Renesanční vazba

Z Encyklopedie knihy

Raně renesanční vazba zhotovená v Itálii pro uherského krále Matyáše Korvína. Červeně mořená useň je zdobena slepotiskem, zlacením a prořezáváním (hřbet nověji opravovaný světlou usní). Thomae de Aquino Expositio librorum De caelo et mundo Aristotelis, před 1490. Národní knihovna ČR, sign. VIII.H.73, zadní deska
Raně renesanční italská vazba ze 70. let 15. stol. Sytě červeně mořený usňový pokryv se zlacenou (nyní již zašlou) výzdobou, utvářenou pomocí typických uzlových ornamentů. Výzdobu desek doplňovala zlacená a puncovaná ořízka a původně i čtyři páry červených hedvábných tkanic. Iustini Epitome historiarum Trogi Pompeii, patrně florentský rukopis ze 70. let 15. stol. Národní knihovna ČR, sign. VIII.H.72, zadní deska

Renesanční knižní vazba se zrodila v Itálii ve druhé polovině 15. století. Oproti dosavadní tradici přinesla zásadní proměny v technologii, výzdobných technikách, materiálu, kompozici i ornamentice výzdoby. Nové renesanční vazby byly lehké, elegantní a především daleko barevnější. Stěžejní vliv na jejich utváření měly orientální vazby (arabské, turecké, perské  či maurské), které přes Středomoří pronikaly do jižní Evropy. Nový styl charakterizovala dominantová kompozice výzdoby, bohaté zlacení a prvky orientální ornamentiky.

Oproti masivní gotické vazbě se renesanční vazba vyznačuje snahou o celkové vylehčení a zjemnění knižního korpusu. Pokud renesanční vazby ještě měly dřevěné desky, byly tenčí, již výrazněji přesahovaly velikost knižního bloku a byly i více hráněné nejen z vnitřní, ale někdy i z vnější strany, takže jejich okraje měly ostrou hranu. Hřbety bývají vyklenuté a ořízka vhloubená. Dřevěné desky ale rychle vytlačovala lehká lepenka. Italští knihvazači ji od poloviny 15. století zaváděli podle vzoru orientálních vazeb. Renesanční vazba se dále vyznačuje snahou oprostit knižní korpus od většiny kovových prvků, hojných na gotických vazbách. Kovové spony u vazeb s lepenkovými deskami nahradily barevné textilní stuhy. Trend celkového odlehčování podpořil i knihtisk, který zejména od sklonku 15. století přecházel spíše k menším a příručnějším formátům knihy.

Renesance si libovala v barevně mořených usňových pokryvech. Převládly jemné a lehké kozinky či teletiny, vhodné právě k moření i zlacení. Velmi oblíbené byly dovážené vzácné kozinkové usně, kupř. safiány či marokény. Módní technikou výzdoby se stalo zlacení, přejímané opětně z orientálních vazeb. Zlacením nebývaly zdobeny jen desky, ale u cenných vazeb i ořízka. Renesanční nářadí pro zlacenou výzdobu bylo narozdíl od gotického řezáno tak, aby vytvořilo v usni negativní, vhloubený otisk a výzdoba se neotírala. Zlacená výzdoba náročnějších bibliofilských vazeb byla utvářena v dominantových kompozicích. Raně renesanční výzdoba upřednostňovala geometrické formy výzdoby. V ornamentice se hojně uplatňovaly orientální pletencové a uzlové vzory či arabeska a maureska. Z pletencových a uzlových kolků byly s oblibou sestavovány středové dominanty kruhového, oválného, hvězdicového či různě vykrajovaného tvaru a s nimi tvarově korespondující nárožní výplně.

