Moteto

Z Encyklopedie knihy

Motetus (lat.), motet (angl., franc.), die Motette (něm.), motetto (it.), ve starších českých pramenech též motet, mutetus (m.) nebo muteta (f.).  

Moteto je pojem označující jednu z hudebních forem vícehlasých skladeb. Vzhledem k tomu, že moteta byla komponována od 13. století až do současnosti, jedná se o útvar velmi proměnlivý. V souvislosti s rukopisnou knihou se zaměříme především na středověká a renesanční moteta a na jejich obraz v českých pramenech.

Moteto vzniklo ve Francii 13. století na základě tzv. organa školy Notre Dame otextováním vrchního hlasu nad tenorem. Tento hlas a později i celá skladba se nazývaly motetus (le mot = slovo). Otextovány mohly být i další hlasy (třetí a čtvrtý), a to různými texty a nezřídka i v různých jazycích: polytextualita je typickým rysem těchto motet. Uplatněné texty spolu buď vůbec nesouvisely, nebo se jejich obsahy setkávaly na hlubší symbolické rovině; zejména v Anglii se ve vrchních hlasech nepoužívaly světské texty, nýbrž jen duchovní, úzce propojené. Ve 14. století v období ars nova se zformovalo izorytmické moteto, pracující s melodickým modelem (color) a modelem rytmickým (talea). Ve střední Evropě se prosadil typ tzv. engelberského moteta, většinou dvouhlasého, s tenorem volně vytvořeným, tedy nikoliv přejatým z gregoriánského chorálu, a otextovaným. Taková moteta se nacházejí např. v Trnavském rukopise (Budapest, Országos Széchényi Könyvtár, c1.m.ae. 243, přelom 14. a 15. století) – pramenu české provenience, ale také v mnoha mladších literátských pramenech, kam se starší hudební stylová vrstva s archaickým vedením hlasů zapisovala černou menzurální notací. Izorytmická moteta k nám mohla být zprostředkována vzdělaneckými kruhy, zřejmě jediným dokladem kompozice takového moteta je tříhlasá skladba Ave, coronata – Alma parens – Ave, regina, zapsaná v kodexech Speciálník a Franus.

Další fáze vývoje moteta již spadá do období renesance. Prosazuje se jeden text pro celou skladbu (nejčastěji duchovního rázu), velmi nápaditě se pracuje s chorálním cantem firmem, mění se pohled na harmonii. Vzrůstá počet hlasů a také důraz na imitace mezi nimi. Raně renesanční cítění je možné vysledovat již ve skladbách Petruse Wilhelmi de Grudencz z doby kolem poloviny 15. století, které jsou doloženy v českých pramenech. Rozšířena u nás byla moteta anglických autorů a zástupců franko-vlámských škol. Po období stagnace během 1. poloviny 16. století se čeští autoři začali tvorbě motet soustavněji věnovat až ve 2. polovině tohoto století, kdy se již uplatnil vliv vícesborovosti, chromatiky, vliv hudebně rétorických figur apod. Jejich skladby byly určeny především pro kostel, vyskytují se však i moteta k aktuálním příležitostem (např. k různým slavnostem, ke dvoru atd.). K plodným autorům motet patřili Ondřej Chrysoponus Jevíčský, Pavel Spongopaeus Jistebnický, Jan Trojan Turnovský, Jiří Rychnovský, okrajově též Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. V době nototisku se šířila moteta také touto cestou: buď importem zahraničních tisků, nebo produkcí domácí (u Jiřího Nigrina v Praze např. vycházejí v rozmezí let 1586-1590 čtyři knihy Opus musicum harmoniarum od Jacoba Handla Galla).

V rukopisech české provenience nacházíme moteta zařazena v kancionálech, graduálech, v knihách typu kodex mixtus apod.

Lit.: ČERNÝ, J.: Die Ars nova – Musik in Böhmen. Miscellanea musicologica, tomus XXI-XXIII, Praha 1970, s. 47-106; ČERNÝ, J.: K nejstarším dějinám moteta v českých zemích. Miscellanea musicologica, tomus XXIV, Praha 1971; ČERNÝ, J. – KAPSA, V. [heslo]: Moteto. In: Slovník české hudební kultury, Praha 1997, s. 574-577; HLÁVKOVÁ, L.: Motet Style and Structure in Central Europe around 1490: Some Remarks on Selected Pieces from the Codex Speciálník. In: Schmidt-Beste, Thomas (ed.): The motet around 1500: On the relationship of imitation and text treatment? Turnhout 2012, s. 447-454; SOUŠKOVÁ, D.: Pavel Spongopaeus Jistebnický. Ústí nad Orlicí 2013.

Autor hesla: Dagmar.stefancova