Písmolijectví

Z Encyklopedie knihy

Písmolijectví (angl. type founding, fr. métier de fondeur en caractères, něm. Schriftguß) souhrn postupů při sériové výrobě tiskových písmen, číslic, značek, netisknoucích písmových výplňků a části dekoru pro ruční sazbu. Ačkoli již dávno před polovinou 15. století byl znám tisk pomocí jednotlivých dřevěných, kovových či hliněných razidel, teprve Johann Gutenberg sestavil technologii multiplikované výroby tiskařského materiálu a povýšil ji na klíčový moment novodobého knihtisku. Podstata technologie spočívala v logickém propojení písmařských, písmoryteckých, kovolijeckých a písmolijeckých operací tak, aby vlastnosti a množství tiskařského materiálu vyhovovaly nikoli jednorázovému, nýbrž opakovanému používání. Řemeslnická dílna se nazývala písmolijna (angl. type-foundry, fr. fonderie de caractères, něm. Schriftgiesserei). Nejstarší zobrazení písmolijny přináší Ammanův dřevořez v knize Hanse Sachse Eigentliche Beschreibung aller Stände auf Erden (Frankfurt/M. 1568). Jedno z nejstarších pojednání o řemesle připravil Joseph Moxon pod názvem Proves of several sorts of letters cast (London 1669).
Písmolijecké nástroje (Leipzig 1740). Gessner, Christian Friedrich: Die so nöthig als nützliche Buchdruckerkunst und Schriftgießerey (Leipzig, Christian Friedrich Gessner 1740–1745). Díl první (1740), tabule za pag. 130 (písmolijecká pec s nalévací lžící a jiným příslušenstvím, na stole nástroje k opracování odlitků, vpravo nahoře rozložený licí strojek, vpravo dole průřez pecí). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AY II 31.

Výrobní proces se odvíjel od grafických návrhů, které písmorytci dodal tiskař či písmař (výtvarník, kaligraf). Aby výroba mohla získat sériový ráz, písmorytec pro každé písmeno negativně vyřezal a vypiloval raznici zvanou patrice. Silovým působením patrice na měkký kovový hranolek vznikl pozitivně obrácený obraz řečený matrice. Pak započal vlastní proces multiplikace, umožňující v ručním licím strojku pomocí této matriční formy a lehce tavitelného písmového kovu vyrobit požadovaný počet typů s negativně obráceným písmovým obrazem. Poněvadž matrice se zhruba do 80. let 15. století vyráběly z lehce tavitelného olova, písmový kov obsahoval velký podíl cínu, jehož bod tání byl ještě nižší. Cín však zvyšoval měkkost typů a ty působením tlakového tělesa knihtiskařského lisu brzo zhrubly a opotřebovaly se. V tom pak nacházíme odpověď na otázku, proč po valnou část prvotiskové éry vznikalo tak velké množství sazečského materiálu.

Zatímco písmařství prošlo díky společenské objednávce nových písmových řezů mnoha proměnami, technologie písmolijectví se bez výraznějších inovací udržela až do počátku 19. století. Vysoká pořizovací cena písmové sady či písmové rodiny byla důsledkem materiálové a manuální náročnosti výroby. Důležitou roli v tvorbě ceny hrála také hlediska původnosti a estetické kvality a později i umělecká prestiž písmaře. K tradičně nejdražším patřila výroba doprava skloněných tiskových písem (polokurzivy a kurzivy), jejichž lití a následné opracování vyžadovalo nezměrnou trpělivost a dovednost (převislé tahy písmen nebyly totiž kvůli jednotě písmového stupně zajištěny masou kovového hranolku, a často se lámaly). Pracnost a nákladnost provázely též výrobu nejmenších písmových stupňů (briliant, diamant a perl). Drobní a střední tiskaři byli proto odkázáni nakoupené či zděděné písmo šetřit po celý život. Bylo-li zapotřebí, opatřovali jen profesionálně připravené matrice a lití prováděli svépomocí. Vyčerpaný písmový fundus se z šetrnosti nevyřazoval, ale po přetavbě posloužil k odlití nového písma.

