Patisk

Z Encyklopedie knihy

Wickhartův tisk se zápovědí patisku a s knihkupeckým avizem (Praha 1704). Zbraň proti zbrani, to jest Potřebná pobožnost k ukrocení božské spravedlnosti v těchto nebezpečných válečných časech (Praha, Tiskárna arcibiskupská, fa. Wolfgang Wickhart 1704). Titulní strana. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. BU VII 32/12.
Patisk (angl. pirated edition, fr. contrefaçon nebo édition contrefaite, něm. Raubdruck) specifický druh přetisku pořízený v rozporu s vlastnickým právem původců. Tato práva plynula z privilegií, vydávaných od 15. století většinou jen výrobcům (tiskař, ilustrátor) a distributorům (nakladatel, knihkupec). Poněvadž duševní vlastnictví autora se stalo předmětem ochrany až díky autorským právům 19. století, libovolné a automatické přetiskování oblíbených a komerčně úspěšných titulů bylo atributem knihtisku již od dob inkunábulí. Samotný obsah pojmu patisk je ve starších dobách poměrně vágní a pejorativní nádech dostává teprve od 18. století. Hlavním důvodem patisku byly nízké výrobní investice. Sazeč totiž nemusel vyvíjet žádné úsilí jako při kompozici sazby dle rukopisu, poněvadž přebíral grafickou úpravu tištěné předlohy. Také práce ilustrátora spočívala jen v trpné reprodukci originální výzdoby (odtud jeden ze dvou významů něm. termínu Nachdruck). Tiskař užíval mnohem horší papír, nežli měla původní edice, a principála nezatěžovaly žádné autorské honoráře. Proto už zhruba desetina prodaných patisků dokázala zaplatit celý náklad. Od 18. století se takto duplikovaly zejména nákladnější publikace jako encyklopedie, slovníky i beletristická svazková díla. Patiskovatelé se z komerčních důvodů vesměs schovávali za původní impresa. Proto vůči tomuto nešvaru vystupovali nejen tiskaři, ale i nakladatelé a knihkupci, jimž protiprávní edice výrazně snižovaly prodejnost oficiálně šířeného a také dražšího zboží. Protestovali samozřejmě také spisovatelé přicházející o odměnu a autorské exempláře.

Cílevědomými podvrhy byla postižena již kvalita originálních aldinek na přelomu 15. a 16. století. Nejstarší privilegia ochraňující výrobce výslovně též před patiskem pocházejí z Německa roku 1511. Pokud víme, v Čechách zřejmě první soudní spor vedl univerzitní mistr Mikuláš Šúd ze Semanína (ca 1490-1557) jakožto autor minucí patištěných tiskárnou dědiců Šebestiána Oksa. V téže době provedl rafinovaný patisk i Jan Günther, když pod novým krycím názvem Elementa latinae ac boiemicae linguae (Olomouc 1555) vydal starší slabikář Preces latině česky a jiní náboženství počátkové, kterýmiž křesťanské dítky z mládi hned učeny býti mají (Praha 1549-1550?). Ten byl chráněn privilegiem Jana Kantora Hada z 1. prosince 1549.

Některé patisky se v impresu z komerčních důvodů prezentovaly podvrženou datací jako edice starší. Kupříkladu Ignác Václav Dekrt využil čtenářské obliby Tibelliova sborníku modliteb a písní z roku 1780 a zhruba po dvou desetiletích ho patiskl pod nezměněným názvem Každodenní chléb mariánský (Pardubice? 1780, správně ca 1800). Jeho patisk měl budit dojem komerčně úspěšného prvního vydání, a proto byl, jak nepravdivě informuje mechanicky přetištěné impresum, „s povolením duchovní vrchnosti vytištěný v roku 1780“. Jiný typ patisku může vykazovat znaky obálkového vydání. Příkladem poslouží modlitební kniha Martina von Cochem Zlatý nebeský klíč (Jindřichův Hradec před 1795), jejíž titulní list pochází ještě z pracovní etapy Ignáce Vojtěcha Hilgartnera (zemř. 1795), ale vlastní text byl snad u Jana Františka Žďarsy vysázen o několik desetiletí později.

