Polokurziva

Z Encyklopedie knihy

Polokurziva (střlat. cursivus = běžný, angl. italic type, fr. caractère italique, něm. Schrägschrift) z novověké paleografie převzaté označení tiskového písma, které je na rozdíl od kurzivních forem nespojité a ve srovnání s písmy vertikálními svírá s řádkou ostrý úhel, a tudíž se naklání doprava (opačný sklon směřující tupým úhlem doleva jakož i absolutní kolmost písmové osy jsou mnohem vzácnější). Nespojitě psaná (tištěná) a vpravo mírně nakloněná polokurziva novogotických písem se nazývá kanzleischrift (zkráceně jen kanzlei). Antikvová polokurziva vznikla jako replika humanistického stínovaného kancelářského písma. V typografické praxi u nás i za hranicemi se často označuje z hlediska paleografie nepřesnými pojmy tisková kurziva či italika (dle původu). Kresbu všech vývojových typů polokurzivy charakterizuje jednobříšková minuskule ‚a‘.

Nejstarší typ humanistické tiskové polokurzivy vytvořil těsně před závěrem 15. století Francesco Griffo. Náklon je patrný pouze u malé abecedy, kdežto majuskule jen o málo převyšující střední písmovou výšku mají osu ještě kolmou. Griffo pracoval na objednávku benátské dílny Alda Manuzia st., který počínaje rokem 1501 toto obrazem úsporné písmo užíval při sazbě levných a formátem menších edicí antických klasiků. Takřečený aldinský typ se rychle aklimatizoval nejen v ostatních italských městech, ale i v cizině (Německo 1510, Francie 1512, Švýcarsko 1515, Nizozemí 1522, Anglie 1528). Do Polska ho uvedl roku 1523 s Vídní obeznámený tiskař Hieronim Wietor.

Polokurziva Lodovica Vicentina (Roma 1524 a 1526). Repro: Muzika 1963.

Zanedlouho se objevil takzvaný vicentinovský typ, který roku 1522 připravil římský písmař a příležitostný tiskař Lodovico Vicentino pro své bibliofilie. Tato polokurziva se už neohlížela na úspornost sazby. Písmový obraz je rozměrnější zásluhou nápadně dlouhých a nahoře doprava stáčených dříků ,b‘ ,d‘ ,f‘ ,h‘ ,l‘ a ostrého ,s‘. Majuskulní abecedu zvýraznila kaligrafičtější kresba, ale kolmá osa zůstala zachována i zde. Také repliky této polokurzivy se během 20. a 30. let poměrně rychle rozšířily, např. k vídeňskému Johannu Singrienerovi st. Ten roku 1524 jako první na jiném, méně významném typu logicky doplnil malou abecedu stejně skloněnými majuskulemi, konstruovanými do té doby přísně vertikálně. V Polsku Vicentinův typ užíval od 1559 poprvé Łazarz Andrysowic.

Polokurziva Roberta Granjona (Paris 1543). Repro: Muzika 1963.
Polokurziva Jeana Jannona (Sedan 1621). Repro: Muzika 1963.

Třetím vývojovým typem byla basilejská polokurziva z první poloviny 30. let 16. století. Má robustnější písmový obraz, na němž se významně podílí kresebně neuspořádaná velká abeceda s nápadně kaligrafickým ,A‘ a kolmým ,O‘ a ,Q‘. Právě tyto znaky vtiskly písmu jistý grafický půvab. Repliky basilejské polokurzivy vrcholného typu se záhy rozšířily po celé Evropě. Fungovaly jako samostatné knižní (čili textové) písmo, jímž se sázely per extensum (lat. zeširoka) celé texty, zejména veršované. Právě basilejský typ byl snad první polokurzivou, která našla cestu do našich tiskáren. Za průkopnický lze snad označit Güntherův tisk naučení Jana Straněnského Zahrádka duchovní ku potěšení všem věrným v zámutcích (Olomouc 1557). Také polokurzivy Francouzů Clauda Garamonda a Roberta Granjona či polokurzivy Jeana Jannona byly pojaty jako rovnocenný doplněk písmového řezu antikvy. S Granjonovou kresbou se až nápadně shoduje raná polokurziva užívaná v Čechách a na Moravě. Nacházíme ji u Jana Jičínského st., např. Bernardus Sturmius Historia ingressus Christi in urbem Hierosolymam (Praha 1568), a také v Tiskárně bratrské, např. Jan Blahoslav Musica, to jest Knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírající (Ivančice 1569). Granjonova polokurziva se oblibu vydobyla i v Polsku, kam ji poprvé 1586 uvedl Jan Januszowski, syn Łazarza Andrysowice. Januszowski se na bázi Granjonova „lettre de civilité“ pokusil vytvořit také původní polskou polokurzivu čili „karakter ukośny“. Představil ho programovým spiskem v národním jazyce Nowy karakter polski (Kraków 1594). Návrh se jako textové písmo kvůli hybridní povaze nevžil, ale tím, že nová polokurziva měla sytý písmový obraz a tíhla k dloužení liter, posloužila občas alespoň jako vyznačovací písmo.