Profese podílející se na výrobě knihy (Frankfurt/M. 1574). Sachs, Hans – Amman, Jost: Eigentliche Beschreibung aller Stände auf Erden (Frankfurt/M., Sigmund Feyerabend 1568). Zleva doprava: fol. F2a (papírník), E4a (ilustrátor), E3a (písmolijec), F3a (knihtiskař), F4a (briefmaler se šablonou), G1a (knihvazač). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AE IX 119.

Jak je patrné již z Gutenbergova univerzálního přístupu, slévání písma (stejně jako ilustračních dřevořezů a knižního dekoru) bylo od poloviny 15. století doménou každého řemeslně zručného tiskaře. Studium prvotisků ukazuje, že pro texturovou sazbu dvoulistové složky bylo zapotřebí připravit z každé matrice přinejmenším 100-200 odlitků. Pracovaly-li paralelně dva sazeči, zásoba musela být zdvojena. Písmo zpočátku nemělo ještě charakter zboží, nýbrž vznikalo individuálně pouze pro interní potřeby tiskárny. V městských knihách jsou jako výrobci písmových razidel a písmolijci výslovně uváděni kupříkladu Martin Flach (Basilej 1475), Johann Numeister (Mohuč 1479) a Georg Stuchs (Norimberk 1484). Koncem 15. století se kapacita těchto domácích pobočných provozů rozrostla natolik, že privátní charakter mizel a tiskaři počali s matricemi a hotovým písmem obchodovat (Johann Amerbach v Basileji, Johann TrechselLyonu anebo Jan Veldener v Lovani). Standardní součástí obchodu se již v této době staly nabídkové vzorníky tiskového písma. Erhard Ratdolt na počátku svého augsburského pobytu vydal v historii knihtisku první známý, unikátně dochovaný vzorník Index characterum diversarum manerierum impressioni paratarum (Augsburg 1486). Jednu z největších dílen na lití písma po roce 1500 vlastnil frankfurtský tiskař Christian Egenolff.

Potřeba materiálově zajistit stále mohutnějící knihtisk si okolo poloviny 16. století vynutila osamostatnění písmolijectví do svébytné živnosti. Písmolijci angažovali do svých dílen písmaře, anebo písmařské ateliéry se naopak rozrůstaly o slévačský provoz. Matrice a odlité písmo zde získávaly zbožní charakter, a sazba tak oproti starším etapám knihtisku ztrácela individuální ráz. I přes zřejmou emancipaci živnost však až do 19. století nikdy nezískala výrobní monopol, neboť vysoké pořizovací ceny hotového písma nutily ekonomicky méně zdatné tiskaře nakupovat jen matrice a písmo odlévat svépomocí. Patrně prvními specializovanými písmaři a písmolijci byli Claude Garamond a Guillaume Le Bé st.Paříži, Jacob Sabon ve Frankfurtu/M. a Johann Jakob Genath st. v Basileji. Na Slovensku je jako jeden z nejstarších slévačů písma doložen Salomon Sultzer (1564-1604?), spolupracovník bardějovského tiskaře Dávida Gutgesela. Písmolijci v některých zemích spadali pod jurisdikci univerzit a řídili se obdobnými ustanoveními jako tiskaři.

Státní i církevní moc u vědomí významu písmolijen pro knihtiskařské podnikání růst řemesla ve všech státech regulovala. Takřka stoleté opoždění tak vykazuje Anglie (William Caslon st. a Joseph Moxon) či Nizozemí (Christoffel van Dyck a Isaac Enschedé). Čechy, Morava, Polsko a severské země profesionální písmolijny zavedly vesměs až v 18. století. Nejméně administrativních potíží se zakládáním písmolijen měly zpravidla tiskárny oficiálních institucí, jejichž nadprůměrná výkonnost i speciální písmařské požadavky musely být kryty vlastními zdroji. Institucionální písmolijnu tak zřídila kupříkladu římská Tiskárna apoštolská (Robert Granjon) a Tiskárna Kongregace propagandy víry (Giambattista Bodoni) nebo pařížská Tiskárna královská (rodina Didotů). O privilegia k zakládání paralelních písmolijeckých provozů musely žádat také velké soukromé tiskárny. Nejlepších výdělků dosahovaly v 18. století rakouské pobočky (Leopold Johann Kaliwoda, Johann Thomas von Trattner st.), tiskárenské písmolijny v Německu (Bernhard Christoph Breitkopf, Johann Friedrich Gottlieb Unger, Justus Erich Walbaum) a Švýcarsku (Johann Wilhelm Haas, Hans Konrad Orell).

