Německá literatura v Čechách a na Moravě v době rukopisné

V souvislosti se živými politickými, církevními a obchodními styky se sousedními i vzdálenějšími německy mluvícími oblastmi a se vzrůstajícím počtem německého obyvatelstva v českých zemích od konce 11. století vznikl na našem území značný počet německých rukopisů; další rukopisy se sem dostaly v nejrůznějších dobách. Nejstarší německé rukopisné texty dochované na našem území jsou součástí latinského penitenciáře napsaného v Bavorsku, snad v Řezně, v 9. století (Teplá Ms. b 9). Jedná se o tzv. Bayerische Beichte a St. Emmeramer Gebet, dva kratší starohornoněmecké náboženské texty s jasnými bavorskými nářečními znaky.

Německé rukopisy vzniklé v našich zemích lze zhruba rozdělit na texty úřední povahy a na texty literární.

Němčina v textech úřední povahy

V českých zemích se úředních textech objevuje po latině jako první národní jazyk němčina. Z osmdesátých let 13. století pochází několik německy psaných listin z rakousko-moravského pomezí (Jaroslavice, Břeclav, Valtice). Dvě nejstarší německé listiny z Čech jsou datovány rokem 1300, jedna se týká města Nymburka, druhá je rožmberská. První královskou listinu v Čechách vydal roku 1307 Rudolf I. Ve větším počtu byly vystavovány německé panovnické listiny od dob vlády Jana Lucemburského a zvláště pak od poloviny 14. století. Byly adresovány příjemcům v Říši; za Karla IV. a Václava IV. i moravských markrabat byly vydány četné listiny pro česká a moravská města s německým patriciátem, ojediněle i pro šlechtice. I některé kláštery, zvláště ty, které ležely poblíž jazykové hranice (Vyšší Brod), vydávaly od počátku 14. století vedle latinských listin i listiny německé (mnohdy šlo o listiny příjemecké). Nejstarší městské listiny v němčině pocházejí z doby kolem poloviny 14. století, od té doby se objevují též častěji německé zápisy v městských knihách, i když první německé zápisy pocházejí už z roku 1324 v Liber vetustissimus Starého Města pražského. Od přelomu 14. a 15. století je patrný mírný ústup němčiny z úředních písemností ve prospěch češtiny; první česky psaná listina pochází z roku 1373, kolem roku 1400 se objevuje čeština vedle latiny a němčiny i v městských knihách. Užívání němčiny v právních dokumentech českého vnitrozemí ukončila doba husitská, kontinuálně však pokračovalo v městských kancelářích tam, kde žilo německé obyvatelstvo nebo mělo ve městě i nadále významné společenské postavení. Jsou to především západní a severní Čechy (např. Cheb, Duchcov, Most, Krupka; České Budějovice) nebo Morava (Jihlava, Olomouc, Brno, Znojmo) resp. Slezsko (Opava).

Vedle listin a městských knih byly důležitými úředními dokumenty právní sbírky. I v nich dlouho vládla latina, asi od poloviny 14. stol. se objevují i texty německé. Města v severních Čechách a na Moravě se řídila tzv. právem magdeburským, jehož rozsáhlý a všechny oblasti právního života zahrnující svod byl fixován v tzv. Míšeňské právní knize, která vznikla ve 3. čtvrtině 14. století v Míšeňsku a již v 90. letech se v opisech šířila i do českých zemí, kde byla opisována především pro potřeby velkých měst (Olomouc, Brno); před rokem 1430 byla přeložena do češtiny. Některá města si vytvářela i soubory vlastních právních zvyklostí. Tak tomu bylo např. v Brně, kde v polovině 14. stol. působil městský notář Jan, jenž zpracoval rozsáhlou latinskou právní knihu a roku 1353 přepracoval nejstarší německý soubor brněnského městského práva z 30. let 14. století. Důležitou roli hrála němčina v horních městech, ovšem řada dokumentů vzala v husitských válkách za své; hojné prameny jsou dochovány pouze z Jihlavy. První horní zákoníky z přelomu 13. a 14. století byly latinské, avšak pro svou důležitost byly brzy překládány do němčiny. Mnoho konkrétního materiálu o majetkových a právních otázkách vznikajících při těžbě stříbra podávají sbírky výroků šefů (tzv. Schöffensprüche) vrchního horního soudu v Jihlavě, na nějž se městské rady a soudy horních měst obracely se žádostmi o právní poučení. V těchto sbírkách převažuje němčina, objevuje se však i latina a sporadicky čeština.

