Německá varhanní tabulatura

Z Encyklopedie knihy

Rozvoj klávesových nástrojů (varhany, klavichord, cembalo, virginal, spinet atd.) s sebou přinesl také větší pozornost speciálním notačním systémům, které pro ně byly určeny. Nejstarší dochované tabulatury pro klávesové nástroje pocházejí z Anglie poloviny 14. století. V zásadě existovaly tabulatury dvojího typu, přičemž ty, které využívaly při zápisu písmena, se podle oblasti rozšíření a písma označují jako německá varhanní tabulatura. Nejprve se kombinovala písmena s notami: vrchní hlas byl zapsán menzurální notací (ve zjednodušené formě), ostatní hlasy byly zaznamenány písmeny. Takto je psána např. i sbírka preludií v tabulatuře Adama Ileborga z roku 1448, kde se vůbec poprvé setkáváme s údajem o pedálu. V díle Fundamentum organisandi (1452–1455) od Konrada Paumanna pak dochází k dalšímu posunu, zdokonalení a zpřesnění notace. Kolem poloviny 16. století se tato starší notace transformovala do čistě písmenného zápisu – nové německé varhanní tabulatury.

Zachované rukopisné německé varhanní tabulatury se obvykle odlišují drobnými zvláštnostmi, každý pramen proto vyžaduje individuální výklad. Známým a svým způsobem neopomenutelným pramenem je Buxheimer Orgelbuch asi z let 1450–1470 (Bayerische Staatsbibliothek, Mnichov, Cim. 352b). Zlomky starších varhanních tabulatur z 15. století máme doloženy i na našem území (jižní Čechy – České Budějovice, Jindřichův Hradec [?], Knihovna Národního muzea v Praze).

Lit.: APEL, W.: Die Notation der polyphonen Musik 900-1600. Leipzig 1962; Der Faksimile-Ausgabe Das Buxheimer Orgelbuch, Handschrift mus. 3725 der Bayerischen Staatsbibliothek, München, ed. Bertha Antonia Wallner, Kassel u. Basel 1955; Orgelspiel und Orgelmusik zur Zeit von Adam Ileborgh, ed. Franz Körndle. In: Acta organologica Nr. 27, 2001, s. 205–278; RACEK, J.: Česká hudba od nejstarších dob do počátku 19. století, Praha-Brno 1949; RYBARIČ, R.: Vývoj európskeho notopisu, Bratislava 1982.

Autor hesla: Dagmar.stefancova