Licí strojek ruční (Livourne 1772). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … premiere partie, seconde livraison en deux parties (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1772). Příloha 93, tabule II: vlevo složený strojek s pružinou přidržující matrici a s háky, pomocí nichž se zařízení rozebíralo. Nalévací otvor je nahoře uprostřed háků (jeho průřez viz figura 5 a 6 dole). Na obrázku vpravo nahoře dvě schémata předního a zadního dřevěného obložení se šrouby (figura 1/2 a 1/3). Pod tím levá a pravá polovina mosazného vnitřku: nalévací otvor (2A a 3A), dole sedlo (E), na něm spočívá matrice (M

O domácím vývoji před rokem 1800 máme jen skrovné informace, a sotva kdy se je asi podaří výrazně prohloubit. Nejstarší zmínky o písmolijecké činnosti zprostředkovávají archivně doložené inventáře tiskáren, do nichž bývá nejednou zanesen „instrument“ čili ruční licí strojek sloužící patrně jen pro vlastní potřebu. Opřeme-li se o dosavadní znalosti, první zprávu tohoto druhu přináší olomoucký inventář dílny Jana st. Olivetského z Olivetu, který zemřel 1547 (Petr Voit). Byl-li do inventářů zanesen i písmový fundus, pak většinou jen na váhu sumárně v centnýřích (berlínský centnýř = 110 liber berl. = 51.6 kg, český = 120 liber čes. = 61.7 kg, moravský = 100 liber mor. = 56.0 kg, slezský = 100 liber sl. = 53.0 kg, vídeňský = 100 liber víd. = 56.0 kg). Zikmund Winter publikoval z archivních pramenů dvě zprávy. První se týká pražského tiskaře Jana Lovičského, který krátce po polovině 16. století „litery nově slíval“, a druhá přináší kusé svědectví o existenci pražského písmolijce Johanna Schwerta (Šverta, zemř. před 1578). V poslední době jsme narazili na neznámý pramen, který prozrazuje, že pražský tiskař Pavel Sessius se už 1604 živil jako zavedený písmolijec, angažovaný vratislavským Georgem Baumannem ml. Nejstarší technickou památkou z oblasti písmolijectví u nás jsou písmena a hrudky liteřiny z Tiskárny bratrské, nalezené 1956-1958 při archeologickém výzkumu Kralic na Moravě (Rudolf Nešvera). Zda čeští slévači 16. století uměli pořídit též matrice, není jisté. Pražská Tiskárna jezuitská angažovala k přelití písmového fundusu 1644-1645 Jiřího Šípaře a 1645-1647 Johanna Schallmaiera z Vídně (Monika Koldová). Dějepisec vídeňského písmolijectví Georg Fritz se o Schallmaierovi nezmiňuje. Označení Šípařovy živnosti, ač technicky jistě dobře vybavené, za specializovanou písmolijnu je předčasné. Nicméně v dějinách českého knihtisku jsou to prozatím první zmínky o renovaci prováděné na zakázku.

Absence výroben písma nutila proto české a moravské tiskaře po staletí dovážet drahý fundus z ciziny (Frankfurt/M., Lipsko, Norimberk, Vídeň), anebo nakupovat alespoň matrice, z nichž byl potřebný materiál odléván svépomocí. Dnešní povědomí o českém písmolijectví dává tušit, že prvním specialistou byl archivními materiály doložený Němec Johann Lobinger, působící v Praze od 80. let 17. století. Nejstarší domácí vzorník tiskového písma vznikl až roku 1721 (pražská Tiskárna arcibiskupská). Z první poloviny 18. století máme kusé informace o písmolijecké činnosti Antonína Neumanna, Šebestiána Reidta a Františka Schönfelda. Lépe jsme na tom u Václava Jana Krabata, považovaného (nesprávně?) za zakladatele první pražské samostatné písmolijny z roku 1751. O dalších pražských písmolijcích před vystoupením Bohumila Haase st. (1815) máme opět jen sporadické zprávy (Josef Graf, Moses Jisrael Landau, Jan a Vojtěch Novelli, Jan Spurný). O mnoho více není zatím ani listinnými prameny doložena činnost židovského písmolijce Marca Simona Schwabacha, který asi 1784 pracoval na vzkříšení pražské Tiskárny bakovsko-kacovské. V habsburské monarchii bylo slévání písma prohlášeno roku 1782 Josefem II. za zcela svobodnou živnost. Zanedlouho (1793) směly písmolijny zásobovat již jen státem povolené tiskárny.