Texty literární

V oblasti literatury v užším slova smyslu, kam dnes vedle literatury krásné zahrnujeme i literaturu odbornou, byla německá rukopisná produkce v českých zemích též relativně početná.

Německá literatura na českém královském dvoře

Od druhé poloviny třicátých let 13. století navštěvovali český královský dvůr němečtí potulní básníci, kteří zde přednášeli jak milostné písně (Minnesang), tak úvahovou lyriku (Sangspruchdichtung). Prvním básníkem, který přišel na český královský dvůr, byl významný představitel německé poklasické úvahové a milostné lyriky Reinmar von Zweter. Reinmar i pozdější, ovšem umělecky méně nadaní básníci, oslavovali české panovníky Václava I. a Přemysla Otakara II. Přemysl Otakar II. využíval německou básnickou tvorbu pro propagaci svých politických úspěchů a cílů. Na jeho dvoře i na dvoře Václava II. působil epik Ulrich von Etzenbach, který přibližně mezi lety 1271–1290 vytvořil rozsáhlou Alexandreidu (28 tisíc veršů), která se mj. stala i jedním ze zdrojů Alexandreidy staročeské. Ulrichova Alexandreida měla oslavit Přemysla Otakara II. (ve skladbě však není výslovně jmenován), ale dokončení obrovského díla si vyžádalo značný čas, a proto je v jeho závěru apoteóza Václava II. Počátkem devadesátých let 13. stol. složil Ulrich románovou legendu Wilhelm von Wenden s oslavnými narážkami na krále Václava II., jeho ženu Gutu a s chválou české země. Václav II. psal německé milostné písně (dochovaly se tři) v duchu pozdního, vyumělkovaného minnesangu.

Doba Karla IV. je obdobím velkého rozkvětu latinské, české i německé literární tvorby, k dosavadním centrům knižní kultury přistupuje pražská univerzita založená roku 1348. Významnou osobností doby Karlovy byl Jan ze Středy (Johannes von Neumarkt, † 1380), zprvu panovníkův kancléř a biskup litomyšlský, později biskup olomoucký. Byl velkým milovníkem a sběratelem knih, tj. rukopisů. Pro Jana ze Středy byl vytvořen nádherně iluminovaný Liber viaticus (KNM XIII A 12). Jako Karlův kancléř ovlivnil Jan výrazně styl německých panovnických listin a sestavil pro jejich tvorbu i formulářové sbírky. V němčině vytvořil větší počet procítěných modliteb v próze a několik překladů drobnějších teologických spisů. Jeho rétoricky bohatý styl a jeho styky s Petrarkou vedly od přelomu 19. a 20. století k představám, že v činnosti Jana ze Středy a některých jeho současníků lze spatřovat jakýsi pražský protohumanismus. Tyto názory moderní bádání odmítlo – poukázalo např. na to, že pojetí antiky u pražských intelektuálů Karlovy doby je zcela středověké. Naprostá většina textů Jana ze Středy je dochována v cizině, ale nejstarší rukopis jeho překladu Života sv. Jeronýma ve Vyšším Brodě (cod. 81 z roku 1392). Do okruhu Jana ze Středy patřil učený básník Heinrich von Mügeln pocházející z Míšeňska. Psal naukovou a v menší míře i milostnou poezii. Karla IV. oslavil rozsáhlejší veršovanou nábožensko-filozofickou skladbou Der meide kranz (Věnec Panny Marie), kterou napsal zřejmě krátce po roce 1355. Později našel své mecenáše v Rakousku a v Uhrách.