Garamondovo písmo se stalo univerzálním textovým písmem evropské typografie celého 17. století. Jeho polokurziva směle podtrhla serify, jejichž výrazně prohnutá horizontála vystupuje ostrými náběhy z písmového obrazu. Majuskule ,A‘ má charakteristicky seříznutý vrcholek, písmeno ,G‘ se vyznačuje krátkým dříkem ukončeným oboustranně serifem. Bříško ,P‘ není dole uzavřeno. Písmena ,M‘ ,N‘ ,V‘ vynikají širokým úhlem vnitřních tahů, přičemž u ,M‘ jsou vnější tahy nakloněny nestejně. Minuskule mají nápadně dlouhé dříky, ale vlastní tělo je modelováno velmi uměřeně (kupř. miniaturní bříško ,a‘ nebo minimalizované očko ,e‘). O adaptaci Garamondovy a Granjonovy polokurzivy se pokusili v přechodovém období 17. a 18. století Nizozemec Christoffel van Dyck a William Caslon st. v Anglii.

Během následujícího vývoje se však poslání polokurzivy změnilo. Z textového písma poklesla do roviny nadpisové jakožto písmo vyznačovací. Proto také byla její kresba stále více harmonizována s humanistickou stínovanou vertikálou (textovou antikvou). Dobře to vidíme kupříkladu na Grandjeanově písmu vzniklém zkraje 18. století pro pařížskou Tiskárnu královskou. Jako hlavní novinka přecházejí z vertikální antikvy do polokurzivy důsledně ploché serify se sotva patrným náběhem. Také polokurzivní ,R‘ zde po vzoru antikvového protějšku drží typické prohnutí nožky. V této asimilační tendenci pokračovali Charles Nicolas Cochin ml. a písmaři rodiny Didotů z přelomu 18. a 19. století, jejichž nadpisová polokurziva, zcela oproštěná od rukopisných zvláštností starších písmových forem, působí mechanicky a ztrnule.


Lit.: BALSAMO, L.-TINTO, A.: Origini del corsivi nella tipografia italiana del cinquecento. Milano 1967; GIEYSZTOR, A.: Zarys dziejów pisma lacińskiego. Warszawa 1973; HLAVÁČEK, I.-KAŠPAR, J.-NOVÝ, R.: Vademecum pomocných věd historických. Praha 1997; HLAVSA, O.-SEDLÁČEK, Fr.: Typografická písma latinková. Praha 1957; JUDA, M.: Pismo drukowane w Polsce XV-XVIII wieku. Lublin 2001; KAISER, Vl.: Klasifikace tiskového písma z hlediska pomocných věd historických. Sborník archivních prací 32, 2, 1982, s. 446-479; KAŠPAR, J.: Názvosloví latinského písma v novověku. Archivní časopis 20, 1970-1972, s. 73-103; MORISON, St.: Italic types of Antonio Blado, Ludovico Arrighi. In: St. Morison: Selected essays on the history of letter forms in manuscript and print (ed. D. McKitteric). Vol. 1. Cambridge (1981), s. 104-114; MUZIKA, Fr.: Krásné písmo ve vývoji latinky. Sv. 1-2. Praha 1963; WETZIG, E.: Kursiv als Buchschrift. Gutenberg-Jahrbuch 1962, s. 39-43.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.