Záhy po Itálii se raně renesanční výzdoba začala uplatňovat i na španělských vazbách. Jedno z prvních center renesančních vazeb mimo Itálii vzniklo na konci vlády Matyáše Korvína v Budíně. Zhotovovali je tu v osmdesátých letech 15. století přímo italští umělci či jejich vyučenci. I pro tyto vazby je typické bohaté zlacení, barevnost a napodobování orientálních vzorů. Při šíření renesančních vazeb z Itálie do dalších zemí sehráli významnou roli četní zahraniční studenti, kteří si je po absolutoriu odváželi s sebou do vlasti. Humanistické kodexy a především tisky si přiváželi i čeští studenti. Stejně významnou roli měl i knihtisk. Itálie byla spolu s německými zeměmi největším producentem tištěných knih a zejména humanistické, juristické či lékařské tisky se odtud vyvážely do celé Evropy, někdy již opatřené knižní vazbou. V první polovině 16. století se místem vytváření nových impulsů ve výzdobě vazeb stává především Francie.

Raně renesanční vazba Mistra Práv českých z roku 1528. Přední deska se světlým usňovým pokryvem zdobeným zlaceným, dnes již zčernalým slepotiskem v dominantové kompozici. Bordura je tvořená třemi vpadlými poli a ornamentálním válečkem. Do vnitřního pole jsou vloženy čtvrtkruhové nárožní výplně s rolničkou a uprostřed věncem ohraničený medailon s Assumptou. Při horním okraji je vyražen titul, při dolním datace 1528. Cornucopiae linguae Latinae, tisk Benátky 1498. Praha, Strahovská knihovna, DM II 14, přední deska vazby
V první čtvrtině 16. století se renesanční sloh začíná pozvolna uplatňovat i na středoevropských vazbách. Vedle již zmíněného Budína vznikají další centra výroby renesančních vazeb ve Vídni, Krakově, Vratislavi a také v Praze. Nejstarší české renesanční vazby vznikají od konce druhého desetiletí 16. století a vycházejí hlavně z krakovských vzorů. První pražští renesanční mistři se totiž vyučili v polském Krakově. Jde však pouze o několik progresivních dílen, zatímco ve většině ostatních stále přežívala až do poloviny 16. století  gotická vazba. Výměna nářadí za nové vzory navíc probíhala postupně, takže jednotlivé gotické kolky a válečky zůstávaly ve vybavení dílen i dlouho po polovině století. Nejdéle se konzervativní gotizující vazby udržely na liturgických knihách a objemných rukopisných kancionálech. Na raně renesančních českých vazbách uzavírá široký slepotiskový rám volné vnitřní pole, v němž je zpravidla kruhová, popř. obdélníková zlacená dominanta. Zlaceny bývají i čtvrtkruhové nárožní výplně a někdy i vnitřní rám. Renesanční ornamentika pronikala nejen do válečků, jimiž bylo tvořeno orámování. Pro tuto skupinu vazeb charakteristické medailonové plotny jsou utvářeny z pletencových motivů, vavřínových věnců či groteskových a arabeskových pásů na kandelábru. Na jednotlivých kolcích zase nalézáme kromě pletence žalud, rolničku, rotující růžici, vinný a lipový list, okřídlené andílčí hlavy aj. První české renesanční vazby představují slohově velmi pokročilé a zdařilé práce.
Renesanční vazba italského původu. Dřevěné desky s pokryvem z třísločiněné usně zdobeným slepotiskem v dominanto–rámové kompozici. Bordura je tvořena ornamentálním pásem. V horní a dolní části vnitřního pole kosé mřížování, uprostřed otištěna velká kruhová plotna s maureskou. Kolem 1500. Celsus, De medicina, tisk Benátky 1497. Praha, Strahovská knihovna, DM III 22/1, zadní deska vazby
Po odeznění této vlny se ovšem další renesanční knihvazači orientovali na konzervativní slepotiskovou výzdobu, která dominovala i v sousedních německých a rakouských zemích. K celkovému vylehčení knižního korpusu docházelo jen pozvolna. Knihvazači dlouho užívali dřevěné desky, které však bývají slabší, navíc hráněné. Pokud se na desky ještě osazovalo kování, bylo jen lehké, spony zase úzké. Lepenka jako materiál desek převážila až v poslední třetině 16. století. Na rozdíl od gotického období preferovali knihvazači jako pokryv světlé jirchy, především vepřovicové. Zvětšující se počet do sebe vnořených rámů, vytvářených pomocí válečků, umenšoval vnitřní pole, kam se otiskla figurální plotna. V době stále se zvyšující produkce tištěné knihy sice válečky a plotny knihvazačovu práci usnadňovaly a urychlovaly, současně ale jejich užívání vedlo k jisté stagnaci. Výslednou podobu těchto sériových vazeb totiž více než umění knihvazače předurčovalo umění rytce, který nářadí zhotovil. Na renesanční nářadí vstupuje „arzenál“ moderního humanisticko-reformačního programu. Na válečcích se objevují hlavy antických autorů, symbolické postavy ctností, postavy panovníků, reformátorů či významných humanistů. Plotny v duchu reformace zachycovaly početné biblické scény, dále postavy vládců, reformátorů, klasických autorů, alegorické výjevy, personifikace ctností apod. Vazba se stávala účinným propagačním médiem reformace a podporovala její moralizační tendence. Tato slepotisková výzdoba v rámových kompozicích, jejíž plastický reliéf pokrýval prakticky celou plochu desek, ve střední Evropě dlouho převládala. Teprve od sedmdesátých let narůstal i počet zlacených vazeb podle moderních francouzských a italských vzorů s dominantou ve volném vnitřním poli. Jednalo se o slohově pokročilejší knižní vazby pro náročnější a méně konzervativní klientelu. Šlo o vazby s lepenkovými deskami, barevně mořenými usněmi, zlacením či lakováním, barvenou, zlacenou a někdy i malovanou ořízkou. Zlacená výzdoba byla vytvářena hlavně pomocí ornamentálních ploten s pletencovými a geometrickými vzory či arabeskami. Jako dominanta bývá doprostřed vnitřního pole často umístěno heraldické supralibros.
Raně renesanční vazba českého původu z doby kolem roku 1520. Národní knihovna ČR, sign. Teplá B 132, přední deska

