Pokryv knižní vazby

Z Encyklopedie knihy

Pokryv knižní vazby (angl. covering material, fr. matière de couverture, něm. Bezugstoff) ochranný, estetický a informační prvek dotvářející celistvý knižní korpus. Může být šitý přímo k bloku (vazba obálková), častěji však aplikovaný pomocí přírodních pojidel na desky a hřbet. Je-li tato plocha pokryta jednotným materiálem bezezbytku, hovoříme o celovazbě (angl. fullbinding, fr. reliure pleine, něm. Ganzband). Pokud pokryv zasahuje pouze hřbet, případně přesahuje-li z hřbetní partie ještě i na část desek, je užíváno označení polovazba (angl. halfbinding, fr. demi-reliure, něm. Halbband).Pokryv se od počátků vývoje kodexu stal též objektem výtvarné výzdoby. Ta i přes zdánlivou důležitost a zřetelnou návaznost na ochranné cíle není ovšem pro fungování korpusu primární, nýbrž jen odvozená. Nejčastějším materiálem pokryvu se od 6. století stala pevná, ohebná a vláčná useň (uplatnění nachází postupně hovězina, juchta, kozinky, skopovice, teletina a vepřovice). Pokrývá-li useň celý korpus, k obecnému označení této skupiny užíváme tradiční termín vazba kožená. Tam, kde useň kryje pouze hřbet a část desek, hovoříme o vazbě polokožené. Materiál eventuálního pokryvu zbylé desky přitom nerozhoduje. Useň se z praktických důvodů přetahovala přes hrany desek. Až do 15. století byly záložky netenčené a nerovné. Mnohdy sahaly až do poloviny přídeští a měly tvar zubatého vějíře, aby nezpůsobovaly tah na desku. Od renesance mohly být na vnitřních (přídeštních) hranách opatřeny tlačenou a zlacenou linkou. Případy, kdy se useň přetahovala přes celou plochu obou přídeští a kdy dekor z desek pokračoval i sem, označujeme termínem vazba „doublure“. Kožené a polokožené vazby byly zdobeny řezbou (vazba řezaná), slepotiskem (vazba slepotisková), malováním (vazba malovaná) a zlacením, případně dalšími materiály (vazba reliéfní) a funkčními i estetickými doplňky (kování a spony). Od 13. století počíná éra knihařského pergamenu (vazba pergamenová). Ten byl buď prvovýrobkem pergameníka, anebo měl podobu „druhotného“ pergamenu. Tato makulatura se získávala ze zrušených středověkých rukopisů liturgické či administrativní povahy. Klasifikace z hlediska umístění pergamenu na korpusu je analogická s vazbami koženými a polokoženými. Vedle termínu celopergamenová (pergamenová) vazba se proto užívá ještě označení vazba polopergamenová, kryje-li materiál pouze hřbet a eventuálně i rohová pole desek. Také další uměleckořemeslné zpracování pergamenového pokryvu je, vyjma řezby, totožné jako u vazeb usňových.

K vylepení nekrytých částí polokožených a polopergamenových vazeb sloužil od 16. století barevný papír. Nežli jeho výroba získala od 17. století manufakturní ráz, vznikal podomácku v knihvazačských dílnách. Na méně exponovaných částech knižního korpusu díky obzvláštní dekorativnosti, jednoduché technologii a nízké pořizovací ceně úspěšně nahrazoval useň a pergamen. Používal se jednak černě, olivově anebo rudě natřený a převoskovaný papír, jednak papír katunový a papír škrobový, od 17. století pak i papír tragantový, papír velurový a papír bronzovaný, počátkem 18. století papír brokátový a o století později dosavadní techniky obohatil ještě papír batikový. Největší obliba papírových pokryvů nastala během 18. a 19. století v souvislosti s masovým nárůstem vazby nakladatelské (zde však šlo zpravidla jen o vazbu provizorní).

Dalším materiálem pokryvu byly hedvábné tkaniny, známé již z románského období vazby luxusní. Knihvazači užívali zejména hladký a lesklý atlas (z arab. hladký), zlatým či stříbrným vláknem protkávaný brokát (z it. broccare = vyšívat, též zlatohlav) nebo střídáním lesklé osnovy a matného útku charakteristický damašek (dle syrského města Damašek). Atlasová látka často sloužila jen k výrobě vázacích stuh. Aksamit neboli samet (z řec. hexamiton = látka tkaná ze šesti nití, něm. lidově Samt) byl vyhledávaným pokryvem osobních alb i památníků, liturgických příruček a modlitebních knih vůbec. Vyznačuje se hebkostí a krátkým hustým vlasem, vzniklým rozříznutím řady oček tvořených zdvojenou osnovou. Je-li vlas delší a připomíná-li kožešinu, nehovoříme o aksamitu, nýbrž o plyši (z řec. pilos = chlup). Mezi 16.-18. stoletím přišla do módy vazba vyšívaná. Pokryv tvořilo bílé hedvábí opatřené ornamentální, heraldickou nebo figurální výšivkou. Nejmladším pokryvovým materiálem užívaným až od 19. století se stalo masově vyráběné knihařské plátno. Poněvadž bylo levné a dobře přijímalo ražený tisk, slepotisk i zlacení, v industriální tuhé vazbě (a při výrobě tuhé brožury) nahradilo dražší knihařské usně. Též vazba plátěná má poloplátěnou variantu, kde tkanina kryje pouze hřbet a eventuálně rohová pole desek.


Lit.: ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; HEJDOVÁ, D. (ed.): Středověké umělecké řemeslo ze sbírek UPM. Praha 1986; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970; HELWIG, H.: Handbuch der Einbandkunde. Bd. 1-3. Hamburg 1953-1955; JIŘÍK, F. X.: O látkách potisknutých. Praha 1911.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.