Ornament

Z Encyklopedie knihy

Ornament (z lat. ornare = zdobit, angl. ornament, fr. ornement, něm. Ornament, Verzierung nebo Zierde) široká škála doprovodných grafických prvků se zdobnou (estetickou), významovou (symbolickou) a praktickou (vizuální) funkcí. Jejich kolébkou jsou již nejstarší předkřesťanské civilizace a antické umění. Ornament do tištěné knihy přešel zásluhou italských prvotiskařů přímo ze středověké knižní malby. Některé druhy si svou původní symbolicko-magickou, filozofickou či mystickou sémantiku podržely po staletí, u jiných byla změněna, anebo zcela potlačena. O rozšíření ornamentu do knižní kultury, architektury, uměleckých řemesel a výtvarného umění se postaraly specializované vzorníky ornamentů, tištěné v zahraničí průběžně od 16. století.

Ornament je stavebním prvkem knižního dekoru. Pracuje s bodem, čárou a plochou. Vyskytuje se jednotlivě (v tiskařské praxi jako tzv. ozdůbka), anebo seskupeně do řádku (ozdobná linka), pásu (lišta, vlys) či plochy (signet, viněta). Přitom je organizován spojitě i nespojitě, kontrastně, rytmicky, symetricky nebo asymetricky tak, aby soustava poskytovala prostor vnímatelově fantazii (roh hojnosti, rokoková tyč). Z hlediska aplikovaných motivů se ornament člení na abstraktní čili geometrický (linka, hexagram, meandr, pentagram, perlovec, pletenec, rombus, routa, zavilina aj.) a na přírodní, jehož vyprávěcí figurální, zoomorfní a vegetativní potenciál je v tištěné knize zastoupen bohatěji. Oba typy se mnohdy prolnou a vytvářejí formy mixtní (bordura, rám).

Geneticky nejstarším průvodcem tištěného textu je pásový či lištový (žerďový) vegetativní ornament, pnoucí se z antické amfory. Přichází v Itálii již během 60. let 15. století. Jiný typ zvaný fleuron opanoval tiskárny zhruba o desetiletí později. Pod vlivem renesančního výtvarného názoru se vegetativní ornamentika od konce století postupně rozrůstá o rozvilinovou arabesku, mauresku, palmetu a rozetu. Objekty rostlinné říše jsou buď iluzivně napodobeny (akant, granátové jablko, drobnokresebné ozdůbky z jednotlivých žaludů, kopretin a chmelových šištic), anebo bez nároků na přesnost volně stylizovány (feston, girlanda). Figurální ornamentiku reprezentují pozdně renesanční maskarony a v české knižní kultuře takřka neznámý typ zaviliny. Máme na mysli boltcový ornament chrupavčitě zprohýbaného tvaru (něm. Knorpelwerk), z něhož se v raném baroku vyvinula dynamická a často i eroticky zabarvená kompozice inspirovaná vnější anatomií lidského ucha (něm. Ohrmuschelstil). Figurální ornamentika vlysů pracovala také s bezpříznakovými vousatými hlavami a rezidui středověkých drolerií s divými muži a groteskními blázny.

Zoomorfní škála provázející tištěnou knihu takřka od počátků je ještě bohatší. Z bájných živočichů byl vděčně stylizován gryf, často se vyskytovaly také ptačí motivy podložené obecně známou symbolikou, např. čáp (láska dětí k rodičům), bájný Fénix vstávající z popela (obecný symbol štěstí), kohout (bdělost, kontinuita života, píle), orel (vševidoucnost, vznešenost, božská moc), okřídlený Pegas (představa duchovního vzletu), pelikán (láska rodičů k dětem), mnohovýznačná sova (noc, přírodní chaos, ale též rozum a řád) atp. K častým zoomorfním motivům patřila dále žába (představa znovuzrození), had (symbol věčné obrody a životní síly), dva hadi (svár mezi vodou a ohněm) nebo včela s úlem (píle a pracovní zručnost, eventuálně též jednota víry). Delfín na renesančních lištách a titulních bordurách či rámech symbolizoval ochranu cesty k věčnému životu a provázel-li či nesl-li loď, která sama o sobě personifikovala církev, vyjadřoval její bezpečnost. Jedno a dvouocasé mořské panny, které tak často zabydlovaly řeckou mytologii, měly víceméně už jen význam dekorativní. Z pravidelného mušlového (lasturového) ornamentu se vyvinula rokaj, příznačná pro rokokový sloh.

