Restaurátorská dokumentace

Z Encyklopedie knihy

Dokumentace konzervačního zásahu z roku 1934. Papírový štítek vylepen v Archivu hlavního města Prahy na zadní přídeští rukopisu. Národní knihovna ČR, sign. XXIII G 92.

Počátky restaurátorské dokumentace (angl. conservation documentation, fr. documentation de conservation, něm. Restaurierungsdokumentation) spadají do období mezi dvěma světovými válkami, kdy zásluhou archiváře prof. Václava Vojtíška (1883-1974) byly zřizovány první fotografické ateliéry společně s konzervačními dílnami. Z pověření ředitele Archivu města Prahy dr. Josefa Teigeho (1862-1921) začal v roce 1911 Vladimír Bukovič budovat konzervační dílnu, kde ve spolupráci s tehdejším absolventem pražské univerzity Vojtíškem začali ověřovat dostupné konzervační prostředky. Své praktické zkušenosti a teoretické znalosti ochrany a konzervace archiválií Vojtíšek poprvé publikoval vlastním nákladem v roce 1914. Po převzetí vedení městského archivu se v roce 1924 zasadil o připojení fotografického ateliéru tehdejší prezidiální kanceláře. Do prostor ateliéru umístil Vojtíšek první tuzemskou konzervační dílnu, která od roku 1926 poskytovala služby i pro jiné městské archivy. O provozu a vybavení ateliéru, který zhotovoval fotokopie listin a pečetí i z jiných archivů, a konzervační dílně se dochovalo jen málo informací, neboť celé vybavení s registraturou a fotografickou dokumentací shořelo při požáru Staroměstské radnice dne 8. května 1945. Na podnět Vojtíška byl v roce 1923 vydán českým zemským správním výborem také souhlas se zřízením ateliéru pro fotografování a konzervování archiválií při Archivu země České, který doplnil tehdejší knihařskou dílnu. Dokladem prováděných konzervačních zásahů jsou pečlivě vypracované zprávy uložené v registratuře bývalého zemského archivu. V roce 1936 byly zahájeny konzervační práce v nově založené dílně Archivu Ministerstva vnitra, která již koncem čtyřicátých let 20. století zahrnovala konzervační a fotografickou laboratoř a dílnu. První záznamy o prováděných konzervačních zásazích nebyly součástí archiválie, ale byly vedeny formou výkazu v archivní registratuře. Zprávy většinou obsahovaly údaje o počtu a druhu archiválií, způsobu ošetření a použitých prostředcích. Pokud se ke konzervačním zásahům pořizovaly snímky, pak byly zpravidla vlepovány stejně jako štítky o konzervačních zásazích na zadní přídeští.

Podrobnější záznamy na papírových formulářích se počaly vytvářet v souvislosti s větším důrazem na zachování umělecko-řemeslné a historické dokladové hodnoty restaurovaného exempláře, ve snaze o zavedení vzájemné spolupráce mezi restaurátorem, chemikem-technologem a historikem, a také nutností zveřejňovat získané poznatky a výsledky odborné práce. Podrobná dokumentace se stala součástí inventární jednotky restaurovaného exempláře, nadále se však doporučuje umístit na zadní přídeští restaurovaného svazku, případně do ochranného obalu, zkrácenou formu dokumentace. Při konzervátorsko-restaurátorských pracích se fotograficky dokumentuje původní stav exempláře, stav během odborného ošetření a po provedeném zásahu. Podrobně jsou zaznamenány zajímavé konstrukční a ochranné prvky vazby, historické údaje a provenienční znaky, které se často objeví až po rozebrání vazby. Fotografická dokumentace pro restaurátorské účely byla vytvářena od 70. let na černobílé svitkové filmy a později na ploché filmy. Na snímcích jsou zachyceny typologické prvky vazeb, specifické druhy poškození, historické opravy a další zajímavé údaje. Dokumentovány byly rovněž technologické postupy a konzervační metody (např. metody dolévání, štěpení papíru a metoda tzv. studené laminace). Od pol. 90. let se pro tento účel uplatnily kvalitní černobílé 35 mm kinofilmy a barevné diapozitivy, které se kromě dokumentace restaurátorských postupů zpočátku používaly při konzervátorských průzkumech iluminovaných rukopisů. Veškeré klasické fotografické materiály však byly od přelomu tisíciletí postupně vytlačovány digitální technikou.

Pro evidenci a systematické vedení restaurátorské dokumentace je důležitá spolupráce restaurátora a správce příslušné části knihovního fondu. To platí již od samotného požadavku na odborné ošetření, až po odevzdání kvalitně zpracované restaurátorské dokumentace a zařazení exempláře zpět na knihovní regál. Jedinečným identifikátorem dokumentačního záznamu je vždy signatura exempláře. Problém chybějícího signování však vykazuje řada svazků pořízených akvizicí nebo dosud nezařazené exempláře, u nichž chybí konkordance mezi původním značením a nově přidělenou signaturou. Restaurátorské záznamy jsou pak vedeny pod nesprávným označením, zavádějícím nebo triviálním názvem. Pokud dostane exemplář po restaurátorském nebo konzervačním zásahu nově přidělenou signaturu, je velmi obtížné jej dohledat. Dojde-li ke ztrátě vazeb mezi dokumentací fyzického stavu a originálem, je veškeré úsilí při jejím pořizování zmařeno.

Restaurátorská dokumentace vedená po desetiletí je uceleným zdrojem informací o fyzickém stavu primárního fondu. Pořízené záznamy jsou důležité pro badatelské a studijní účely, ať už z hlediska knihovědného nebo právě z důvodů ochrany knihovních sbírek. Dlouhodobě archivované záznamy o konkrétních postupech, metodách, použitých materiálech a chemických látkách jsou perspektivním základem pro případné ověřování efektivity dříve používaných konzervačních metod nebo restaurátorských zásahů a pro zkoumání nežádoucích účinků aplikovaných látek. V tomto směru lze zmínit problematiku odkyselování papíru a konzervace kolagenních materiálů. Z tohoto jedinečného zdroje informací je možné čerpat při vývoji nových technologických postupů. Podle písemných, a zvláště fotografických záznamů, lze porovnávat současný fyzický stav exemplářů se stavem dříve dokumentovaným, důležité je přitom časové hledisko pořízení záznamu. Kromě retrospektivního využití fotografické dokumentace při sledování úbytku barevných vrstev a postupující degradace psacího materiálu vlivem koroze železogalových inkoustů, nachází uplatnění také při identifikaci originálu v případě jeho krádeže nebo poničení. Z dokumentace se dá eventuálně vycházet při rekonstrukci poškozené vazby, při kompletaci defektního svazku se přeházenými listy a chybějícími částmi textu nebo při vyhotovení fotomechanické faksimile. Dokumentace fyzického stavu vzácných exemplářů je nedílnou součástí komplexní ochrany fondů.

Lit.: BARTL, B. – PAULUSOVÁ, H. – STRAKA, R.: Ochrana archivních fondů a sbírek. In: Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954-2004. Praha 2004, s. 219-236; HOLEC, F.: Václav Vojtíšek – archivář a historik města Prahy. Archivní časopis 13/3, 1963, s. 125-133; NOVOTNÝ, J.: Přehled dokumentace fyzického stavu historických fondů v Národní knihovně ČR. Časopis Národního muzea A 183/3-4, 2013, s. 29-42; VAŠKO, Pavel.: Profesor Václav Vojtíšek: archivářem od monarchie po socialismus. (diplomová práce FF UK) Praha 2012.

Autor hesla: Jan.novotny