Z knihovny Václava IV. se dochovalo osm nádherně iluminovaných rukopisů latinských a německých, které byly vytvořeny v Praze přibližně mezi lety 1380–1400. Nákladné kodexy financoval pražský kupec Martin Rotlev. Z německých sem patří tzv. Bible Václava IV. (Wenzelsbibel) a sborník rytířských románů o bojích Viléma Akvitánského (Guillaume d'Aquitaine, resp. G. d'Orange) s Araby na Pyrenejském poloostrově a v Provence počátkem 9. stol. Bible Václava IV. (Vídeň, ÖNB, Cod. 2759-2764) nebyla dokončena, v šesti svazcích o celkovém počtu 1214 pergamenových listů foliového formátu obsahuje většinu knih Starého Zákona (kromě dvanácti malých proroků a obou knih Makabejských); Nový Zákon neexistuje. Její text patří k nejstarším překladům Starého zákona do němčiny. Bohatě zdobený první list s textem o stvoření světa obsahuje erb středověké římské říše a znak Českého království, na jiném místě jsou vyobrazeni trůnící Václav IV. a jeho manželka Žofie. Sborník veršovaných rytířských románů o Vilému Akvitánském (ÖNB, Cod. Ser. nova 2643; 423 foliových listů) obsahuje všechny tři eposy tohoto cyklu. Původní, literárně zdaleka nejhodnotnější, avšak nedokončený epos – Willehalm – vytvořil před rokem 1217 Wolfram von Eschenbach, kolem 1240–1250 zpracoval švábský rytíř Ulrich von Türheim pokračování Rennewart, v polovině 60. let 13. stol. dedikoval Přemyslu Otakarovi II. předhistorii Wolframova Willehalma, označovanou dnes jako Arabel, rakouský básník Ulrich von dem Türlin. I tento kodex je nádherně iluminován, kvalita jeho textu z hlediska textové kritiky však není příliš vysoká.

Německá literatura na dvorech české šlechty

I někteří představitelé vysoké české šlechty podporovali na přelomu 13. a 14. století německou literární tvorbu, jež byla módní a reprezentativní záležitostí. U severočeských pánů z Rýzmburka vznikl zajímavý anonymní rozsáhlý dodatek k Alexandreidě Ulricha von Etzenbach, který velmi pravděpodobně napsal sám autor Alexandreidy. Literárně nejnadanějším německým epikem ve službách české šlechty byl Heinrich von Freiberg, který asi na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 13. století dokončil u východočeských Lichtenburků epos Tristan Gottfrieda von Straßburg a koncem 90. let 13. stol. básnicky oslavil turnajové vítězství Jana z Michalovic v Paříži. Významným střediskem německé literární kultury byl kolem roku 1300 Jindřichův Hradec. Zde byla upravena Alexandreida Ulricha von Etzenbach na oslavu jindřichohradeckého pána (nejspíše Oldřicha II.) a vznikl zde veršovaný překlad adventní úvahy ze Zlaté legendy Jakuba de Voragine. Cyklus fresek o sv. Jiří datovaný rokem 1338 v rytířském sále jindřichohradeckého hradu je doprovozen německým textem. Doklady o pěstování německé literatury v kruzích české šlechty končí v první třetině 14. století. O pokračujícím zájmu o německá literární díla mezi německým patriciátem a snad i českou šlechtou ve 13.–15. století svědčí (ovšem nepříliš častá) osobní jména podle literárních hrdinů, např. Parzival, Gawein (Kaván), Isolda, Tristan.

Německá literatura v církevním prostředí

V církevním prostředí sice jednoznačně převládala latina, ovšem především v klášterech se též tradovaly a vznikaly německá náboženské spisy. Nadnárodní organizace řádů vedla k čilé výměně rukopisů při nejmenším ve středoevropském měřítku, některé řády (kartuziáni) měly opisování textů přímo jako svou hlavní povinnost. Německé texty z českých a moravských klášterů se dochovaly především z konventů cisterciáků a františkánů. O rozsahu a obsahu klášterních knihoven z doby mezi 13. a počátkem 15. století jsme informováni jen fragmentárně, protože četné kláštery byly zničeny za husitských válek a jen minimu z nich se podařilo své rukopisy odvézt včas do bezpečí; ovšem už i přitom a později docházelo k rozptýlení a ztrátám (požáry, rušení klášterů a pod.). Trosky knihovny nepomuckých cisterciáků se dnes nacházejí ve Würzburku a ve Vídni, rukopisy pražských kartuziánů ve Vídni.