Lit.: ĎUROVIČ, M. a kol.: Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha – Litomyšl 2002, s. 376–389; HAMANOVÁ, P.: Z dějin knižní vazby od nejstarších dob do konce 19. století. Praha 1959, s. 65–127; HAMANOVÁ, P. – NUSKA, B.: Knižní vazba sedmi století z fondu Strahovské knihovny. Praha 1966, s. 10–18; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970, s. 95–112; MARINIS, T. de: La legatura artistica in Italia della meta de secolo XV alla meta del secolo XVI. T. 1–3. Firenze 1960; NUSKA, B.: Počátky české renesanční vazby, Umění 1962, s. 469–493; NUSKA, B.: Renesanční knihaři, knihkupci a knihovny. In: Česká kniha v proměnách staletí (ed. M. Bohatcová). Praha 1990, s. 253–262; NUSKA, B.: Typologie českých renesančních vazeb. Terminologie, slohové určování a datování materiálu. Historická knižní vazba 1964–1965, zvl. s. 19–57, 78; MAZAL, O.: Europäische Einbandkunst aus Mittelalter und Neuzeit. Graz. 1990, s. 18–20; RABENAU, K. von: Leipziger Einbandkunst im 16. Jahrhundert. In: Das Gewand des Buches. Historische Bucheinbände aus den Beständen der Universitätsbibliothek Leipzig und des Deutschen Buch- und Schriftmuseums der Deutschen Bücherei. Leipzig 2003, s. 27–41; SCHUNKE, I.: Die Renaissanceeinbandkunst in Bologna. In: Beiträge zur Geschichte des Buches und seiner Funktion in der Gesellschaft. Festschrift für Hans Widmann zum 65. Geburtstag (ed. Alfred Świerk). Stuttgart 1974, s. 252–268. 

Autor hesla: Kamil.boldan