Pergamen (restaurování)

Z Encyklopedie knihy

Pergamen (angl. parchment, fr. parchemin, něm. Pergament) je pevný a velmi trvanlivý psací materiál vyráběný ze zvířecí kůže. Od 2. století př. Kr. se jeho výroba rozvíjela v maloasijském městě Pergamon, až postupně nahradil tradiční papyrus. Masové uplatnění pergamenu v knižní produkci způsobilo také nahrazení svitkové formy knihy ve prospěch kodexů.

Hlavní rozdíl mezi pergamenem a vazební usní spočívá v mechanickém způsobu zpracování mokré, odchlupené kůže, která je ponechána napnutá na vypínacím rámu až do úplného vysušení. Další rozdíl je ve způsobu činění, neboť pergamen neobsahuje žádné nebo jen velmi malé množství činících látek. Pergamen může být působením činidel přeměněn na kvalitní vazební useň. Pro jemný severní typ oboustranně broušeného psacího pergamenu se používala většinou telecí kůže (angl. vellum, fr. vélin, něm. Pergament), jižní typ pergamenu se vyráběl jednostranným broušení masové strany ovčí nebo kozí kůže. Byzantský pergamen s lesklým povrchem se upravoval směsí vaječného bílku, pšeničného škrobu a lněného semínka, takto byl vhodný ke psaní, špatně však na něm držely barevné miniatury. Od 8. století byly postupně nahrazovány kvasné lázně z rostlinných látek lázněmi s alkalickými vápennými roztoky, čímž se dosáhlo zlepšení bobtnacích schopností kůže. Po rovnoměrném loužení zvířecí kůže ve vápenném roztoku, který má vynikající uvolňovací a odchlupovací účinky, se čistá kůže sušila vypnutá na rámu. Získal se jemný pergamen s vrstevnatou strukturou, jehož povrch byl dále upravován hlazením pemzou a křídou, aby se odstávající vlákna kolagenu přichytila k povrchu, a aby lépe přijímal inkousty, barviva a pigmenty. Od 13. století se pergamen pro své vynikající užitné vlastnosti plně využíval i na vazbu kodexů. Jednostranně broušený vazební pergamen s hladkým povrchem chránil u měkkých pergamenových vazeb blok knihy v podobě obálky, druhotně se uplatňoval také již jednou popsaný pergamen.

Vyrovnávání navlhčeného pergamenového folia metodou in situ. Při kontrolovaném procesu vysychání dochází k samovolnému vyrovnání psací podložky. Národní knihovna ČR, sign. X G 11.
Vyrovnávání navlhčeného pergamenového potahu s kanty při kontrolovaném procesu schnutí. Národní knihovna ČR, sign. XVII F 60.

Pergamen je mimořádně odolným materiálem, vzhledem ke své kolagenové struktuře. Při loužení ve vápenném mléce a povrchovými úpravami křídou navíc získává alkalickou rezervu, která chrání bílkovinná vlákna před kyselou hydrolýzou. Pergamen je vysoce hygroskopický materiál, absorbuje rychle vodu v podstatně větším množství než useň. Bílkovinná podstata pergamenu předurčuje jeho schopnost přijímat vodu a bobtnat, při uvolňování vody dochází naopak k jeho smršťování. V případě absorpce vysokého množství vody může želatinovat, toho se využívá při výrobě pergamenového klihu. Podíl vlhkosti v pergamenu má vliv na jeho mechanické vlastnosti pružnost a ohebnost. Při dlouhodobém uložení v RH pod 40 % následkem dehydratace křehne a tvrdne, v suchém stavu je chráněn před hydrolytickou degradací, problém však nastává při jeho manipulaci. Při skladovacích podmínkách nad 65 % RH se uvolňuje napjatá struktura pergamenu, což způsobuje zvlnění a kroucení pergamenu, deformují se okraje folií. Při zatěžkávání vlhkého pergamenu může dojít až k jeho zprůzračnění. Při vysoké vlhkosti se rovněž zvyšuje pravděpodobnost mikrobiálního napadení. Zejména při prudkých změnách vlhkosti rozdílná roztažnost pergamenu způsobuje snížení přilnavosti barevné vrstvy a vede k jejímu odlupování a krakelaci. Rozměrové změny způsobené teplotou jsou dány spíše poklesem nebo nárůstem obsahu vody v pergamenu při dané teplotě. Zestárlý pergamen má poměrně nízkou teplotní odolnost, která může způsobit jeho nevratné smrštění. Teplota, při níž dochází k hydrotermálnímu smrštění kolagenních materiálů, se nazývá teplota smrštění.