Základem života cisterciáckých řádových komunit byla řeholní pravidla sv. Benedikta, která vlastnil každý klášter buď v podobě latinské nebo německé. Německý překlad Benediktovy řehole dochovaný ve Vyšším Brodě – cod. XXX z doby kolem roku 1250 – vznikl asi mimo Čechy, další byl zde vytvořen v 16. století. Jiný německý překlad řeholních pravidel byl vytvořen brzy po roce 1331 v klášteře cisterciaček v Oslavanech (Budapest, Nationalbibliothek, Cod. Germ. 5). Z nepomuckého kláštera se dochovalo několik bohatě zdobených liturgických textů, ale také německý rukopis z 1. poloviny 14. stol. (Wien ÖNB, Cod. 2709) s velmi oblíbeným mariánským eposem kartuziána Filipa Marienleben a s delší anonymní mariánskou básní Blümel (Květinka, asi 400 veršů), jejímž autorem je nejmenovaný nepomucký cisterciák. Z klášterů ostatních řádů jsou relativně dobře dochovány německé rukopisy z kláštera minoritů v Českém Krumlově (NK, fond Minorité Č. Krumlov 148, z 80. let 14. stol), jedná však o poměrně běžné texty, s výjimkou velmi raného dochování jedné mariánské písně tzv. Mnicha salcburského. Za husitské doby se stal rožmberský Český Krumlov útočištěm mnoha katolických duchovních, z nichž někteří s sebou přinášeli i své rukopisné knihy. Nejpozději v této době se zde octla jazykově důležitá Bible krumlovská (NK XVI D 60), která obsahuje části Starého zákona v roce 1380 v Dolním Slezsku. V roce 1502 vznikl soupis knih krumlovské knihovny františkánů, který eviduje rukopisy i prvotisky. Z kláštera v Teplé pochází tzv. Bible tepelská (Teplá MS. b 10), která vznikla neznámo kde v prvních dvou desetiletích 15. století. Kromě překladu Nového zákona obsahuje několik kratších textů, na jejichž základě se uvažuje o možném vlivu Wyclifových názorů. Textu Bible tepelské se velmi blíží znění Nového zákona v první německy tištěné bibli (Straßburg, Johann Mentelin 1466).

V polovině 15. století vznikl literárně významný Vyšebrodský písňový sborník (cod. 8b). V Čechách vznikl v 2. čtvrtině 14. stol. v neznámém církevním prostředí dnešní rukopis G 49 Archivu Pražského hradu, který obsahuje jednak celý text Filipova eposu Marienleben se čtyřmi iluminacemi, jednak tzv. Böhmische Marienklage (Nářek P. Marie z Čech; 307 veršů).

V některém pražském církevní instituci (snad u křižovníků s červenou hvězdou) byl ve třicátých letech nebo v první polovině čtyřicátých let 14. století vytvořen německý rýmovaný překlad Dalimilovy kroniky, který se dochoval v rukopise G 45 Archivu Pražského hradu z roku 1389 spolu se stručnou německou rýmovanou kronikou Čech, která byla napsána asi také v první polovině čtyřicátých let 14. století. Fragment latinské verze Dalimilovy kroniky objevený v roce 2005 ukázal komplikovanost vztahů mezi třemi jazykovými verzemi díla.

Přibližně od poloviny 15. století dochází v německých zemích v některých řádech k reformám, které měly v klášterech posílit disciplínu a zbožnost; s nimi bylo spojeno i intenzivnější opisování náboženských textů. Na našem území jsou tyto opravné snahy známy z šedesátých let 15. stol. z Chebu. Kvůli pokleslé řádové kázni v klášteře klarisek požádala městská rada norimberský klášter klarisek, aby vyslal několik svých sester k provedení reformy chebského kláštera. Řeholnice z Norimberku působily v Chebu v letech 1465–1469 a mj. zde iniciovaly opisování přinesených textů. Opisovačská činnost chebských klarisek pokračovala s jistými přestávkami až do roku 1535. Vznikly tak na tři desítky rukopisů, jejichž cenný soubor se po zrušení kláštera v josefinské době do dnešní Národní knihovny v Praze.

