus o ochranu vlastních práv. Výjimky bývají až do 19. století většinou vlastní jen poloprofesionálním a lidovým tvůrcům knižního dekoru, anebo tam, kde umělec anonymitu živenou nejčastěji politickými a konfesijními důvody volil záměrně.

Nejstarší monogram, který z historie domácí knihy známe, je tvořen písmeny HF. Ta přicházejí v jazykově nečeských brněnských prvotiscích z let 1498 a 1499. Ostatní dřevořezy vzniklé do 1500 pro potřeby domácího knihtisku jsou anonymní. Nejstarší značky v Čechách se objevují na štočcích pražského tiskaře Mikuláše Konáče z Hodiškova (roku 1507 písmeno M a roku 1516 písmena IP). Na ilustraci a dekoru starých tisků z území Čech a Moravy 16.-18. století se dle dosavadních průzkumů vyskytuje asi 165 nevyjasněných tuzemských i zahraničních monogramů. Z tohoto počtu pětina (34) souvisí jen s literární a typografickou činností ilegálně fungující ivančicko-kralické Tiskárny bratrské (AO, B, BCILN, C, CEILM, CILN, G, GO, GV, H, HLP, HS, IA, IB, IBG, ICS, ID, IH, IM, IPS, IS, KM, LNP, LPS, MB, MH, MM, MT, NLP, SA, ST, SW, TM, W).

Oproti počátkům knihtisku výskyt nerozluštěných monogramů ilustrací v 16. století prudce zesílil: BJ, CE, CK, DW, EK, EWA, FO, FP, GB, GS, H, HD, HF, HH, HM, HS, HW, IA, IAP, IS, L, LS, LW, MC, MG (dva typy), MI (dva typy), MS, MZ, NK, NL, PS, SI, SMC, VK. U některých takto signovaných ilustrací je znám tvůrce kresebné předlohy, takže značku lze vcelku přesvědčivě vztáhnout na řezáče tiskové formy (např. kresbu Ambrože Ledeckého převedl do štočku monogramista HS, Abelovy a Tertiovy návrhy reprodukovali ve dřevě monogramisté H, HF, IAP, MG, SI). Během následujících století anonymita ilustrátorů poněkud slábla: 17. století CE, DCK, DK, DKB, EH, EHVS, FFB, FJD, GC, GE, HF, HR dr. RF, IA, IGL, IM, MC, MI, NN, VW; 18. století AFX Pr., CL, CS, DW, FDP, FG, GB, GS, HK, IAS, ICL, IGS, IPS, IS, IVDCF, IWT, JA, K, L, LS, MMSP, RF, SG, SS, TB, WH, WT, Z.

Na rozdíl od monogramem signovaných ilustrací se počet nám známých značek z českého a moravského knižního dekoru během staletí naopak zvyšoval: 16. století EK, FF, FM 1557 DH, HF, IH, IP, LW, M, ME, MSP, NL, PPB, RS; 17. století AH, CH, CS, D SS, GS, HI, HR, ICH, IGH, IK, IP, VW, WHI; 18. století: CFM, D CH, DH, F, FF, FG, FP, G, H, IH, IL, IMS, IRG, IS, LI, MH, MS (dva typy), S, SM, TS, W. Zda lze příčinu vysvětlit nedostatkem domácích profesionálních dekoratérů, jejichž práci suplovali řezbáři a kovorytci zabývající se jinak výrobou předmětů denní potřeby a nemající v souvislosti s knihou ambice uvádět plná jména, nevíme.

Od 16. století přicházejí na štočcích knižního dekoru také iniciálové monogramy, které můžeme s větší či menší jistotou přisoudit tiskařům (např. „FK“ František Vincenc Korec, „GH“ Jiří Hanuš Lanškrounský z Kronenfeldu, „HG“ Jan Günther, „I CH“ Jan Chocenský, „ICH“ Jan Kantor Had, „IP“ Jan z Písku čili Jan Kantor Had, „S“ Václav Urban Suchý, „WW“ Oldřich Valda). Monogramy se často nacházejí uprostřed horní nebo dolní horizontály titulních rámů, ve středu vinět a vlysů. Z vcelku nápadného umístění iniciál lze soudit, že reprezentují majitele a uživatele štočků, nikoli jejich tvůrce (i když ani tuto alternativu nelze vzhledem k univerzální povaze tiskařského řemesla jednoznačně vyloučit). Iniciály tiskařů bývají také součástí osobních signetů heraldické povahy (např. „DZW“ Daniel Adam z Veleslavína, „GH“ Jiří Hanuš Lanškrounský z Kronenfeldu, „GM“ a „GMR“ Jiří Melantrich z Aventinu, „HP“ Hans Pekk, „JM“ Jan Mantuán Fencl, „SAZW“ Samuel Adam z Veleslavína). Totéž platí o signetech s žánrovými či symbolickými výjevy (např. „FAP“ František Augustín Patzko, „FM&S“ Felicián Mangold a syn, „JCH“ Jan Karel Hraba, „S“ Jan Michal Samm).



Lex.: BALEKA, J.: Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha 1997; BÉNÉZIT, E.: Dictionnaire critique et documentaire des peintres, sculpteurs, dessinateurs et graveurs. Vol. 1-14. Gründ 1999 (poprvé Paris 1924 in 3 vol.); FRANKEL, B.: La signature, genèse d’un signe. Paris 1972; HELLER, J.: Monogrammen-Lexikon. Enthaltend die bekannten, zweifelhaften und unbekannten Zeichen, so wie die Abkürzungen der Namen der Zeichner, Maler, Formschneider, Kupferstecher, Lithographen usw. Mit kurzen Nachrichten über dieselben. Bamberg 1831 (repr. Niederwalluf 1971); HELLER, J: Praktisches Handbuch für Kupferstichsammler, oder Lexicon der vorzüglichsten und beliebtesten Kupferstecher, Formschneider und Lithographen, nebst Angabe ihrer besten und gesuchtesten Blätter, des Maases und der Preise derselben in den bedutestendsten Auctionen des In- und Auslandes. Bd. 1 (A-I), Bd. 2 (K-Z), Bd. 3 (Monogrammisten, Xylographien, Niello, Galleriewerke). Bamberg 1823-1836; NAGLER, G. K.: Die Monogrammisten und … Künstler …, welche sich zur Bezeichnung ihrer Werke eines figürlichen Zeichens, der Initialen des Namens, der Abbreviatur desselben etc. bedient haben. … Bd. 1-5. München-Leipzig 1858-1879, Index 1920 (repr. München 1919-1920, Nieuwkoop 1966 a potřetí 1991); PAVLIŇÁK, P.: Signatury českých a slovenských výtvarných umělců. Ostrava 1995; PREIN, W.: Handbuch der Monogramme in der europäischen Graphik vom 15. bis zum 18. Jahrhundert. Bd. 1-2. München 1989; RYTÍŘ, V.: Malířské signatury. Sv. 1-4. Praha 1944; THIEME, U.-BECKER, F.: Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart. Bd. 37. Leipzig 1950.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.