Sázítko

Z Encyklopedie knihy

Tanec Smrti v tiskárně a u knihkupce (Lyon 1499). Danse macabre (Lyon, Matthias Huss 1499). Detail liniového dřevořezu z fol. b1a. Repro: Faulmann 1882.

Sázítko (něm. Winkelhaken, odtud stč. háček, jinak též pravidlo) základní nástroj sloužící při ruční sazbě k sesazování jednotlivých tiskových písmen a písmových výplňků do řádku (angl. line, fr. ligne, něm. Zeile). Z překvapivě rovného účaří čili základny řádkové osnovy na Forsterových vazbách s nápisem můžeme soudit, že už knihvazači 30. let 15. století neotiskovali kovové typy do usně jako razítka jednotlivě, nýbrž po skupinách seřazených do jakési primitivní řádkové pomůcky. Ačkoli o existenci knihtiskařského sázítka jsme zpraveni vcelku pozdě až závěrem 15. století, nelze vyloučit, že jeho prvním konstruktérem byl dobře poučený Johann Gutenberg.

Od 15. až po přelom 18. a 19. století se sázítko vyrábělo ze dřeva. Železo poprvé použil roku 1796 lyonský tiskař Hubert Ray. Z nejstaršího vyobrazení v Hussově francouzské verzi Danse macabre (Lyon 1499) je patrné, že nástroj připomínající podlouhlý žlábek měl zprvu velmi primitivní podobu a sloužil k vysazení pouze jediné řádky. V 16. století se šířka zvětšila, takže pojal zhruba deset řádků, jejichž váha sazečovu ruku ještě neunavovala. Jednu delší stranu nástroje uzavírala pevná postranice, k níž se vysazoval první řádek. Protistrana, u níž poslední řádek končil, tuto postranici neměla, aby bylo možno hotovou sazbu pohodlně vyjmout. Kratší pravá strana žlábku, která při práci směřovala kolmo od sazečova těla, byla pevná. Proti ní na levé straně ležela pohyblivá zarážka, fixovaná šroubem. Vzdálenost mezi pevnou stranou a touto zarážkou se nastavovala na šířku stránkové sazby. Pracovalo-li na sazbě několik sazečů paralelně, všechny nástroje musely být seřízeny shodně.

Sazeč opíraje se předloktím o sazečskou kasu držel prázdný nástroj v levé ruce natočený pohyblivou zarážkou k sobě. Pravou rukou nabíral z kasy příslušná písmena a odspodu pevné postranice je kladl nad sebe, a to negativním písmovým reliéfem nahoru a signaturou neboli značnicí směrem doleva. Mezi slova zařazoval nižší (netisknoucí) výplněk zvaný mezernice. Obdobný materiál sloužil namísto odstavcové zarážky (alinea) a k vyplnění kratší východové neboli koncové řádky (v počátcích knihtisku se k tomuto účelu užívaly ještě tradiční rubriky). Když řádek dosadil až k pevnému konci sázítka, nástroj v ruce natočil, aby mohl sazbu ještě zběžně přehlédnout a upravit. V 15. a částečně i 16. století, kdy pravopis podléhal jen individuálnímu úzu, sazeč délku řádků zcela běžně ovlivňoval zásahem do hláskové stavby slov. Byly-li mezislovní mezery neúnosně velké, kupř. u slova ,bůh‘ si vypomohl prodloužením na ,buoh‘. Naopak plný text, který se do řádku nevešel ani s použitím divize (rozdělovníku), komprimoval tradičně oblíbenými zkratkami (ligaturami), např. adjektivum ,mnohého‘ vysadil jako ,mnohé°‘. Po těchto úpravách položil pod první vysázenou řádku opěrnou sázecí linku a z písmen sestavil druhý řádek. Pak uchopil linku za přesahující ouška, přemístil ji pod druhý vysazený řádek a proces opakoval (přibližně desetkrát), dokud mu to kapacita sázítka umožňovala. Nakonec pod poslední řádek vsunul sázecí linku jako podložku, prsty obou rukou hotovou sazbu vyvrátil a přes delší volnou stranu ji opatrně vyndal na sazebnici. Zkušený ruční sazeč tímto způsobem vysadil za hodinu asi 1.500 znaků hladkého garmondového textu.


Lit.: BLÁHA, R.: Přehled polygrafie. Praha 1959; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; ZAHÁLKA, Fr.: Přehled knihtisku. Praha 1952.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.