Ornament mnohdy ovlivnil morfologii tiskového písma natolik, že výtvarný a typografický účin knihy splynul v harmonickém slohovém výrazu (např. barokní podoba akantu a fraktura). Poněvadž však tiskaři nežili jen z vlastních zásob, které nadto amortizovali delší dobu, ale sahali i po neorganických výpůjčkách cizího dekoru, je soulad ornamentu s písmem a celkovou výtvarnou konstrukcí knihy až do 18. století spíše vzácností nežli pravidlem (zakladatelskou roli zde sehrál mimo jiné Aldo Manuzio st.). Většina běžných tiskáren od počátku 18. století na roveň ornamentu pozdvihla dokonce jednotlivé typografické prvky (dvojtečky, otazníky, paragrafy, vykřičníky, závorky). Lze připustit, že se tím alespoň zpočátku přece jen sledovala grafická jednota rokokové knihy. Nicméně tiskárny před polovinou století, české a moravské v prvé řadě nevyjímaje, aniž by se dotkly vkusu průměrného čtenáře, tento improvizovaný postup nadužívaly bezpochyby ke zlevnění výroby. Ekonomické důvody mnohdy omezovaly užití ornamentu jen na titulní stranu, případně knižní vazbu. Přitom však i leckteré bohaté dílny, provozující knihtisk s vyššími umělecko-řemeslnými ambicemi, s ním zacházely zcela konzervativně (John Baskerville), nebo přinejmenším taktně, aby neporušily klasicistní soulad mezi výtvarným a typografickým plánem publikace (Pierre Didot). Snad jediný světový tiskař epochy klasicismu ornament jako prvek rušící jedinečnost písmové kresby vyloučil úplně (Giambattista Bodoni).


Bibl.: DEBES, D.: Das Ornament, Wesen und Geschichte. Ein Schriftenverzeichnis. Leipzig 1956; DRUGULIN, W.: Verzeichnis von älteren Ornamentstichen aller Kunstschulen, Schreib- und Zeichenbüchern. Leipzig 1863; JESSEN, P. (ed.): Katalog der Ornamentstichsammlung der Staatlichen Kunstbibliothek Berlin. Bd. 1-2. Berlin 1936-1939 (repr. New York 1958, Utrecht 1986, Mansfield 1998); JESSEN, P. (ed.): Meister des Ornamentstichs. Eine Auswahl aus vier Jahrhunderten. Bd. 1 Gotik und Renaissance, Bd. 2 Das Barock, Bd. 3 Das Rokoko, Bd. 4 Der Klassizismus. Berlin ca 1920-1924; JESSEN, P. (ed.): Der Ornamentisch. Geschichte der Vorlagen des Kunsthandwerks seit dem Mittelalter. Berlin 1920.

Lit.: BAUER, H.: Rocaille. Zur Herkunft und zum Wesen eines Ornamentmotivs. Berlin 1962; BUTSCH, A. F.: Die Bücher-Ornamentik der Renaissance. Eine Auswahl stylvoller Titeleinfassungen, Initialen, Leisten, hervorragender italienischer, deutscher und französischer Officinen. Bd. 1 (Aus der Zeit der Frührenaissance), Bd. 2 (Die Buch-Ornamentik der Hoch- und Spätrenaissance). Leipzig-München 1878-1881; DERI, M.: Das Rollwerk in der deutschen Ornamentik des sechzehnten und siebzehnten Jahrhunderts. Halle/S. 1905; DIETMAR, D.: Das Ornament. Leipzig 1956; FORSSMAN, E.: Säule und Ornament. Stockholm-Köln 1956; GLAZIER, R.: A manual of historic ornament. London 1933; GOLLOB, H.: Rokokoähnliche Ornamentik in der Wiener Buchgraphik um 1530. Gutenberg-Jahrbuch 1970, s. 326-329; HUMBERT, C.: Ornamente. München 1975; IRMSCHER, G.: Kleine Kunstgeschichte des europäischen Ornaments seit der frühen Neuzeit 1400-1900. Darmstadt 1984; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; LOTZ, A.: Die neue Formenwelt im Buchschmuck des 16. Jahrhunderts. Philobiblon 8, 1935, s. 203-219, 253-287; LOTZ, A.: Ornamentaler Buchschmuck im deutschen Barock und Rokoko. Philobiblon 11, 1939, s. 233-254; NUSKA, B.: Strukturální analýza ornamentu. Umění 28, 1980, s. 436-459; PIEL, F.: Die Ornament-Groteske in der italienischen Renaissance. München 1962; ROSENFELD, H.: Der Buchschmuck als typographisches Problem bei Gutenberg und den Druckern des 16. bis 18. Jahrhunderts. Gutenberg-Jahrbuch 1971, s. 308-317; ROTHE, F.: Das deutsche Akanthusornament des 17. Jahrhundert. Berlin 1938; STRAKA, C.: Typografická úprava tisků příležitostných koncem 16. století. Ročenka českých knihtiskařů 8, 1925, s. 26-45; WARE, D.-STATFORD, M.: An illustrated dictionary of ornament. London 1974; WARNCKE, C.-P.: Die ornamentale Groteske in Deutschland 1500-1650. Bd. 1-2. Berlin 1979; WOLFF, H.: Die Buchornamentik im 15. und 16. Jahrhundert. Bd. 1-2. Leipzig 1911-1913; ZÜLCH, W. K.: Entstehung des Ohrmuschelstils. Heidelberg 1932.

Lex.: BALEKA, J.: Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha 1997, s. 256-257.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.