Ruční výroba písma byla výrazně modernizována poprvé od dob Gutenbergových až počátkem 19. století, kdy se začala prosazovat stereotypie. Roku 1838 vynalezli a 1845 patentovali Američan David Bruce ml. (1802-1892) a Dán Lauritz Brandt pumpu přivádějící do licího strojku žhavý kov. Angličané John Robert Johnson (zemř. 1873) a James Stains Atkinson 1862 patentovali takzvaný kompletní licí stroj (kompletku), v němž samočinný licí proces bez zásahu lidské ruky pokračoval na přídavných zařízeních lámáním a hoblováním nálitků, broušením hran a justováním. Roku 1885 nahradil Američan Linn Boyd Benton (1844-1932) manuální ražbu matric vynálezem rycího pantografu (z řec. pan = vše, grafein = psát, rýt, kreslit). Další pokrok přineslo spojení licího a sázecího procesu do jediné, automatizované technologie. Nejstarší zařízení odlévalo matrice seřazené do celých řádků. Konstruktérem tohoto stroje, do praxe uvedeného 1886 pod názvy Linotype a Intertype, byl Američan německého původu Ottmar Mergenthaler (1854-1899). Vývoj pak pokračoval dalšími konstrukčními fázemi (Typograph 1888, Monoline 1893) až ke stroji odlévajícímu na sazečův pokyn jednotlivé litery (Monotype 1896). V Čechách a na Moravě byly první linotypové stroje instalovány v Liberci 1898 a Brně 1900. Nejstarší Monotype pracoval v Brně od 1906.