Zlatou dobou patisku se stalo 18. století, kdy raně kapitalistické státy fenomén i přes protesty autorit (Philipp Erasmus Reich, Gotthold Ephraim Lessing, Immanuel Kant) tolerovaly jako nástroj merkantilní politiky a osvěty. Již nejstarší dvorský dekret o patisku v Českých zemích, vyhlášený Marií Terezií roku 1775, povoloval domácím tiskárnám patisknout schválené zahraniční zboží a zakazoval jen patisk titulů vyšlých z rakouských či českých dílen. Josef II. tuto úpravu podržel (1782), ale později se zachoval vůči českým živnostem ještě liberálněji, když nepovolil říšským tiskárnám patisk literatury českých autorů (1786). Z těchto právních úprav nejvíce těžili Josef Jiří Trassler, Johann Thomas von Trattner a Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld. Středoevropská tisková politika se ovšem změnila po francouzské revoluci. Od roku 1795 byl patisk opět, ač bezvýsledně zakázán a každé další vydání díla smělo být pořízeno jen s povolením pražské cenzurní komise (prakticky totéž přejal Řád pro knihkupce a antikváře z roku 1806 jen s tou výjimkou, že cenzuru prováděl dvorský policejní úřad). Od 70. let 19. století je na zákaz patisku upozorňováno přímo na rubech titulních listů ustanovením „veškerá práva vyhrazena“. Moderním nástrojem se stal až copyright (1909) jakožto forma nadnárodní registrace autorských a nakladatelských práv.



Lit.: BOWKER, R. R.: Copyright, its history and law. Boston-New York 1912; GIESEKE, L.: Vom Privileg zum Urheberrecht. Die Entwicklung des Urheberrechts in Deutschland bis 1845. Göttingen 1995; GREG, W. W.: Entrance, licence and publication. The Library 25, 1944, s. 1-22; HAEBLER, K.: Der Nachdruck im 15. Jahrhundert. In: Collectanea variae doctrinae. Leoni S. Olschki … obtulerunt. Monaco 1931, s. 113-120; KADLEC, K.: Počátky práva autorského. Časopis Českého muzea 67, 1893, s. 561-587; KRIEG, W.: Materialien zu einer Geschichte des Buchhonorars vom 15. bis 20. Jahrhundert. Antiquariat 7, 1951, s. 249-254, 302-306 a 349-354; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; KUNZE, H.: Über den Nachdruck im 15. und 16. Jahrhundert. Gutenberg-Jahrbuch 1938, s. 135-143; LEHMSTEDT, M.: „Ein Strohm, der alles überschwemmet“. Dokumente zum Verhältnis von Philipp Erasmus Reich und Johann Thomas von Trattner. Bibliothek und Wissenschaft 25, 1991, s. 176-267; NOSOVSKÝ, K.: Nauka knihopisná a nástin vývoje knihkupectví českého. Praha 1927; POLLARD, A. W.: Some notes on the history of copyright in England, 1662-1774. The Library 4/III, 1923, s. 97-114; ROSENFELD, H.: Zur Geschichte von Nachdruck und Plagiat. Archiv für Geschichte des Buchwesens 9, 1970, sl. 337-372; ŠTEFAN, J. T.: K vzájemným interakcím ilustrátorů a ilustrací bohemikálních tisků druhé poloviny 18. století. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 2004 (red. K. Handlová). Brno 2005 (v tisku); URFUS V.: Počátky novodobého autorského práva. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 335-343; VOIT, P.: Dosud neznámý latinsko-český slabikář z poloviny 16. století. Listy filologické 109, 1986, s. 24-29; WIDMANN, H.: Geschichte des Buchhandels vom Altertum bis zur Gegenwart. Teil 1-2. Wiesbaden 1975; WITTMANN, R.: Der gerechtfertigte Nachdrucker? Nachdruck und literarisches Leben im 18. Jahrhundert. In: Buchmarkt und Lektüre im 18. und 19. Jahrhundert (ed. R. Wittmann). Tübingen 1982, s. 69-92; WITTMANN, R. (ed.): Nachdruck oder geistiges Eigentum. München 1981.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.