Pokud má iluminovaný rukopis na pergamenu strukturu šití v dobrém stavu, přirozenému kroucení a vlnění pergamenových folií je bráněno pevným sevřením bloku a kodex je uložen v depozitáři ve stabilních klimatických podmínkách, pak při omezených výpůjčkách a šetrném zacházení nehrozí ani poškození barevné vrstvy a pergamenový rukopis vydrží po staletí. Bohužel s mnoha kodexy se během jejich používání a skladování nezacházelo dobře, proto je pro prodloužení jejich životnosti nezbytné provést konzervační zásahy, které spočívají jak v zajištění funkčnosti vazby, vyrovnání pergamenové podložky, tak i v konsolidaci barevné vrstvy. Podobně jako u kožených vazeb je i u pergamenových prvním úkonem obvykle šetrné očištění povrchu vazby, stejně tak u pergamenových folií, od prachu a drobných nečistot jemným štětcem, případně pěnou vodního roztoku detergentu. Při rozlepování slepených listů v bloku a při vyrovnávání pergamenu je potřebné do pergamenu dostat 22-28 % vody, aby se kolagenní struktura pergamenu uvolnila a obnovily se i adhesní vlastnosti pojiv v barevné vrstvě. Vlhčení se provádí ultrazvukem vytvořenou studenou mlhou v upravených komorách nebo akrylátových bublinách, v případě lokálního působení pak polytetrafluorethylenovou membránou nebo speciálním restaurátorským nástrojem „humidity pencil“. Při zvýšené relativní vlhkosti je pergamen v důsledku své hygroskopicity schopen přijímat potřebné množství vody, zvětšuje objem a stává se vláčným. Při vyrovnávání se opět využívá jeho přirozená schopnost smršťování kolagenu za nižší relativní vlhkosti, okraje pergamenu se po mírném napnutí zafixují a při kontrolovaném procesu vysychání dochází k samovolnému vypnutí a vyrovnání psací podložky. Dříve se provádělo podobně jako u vazebních usní i tukování pergamenu, uplatnil se zředěný alkoholový roztok syntetické vorvaniny (přírodní vorvanina tzv. spermacetový olej je tuk z lebečních dutin vorvaňů).

Spravování trhlin u pergamenu je oproti papíru obtížnější vzhledem k jeho vysoké hygroskopicitě a kolagenové struktuře. Podle charakteru pergamenu a jeho poškození se vybírá vhodný zpevňovací materiál, kterým je obvykle japonský papír (nebo jen jeho vlákna) nebo zlatotepecká blána získaná ze střevní tkáně hovězího dobytka. Chybějící místa se doplňují tónovaným japonským papírem, méně již pergamenovými záplatami a doléváním pergamenovou suspenzí. Pro lepení se uplatňuje pergamenový klih, potravinářská želatina, hrubá pšeničná mouka, ale i hydroxypropylcelulosa rozpuštěná v lihu.

Lit.: ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; RÜCK, P.: Pergament: Geschichte, Struktur, Restaurierung, Herstellung. Sigmaringen 1991; ZELINGER, J (a kol.): Konzervace pergamenu a jeho uložení. Praha 1992.

Autor hesla: Jan.novotny