Písmový stupeň

Z Encyklopedie knihy

Písmový stupeň (angl. type size, fr. corps, něm. Schriftgrad) velikost písmového obrazu neboli písmové kuželky definované vzdáleností mezi přední (signaturovou) a zadní stranou hranolku tiskového písmene. Poněvadž velikost písmového obrazu ovlivňovaly vnitřní parametry individuálně sestavovaných ručních licích strojků, stupně i písmová výška byly od počátku knihtisku až do 18. století naprosto nejednotné. O unifikaci se vůbec poprvé pokusil 1669 Joseph Moxon, ale jeho snahy z politických i hospodářských důvodů v evropském písmolijectví nedošly žádaného ohlasu. Teprve od roku 1737 se stupeň vyjadřuje unifikovaným typografickým bodem, jehož postupné zavedení do praxe odstranilo anarchii v písmolijectví.

Škála standardně užívaných písmových stupňů se rozrůstala pozvolna. Moxonův návrh z roku 1669 počítal s osmibodovou stupnicí, Caslonův (1734) s 16, Fournierův (1737) s 20 a Didotův (1811-1840) sestával dokonce z 22 stupňů, jejichž škála už dobře vyhovovala industrializovanému knihtisku 19. století. Každé velikosti přitom náleželo odlišné regionální pojmenování, např. stupni „parisienne“ (5 typografických bodů) ve Fournierově a Didotově systému zhruba odpovídal anglický „ruby“ a německý perl, stupni „petit romain“ (9) odpovídaly „long primer“ a garmond. Obdobně se jen ve Francii užívala označení „Saint Augustin“ (14), „gros romain“ (18), „palestine“ (24) a řada dalších.

Během 70. let 19. století, kdy francouzský typometrický systém přijímaly i německé písmolijny, se názvy stupňů ustálily v následující škále, která alternativně využila i historickou názvoslovnou nomenklaturu: briliant (3 typografické body = 1,12 mm), diamant (4 = 1,50), perl (5 = 1,88), nonpareille (6 = 2,26), kolonel neboli mignonne (7 = 2,63), petit (8 = 3,01), borgis (9 = 3,38), garmond (10 = 3,76), cicero (12 = 4,51), střední (14 = 5,26), tercie (16 = 6,01), parangon (18 = 6,76), text (20 = 7,52), dvoucicero neboli půlkvadrát (24 = 9,02), dvoustřední (28 = 10,53), dvoutercie čili malý kanon (32 = 12,03), třícicero čili kanon (36 = 13,55), dvoutext čili velký kanon (40 = 15,03), čtyřcicero čili konkordance neboli malý misál anebo kvadrát (48 = 18,05), pěticicero čili velký misál (60 = 22,56), šesticicero čili malý sabon (72 = 27,07), sedmicicero čili velký sabon (84 = 34,58) a osmicicero (96 = 36,09). Od kanonu výše se již v 19. století jednotlivá označení vyskytovala zřídka a velikost písmene se převáděla na násobky cicera (třícicero, čtyřcicero atd.). Osmicicero je ve škále stupněm posledním, poněvadž technické možnosti písmolijectví zde prakticky končí. Písmo s kuželkou větší nežli 37 mm vznikalo řezbou ve dřevě či jiném materiálu.


Lit.: BERRY, W. T.-JASPERT, W. P.-JOHNSON, A. F.: The encyclopaedia of type faces. London 1958 (repr. 1970); FAULMANN, K.: Illustrierte Geschichte der Buchdruckerkunst. Mit besonderer Berücksichtigung ihrer technischen Entwicklung bis zur Gegenwart. Wien-Budapest-Leipzig 1882; KABÁT, K.: Knihtisk a jeho vývoj v Československu. Praha 1936; LAWSON, A.: Anatomy of a typeface. Boston 1990; NEŠVERA, R. K.: Kralický nález typografického materiálu z hlediska technicko-historického. In: Kralice (red. Vl. Fialová). Brno 1959, s. 81-93; TOMASZEWSKI, R.: Typometrie. Typografia 85, 1982, s. 382-384, 426-427, 452-453 a 86, 1983, s. 30-31; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; ZAHÁLKA, Fr.: Přehled knihtisku. Praha 1952.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.