Orientální vazba

Z Encyklopedie knihy

Orientální vazba souhrnné označení knižních vazeb vzniklých v kulturních sférách islámu (Arábie, Egypt, severní Afrika, Turecko, Persie, Indie). Dlouhá, regionálně proměnlivá tradice řemesla východních národů, podporovaná náruživým bibliofilstvím, se odvíjela od zkušeností egyptských křesťanů neboli Koptů (nejstarší koptské vazby jsou však zachovány až z pozdějšího období mezi 6. a 8. stoletím). Klasická etapa orientálního knihvazačství spadá do 14. a 15. století. Knižní desky rukopisů nejsou dřevěné, nýbrž z lepenky a rozměrem nepřesahují blok. Hřbet je plochý a jako pokryv slouží měkké usně (kozinky). Charakteristicky působí trojúhelníková klopa zadní (titulní) desky, která při zavření rukopisu dosahuje ke středu desky přední, s níž zpravidla splývá i ornamentální výzdobou.

Egyptská (egyptsko-arabská) vazba slepotisková dosáhla vrcholu mezi 13. až 15. stoletím. Základním kompozičním prvkem byla středová rozeta v geometricky kříženém, kruhovém nebo oválném ornamentálním medailonu. Jeho arabeskové či maureskové segmenty se opakovaly i v rohových polích desek. Velmi podobně se vyvíjela ornamentika syrská (syrsko-egyptská) a mauretánská (saracénská), rozšířená v knihvazačství Libie, Tunisu, Alžíru a Maroka. Charakteristickým rysem mauretánské ornamentiky byl pletenec či uzel ve funkci dominanty zasazené do pásové bordury. Jiný typ maurských vazeb měl šrafované pozadí, pro něhož se později vžilo francouzské označení fond azuré. Tato ornamentika inspirovala již v 30. letech 16. století lyonské a o málo později i pařížské knihaře k užívání šrafovaných kolků (např. fer azuré na vazbách pro sběratele Groliera). Pro perské řemeslo se stala od posledních desetiletí 15. století typická lakovaná vazba. Technologie lakování pocházela z Číny a největších úspěchů dosáhla mezi 16. a 18. stoletím jak v Persii, tak Turecku. Na lepenkovou desku byl nanesen nejprve křídový podklad a pak lakový základ. Po jeho zaschnutí se akvarelem provedla miniatura, kterou nakonec překrylo několik vrstev průzračného laku. Častými motivy, umísťovanými zpravidla na černém pozadí, byly pestrobarevné dvorské či lovecké scény. Vedle nich se však hojně vyskytoval i naturalisticky provedený rostlinný ornament. Poněvadž konzervace lakem zaručuje obdivuhodnou svěžest barev, k technologii se okrajově vrátili ještě francouzští knihvazači 18. století (vazba „vernis sans odeur“).

Krátce před rokem 1400 počalo orientální knihvazačství zdomácňovat ve Španělsku a od 1442, kdy Neapol vojensky obsadili Aragonci, též v Itálii. Koncem 15. století vliv islámského řemesla postoupil nejprve do Lyonu, pak do celé Francie, Anglie, Německa a dále na východ. Raně renesanční evropské knihavačství tak bylo obohaceno několika novinkami. Lepenka jakožto materiál pro přípravu knižních desek počala vytlačovat dřevo a při výběru usní dostávaly přednost měkké a dobře opracovatelné kozinky. V oblasti ornamentiky přijaly italské dílny jako první kupř. pletencový pás a uzlový pletenec (70. léta 15. století) nebo arabesku (okolo 1500). Snad nejvýznamnější novinkou ve způsobech výzdoby bylo zlacení plátkovým zlatem aplikovaným pomocí kovových kolků. Jinou novinku představovala výzdoba vnitřních stran desek, pro níž se od 17. století vžilo francouzské označení vazba „doublure“. Třetí novinka souvisela s příklonem k barvě. Oblíbené lakování akvarelových kompozic ovlivnilo nejvíce francouzské a saské řemeslo 16. století a podpořilo středoevropskou vazbu malovanou. Barevným efektem intarzovaných knižních desek se inspirovalo renesanční řemeslo při tvorbě vazby se vzorem „mosaïque“.


Lit.: BIELAWSKI, J.: Książka w świecie islamu. Warszawa 1961; ČADÍK, J.: Renesanční období knihařské práce vlašské a francouzské. Historická knižní vazba 1966-1970. Liberec 1970, s. 12-35; DIMAND, M. S.: A handbook of Muhammadan art. New York 1958; GRATZL, E.: Islamische Bucheinbände. Leipzig 1924; HAMANOVÁ, P.: Z dějin knižní vazby od nejstarších dob do konce XIX. stol. Praha 1959; HELWIG, H.: Handbuch der Einbandkunde. Bd. 1-3. Hamburg 1953-1955; MINER, D.: The history of bookbinding 525-1950. An exhibition held at the Baltimore Museum of Art. Baltimore 1957; RODENBERG, J.: Buchkunst des Morgenlandes. Eine Auswahl islamitisch-indischer Buchkunst. Leipzig 1948; SARRE, F.: Islamische Bucheinbände. Berlin 1923; VONDRÁČEK, R.-JANÁKOVÁ, I.: Knižní vazba 15.-20. století. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze (XIX. kongres mezinárodní asociace bibliofilů). Praha 1995.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.