Literatura spjatá s pražskou universitou

Autoři z okruhu pražské university, která až do Dekretu kutnohorského přitahovala studenty a učitele ze širokého středoevropského okolí, psali svá díla samozřejmě latinsky. Ojediněle byly spisy s aktuálně teologickou tématikou překládány do národních jazyků. V univerzitních kruzích se v poslední čtvrtině 14. stol. hojně diskutovala otázka častého svatého přijímání laiků. Latinský traktát Dialogus racionis et consciencie de communione o tomto tématu napsal roku 1388 Matouš z Krakova († 1410), který působil na pražské univerzitě řadu desetiletí. Latinská verze se dochovala ve více než 250 rukopisech, na přelomu 80. a 90. let 14. století byl spis přeložen do němčiny a roku 1414 do češtiny. Univerzitní mistr Štěpán z Kolína († 1406) sepsal mj. obsáhlé pojednání o hříchu a pokání, v odborné literatuře označovaná jako Confessionale. Spis, který má německé a latinské pasáže, dosáhl značné obliby – dochoval se ve více než 20 rukopisech z Čech i z ciziny. Odchovancem pražské univerzity byl Heinrich von Sankt Gallen († snad po 1410), který koncem 14. stol. působil u sv. Mikuláše na Starém Městě pražském, a napsal několik německých náboženských spisů, které se značně rozšířily – především silně citově zbarvené vylíčení Kristova umučení Extendit manum (přes 180 rukopisů a paleotypů) a prozaický život P. Marie, Marienleben.

Literatura z měšťanského prostředí

V kruzích německého měšťanstva z českých zemí se 14. a 15. století projevoval jistý zájem jednak o literaturu náboženskou, jednak o dále oblíbené rytířské romány klasického resp. poklasického období (konec 12. a 13. stol.), vlastní literatura zde nevznikala. Školsky resp. vysokoškolsky vzdělaní jednotlivci z řad měšťanstva působili na městských školách nebo jako písaři či notáři v městských kancelářích. Zde vyhotovovali úřední dokumenty a sporadicky napsali do právních sbírek nebo městských knih své kratší jednoduché tzv. písařské verše. Příkladem může být Václav z Jihlavy († asi 1477), který působil v kanceláři olomoucké a brněnské. Roku 1387 dokončil subnotář Starého Města pražského Oldřich z Falknova překlad spisu sv. Bonaventury Soliloquium de quatuor mentalibus exercitiis do němčiny. Jeho dílo je známo pouze z rukopisu D 70 Archivu Pražského hradu. Výjimečnou osobností byl notář a rektor městské školy v Žatci Jan z Teplé (resp. ze Šitboře). Roku 1401 napsal prozaický dialog člověka se smrtí, který se označuje jako Der Ackermann und der Tod nebo Der Ackermann aus Böhmen a je literární dílem evropské úrovně. Myšlenkově zajímavá a rétoricky vyspělá skladba byla dříve chápána jako výraz pražského protohumanismu. Dílo, kolem něhož je celá řada vědeckých otázek, má i souvislosti s českou anonymní skladbou Tkadleček. Janovo dílko je stále živé a bylo v moderní době přeloženo do mnoha světových jazyků.

Přibližně od konce 15. století až do počátku 19. století vznikaly v Čechách a na Moravě rukopisné české a německé lokální kroniky, jejichž autory byli mnohdy městští písaři, učitelé městských škol nebo i měšťané různého povolání a vzdělání se zájmem o dějiny svého města. Některé z těchto kronik jsou důležitým pramenem k dějinám města, víceméně všechny mají kulturně historický význam pro poznání každodenního městského života. Bohaté městské kronikářství měl Cheb, německé kroniky vznikly např. v Lokti, v České Lípě, literárně hodnotná je kronika Simona Hüttela, která zaznamenává události v Trutnově v poslední třetině 16. století. Na Moravě měla významné německé kronikářství Jihlava, kde je nejdůležitější kronika městského písaře Martina Leupolda von Löwenthal († 1624) dovedená do roku 1607.