Lit.: ALTMANN, U.: Zur Schriftentwicklung bei deutschen Inkunabeldruckern. Studien zur Buch- und Bibliotheksgeschichte (Hans Lülfing zum 70. Geburtstag am 24. November 1976). Berlin 1976, s. 60-72; ANNABERG, M.: Type foundries of America and their catalogues. Baltimore (MD) 1975; AUDIN, M.: Les livres typographiques des fonderies françaises avant 1800. Paris 1933; BAUER, Fr.: Die deutsche Schriftgiessersprache. Gutenberg-Jahrbuch 1931, s. 278-289 a 1935, s. 134-142; BAUER, Fr.: Deutsche Stempelschneider vom 16. bis 18. Jahrhundert. Gutenberg-Jahrbuch 1935, s. 134-142; BAUER, Fr.: Kunst und Technik in der Schriftgiesserei. In: Gutenberg Festschrift zur Feier des 25 jaehrigen Bestehens des Gutenbergmuseums in Mainz (hrsg. von A. Ruppel). Mainz 1925, s. 85-88; BAUER, Fr.: Technisches in der Geschichte der Schriftgiesserei. In: Gutenberg Festschrift zur Feier des 27 jaehrigen Bestehens des Gutenbergmuseums in Mainz (hrsg. von A. Ruppel). Mainz 1927, s. 209-214; BORSA, G.: Salomon Sultzer, ein Typograph und Schriftgiesser in Mittel- und Osteuropa (1564-1603). Budapest 1971 (separát z Acta Litteraria Academiae Hungaricae 13, 1971); BRUCKNER, A.: Schweizer Stempelschneider und Schriftgiesser. Geschichte des Stempelschnittes und Schriftgusses in Basel und der übrigen Schweiz von ihren Anfängen bis zur Gegenwart. Basel 1943; ENSCHEDÉ, Ch.: Fonderies de caractères et leur matériel dans les Pays-Bas du XVe au XIXe siècle. Haarlem 1908; ENSCHEDÉ, Ch.: Typefoundries in the Netherlands from the fifteenth to the nineteenth century. A history based mainly on material in the collection of Joh. Enschedé en Zonen at Haarlem. First published in French in 1908. Haarlem 1978; FRAUENTERKA, M.: Sázecí stroje v 19. století. Typografia 88, 1985, s. 230-232; FRITZ, G.: Geschichte der Wiener Schriftgießereien seit der Einführung der Buchdruckerkunst im Jahre 1482 bis zur Gegenwart. Wien 1924; HAEBLER, K.: Schriftguss und Schrifthandel in der Frühdruckzeit. Zentralblatt für Bibliothekswesen 41, 1924, s. 81-104; HOFFMANNOVÁ, J.: Tiskařství. In: Studie o technice v Českých zemích 1800-1918 (red. Fr. Jelínek a kol.). Sv. 3. Praha 1985, s. 154-191; HOFFMANNOVÁ, J.: Tiskařství a průmyslová revoluce. Sborník Národního muzea v Praze C 29/3. Praha 1984, s. 153-193; HŮLKA, V.: Dva vzorníky pražských tiskáren z počátku XVIII. století. Grafická práce 2, 1928, s. 5-11; HŮLKA, V.: Pražští písmolijci 17. a 18. století. Slovanská knihověda 3, 1934, s. 20-25; IRMISCH, R.: Wörterbuch der Buchdrucker und Schriftgießer. Braunschweig 1901; JOLLES, O. (ed.): Die Deutsche Schriftgießerei. Eine gewerbliche Bibliographie unter Mitwirkung von Fr. Bauer, G. Mori und H. Schwarz. Berlin 1923; JUDA, M.: Pismo drukowane w Polsce XV-XVIII wieku. Lublin 2001; KABÁT, K.: Knihtisk a jeho vývoj v Československu. Praha 1936; KOLDOVÁ, M.: Jezuitská tiskárna v Praze (1635-1773) na základě archivních pramenů ze Státního ústředního archivu. Praha 2003 (diplomová práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze); LEWIS, J.: A handbook of type and illustration. London 1956; MAZAL, O.: Paläographie und Paläotypie. Zur Geschichte der Schrift im Zeitalter der Inkunabeln. Stuttgart 1984; MOLL, H.: Das Setzmaschinenbuch. Stuttgart 1960; MORES, Ed. R.: A dissertation upon English typographical founders and founderies (1778) with a catalogue and specimen of the typefoundry of John James (1782). Oxford 1961; MORI, G.: Das Schriftgießerei-Gewerbe in Süddeutschland und den angrenzenden Ländern. Stuttgart 1924; MORI, G.: Schriftproben deutscher Schriftgießereien und Buchdruckereien aus den Jahren 1479 bis 1840. Frankfurt/M. 1926; MUZIKA, Fr.: Krásné písmo ve vývoji latinky. Sv. 1-2. Praha 1963; NEŠVERA, R. K.: Kralický nález typografického materiálu z hlediska technicko-historického. In: Kralice (red. Vl. Fialová). Brno 1959, s. 81-93; NOVÁK, A.: Úvod do české tvorby písmařské. Vitrinka 8, 1931, s. 259-264; REED, T. B.: A history of the old English typefoundries. London 1952; RODENBERG, J.: Die deutsche Schriftgießerei. Mainz 1927; TURNER BERRY, W.: Catalogue of specimens of printing types by English and Scottish printers and founders, 1665-1830. London 1935; VOIT, P.: Knižní pozůstalost olomouckého tiskaře Jana Olivetského z Olivetu jako literárněhistorický a bibliografický pramen. Sborník Národního muzea v Praze C 29/4. Praha 1984, s. 197-214; VOLF, J.: Jan Spurný, pražský písmolijec, žádá 15. června r. 1818 o povolení knihtiskárny v Praze. Příspěvky k dějinám českého knihtisku, písmolijectví, knihkupectví a antikvariátu na počátku 19. století. Časopis Národního muzea 99, 1925, s. 23-26; VOLF, J.: Spurný proti písmolijně Haasově. Příspěvky k dějinám českého knihtisku, písmolijectví, knihkupectví a antikvariátu na počátku 19. století. Časopis Národního muzea 99, 1925, s. 26-27; VOLF, J.: Z počátků písmolijectví v Čechách v 18. století. Památky archeologické 34, 1924-1925, s. 241-245; VZ: Ze života několika hlavních vynálezců sázecích strojů. Typografia 50, 1947, s. 138; WILKES, W.: Das Schriftgießen. Von Stempelschnitt, Matrizenfertigung und Letternguß. Eine Dokumentation. Darmstadt 1990; WINTER, Z.: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a XV. století. Praha 1906; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.