Odborné spisy

Odborná literatura byla po celý středověk psána v naprosté většině latinsky, ovšem pokud se bezprostředně dotýkala praktického života, byla psána nebo překládána do národních jazyků nebo i v nich vznikala. V českých zemích byly recipovány především německé příručky pro ošetřování zraněných a nemocných koní, příručka o stěpařství a roubování, v rukopisech domácího původu se občas objevují přípisky s německými recepty proti různým nemocem. Jediným významným odborníkem, který v našich zemích psal kromě latiny i německy, byl Zikmund Albík z Uničova (1374–1427), který byl tělesným lékařem Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. Jeho lékařské spisy, mezi nimiž byla pravidla pro správnou životosprávu a naučení o chování v době moru, se rozšířily po střední Evropě a některé latinské byly přeloženy brzy i do němčiny a češtiny.

Ústup rukopisné produkce

S rozvojem knihtisku rukopisná produkce ustupuje, i některá panovnická nařízení (patenty) jsou tištěna, významné dokumenty jsou sice vystavovány rukopisně, ale aby se rozšířily, byly téměř ihned tištěny, např. Rudolfův Majestát o náboženské svobodě z roku 1609. Po řadu století se vedou městské knihy v mnoha městech v němčině, poukázáno bylo již i na lokální kroniky.

Rukopisy importované do českých zemí

Po celou sledovanou dobu se do našich zemí dostávaly latinské a německé rukopisy, ve středověku především prostřednictvím mezinárodních styků církevních institucí. Některé německé a rakouské šlechtické rody, které přišly v pobělohorské době do českých zemí, sem přemístily i své knihovny, v nichž se nacházely i středověké německé rukopisy. V tomto ohledu je významná především fürstenberská knihovna na Křivoklátě, cenné jednotliviny obsahuje archivní fond Schwarzenberků v Českém Krumlově a knihovna rodu von Hohenems v Kuníně.

Literatura

Lit.: BAUMANN, W.: Die Literatur des Mittelalters in Böhmen. Deutsch–lateinisch–tschechische Literatur vom 10. bis zum 15. Jahrhundert. München–Wien 1978; BEHR, H.–J.: Literatur als Machtlegitimation (Studien zur Funktion der deutschsprachigen Dichtung am böhmischen Königshof im 13. Jahrhundert). München 1989; BOK, V. – STANOVSKÁ, S. – POKORNÝ, J.: Moravo, Čechy, radujte se! Němečtí a rakouští básníci v českých zemích za posledních Přemyslovců. Praha 1998; BOK, V. – BEHR, H.–J. (ed.): Deutsche Literatur des Mittelalters in und über Böhmen II. Hamburg 2004; FLIEGLER, D. – BOK, V. (ed.): Deutsche Literatur des Mittelalters in Böhmen und über Böhmen. Wien 2001; KRÁSA, J.: Rukopisy Václava IV. Praha 1971; KRAUS, A.: Jan z Michalovic. Německá báseň třináctého věku. Praha 1888; KRYWALSKI, D.: Geschichte der deutschsprachigen Literatur des Mittelalters in den böhmischen Ländern. Olomouc 2009; MOUREK, V. E.: O stycích české a německé literatury od počátků do šestnáctého století. In: Almanach České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 6, Praha 1896, s. 97–136; NADLER, J.: Das Schrifttum der Sudetendeutschen bis zur Schlacht am Weißen Berge. Regensburg 1924; PÄSLER, R. G. – SCHMIDTKE, D.: Deutschsprachige Literatur des Mittelalters im östlichen Europa. Forschungsstand und Forschungsperspektiven. Heidelberg 2006; SKÁLA, E.: Die deutsche Sprache auf dem Gebiet der Tschechoslowakei bis zum Jahr 1650. In: Acta Universitatis Carolinae, Germanistica Pragensia IX, 1987, s. 7–28; SKÁLA, E.: Deutsche und tschechische Fachprosa in Böhmen in der Epoche des Humanismus. In: H.–B. Harder – H. Rothe – J. Kolár – S. Wollman (ed.): Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern. Köln–Weimar–Wien 1988, s. 377-404; TROST, P.: Zum Verhältnis der alttschechischen zur altdeutschen Dichtung. In: Festschrift für Dietrich Gerhardt. Marburg 1977, s. 445–448; VOLLMANN, B. K.: Prager Frühhumanismus? In: Wolfram–Studien 13, 1994, s. 58–66; WOLKAN, R.: Geschichte der deutschen Litteratur in Böhmen bis zum Ausgange des XVI. Jahrhunderts. Prag 1894.