Sekvence

Z Encyklopedie knihy

(Sequence – angl., Sequenz – něm.)

Jako forma latinského liturgického zpěvu – jednohlasého gregoriánského chorálu – se sekvence šířila od konce 9. století. Vznikla podložením textu k allelujatickému jubilu, tedy k poslední slabice v mešním Alleluia, která se zpívala na zdobnou a složitou melodii. Svým způsobem se jednalo o tropus a alespoň v počátcích o mnemotechnickou pomůcku. Latinské texty sekvencí byly tvořeny nově, nepřejímaly se tedy z bible ani z teologických spisů. Jedním z prvních známých autorů sekvencí byl benediktinský mnich Notker Balbulus z kláštera Sankt Gallen, který kolem roku 880 uspořádal sbírku sekvencí nazvanou Liber hymnorum.

Tak jako existovaly regionální zvláštnosti ve stavbě sekvencí, také její dobové označení mělo různé varianty, např. prosa, melodia, pneuma. Všeobecně je pro sekvence typická bistrofická stavba, tj. text členěný na kratší úseky (strofy), přičemž dvě za sebou následující strofy mají stejnou délku i nápěv. První a poslední verš mohly být singulární. Dalším znakem je sylabismus: na jednu notu většinou připadá jedna slabika textu. Vývoj sekvencí směřoval k větší pravidelnosti jak ve struktuře veršů, tak v hudbě, která se postupně oprošťovala od melodické závislosti na příslušném Alleluia. Ve 12. století tyto standardní rýmované sekvence reprezentoval např. Adam de St. Victor (Paříž). Značná variabilita vládla v podkládání melodií jiným než původním textem. Bistrofická, respektive paralelní forma sekvencí by mohla mít své kořeny v dobové světské hudbě.

Celkem vzniklo asi 5000 sekvencí. Po Tridentském koncilu byly sekvence ze mše vyloučeny kromě čtyř: Victimae paschali laudes (velikonoční), Veni sancte Spiritus (svatodušní), Lauda Sion Salvatorem (slavnost Těla a Krve Páně) a Dies irae (památka Všech věrných zemřelých a Requiem). Později byla povolena ještě sekvence Stabat Mater Dolorosa (památka Panny Marie Bolestné). Po Druhém vatikánském koncilu se již při liturgii nezpívá Dies irae. V některých řádech se širší repertoár sekvencí udržel.

V českých pramenech 13. – 16. století jsou sekvence bohatě zastoupeny a označovány buď jako sequentia nebo jako prosa. Speciální knižní sbírky sekvencí – sekvenciáře – reprezentuje např. Liber sequentiarum Arnošta z Pardubic (1363). Mezi našimi autory jsou jménem známi např. dominikán Domaslav z konce 13. století, autor sekvence Dulce melos, a pražský arcibiskup Jan z Jenštejna (kolem 1350 – 1400), autor textu k sekvenci Decet huius cunctis horis.

Lit.: DREVES, G. M. – BLUME, Cl. – BANNISTER, H. M.: Analecta hymnica medii aevi, 55 sv. (pro sekvence speciálně sv. 7–10, 34, 37, 39–40, 42, 44, 50, 53–55). Leipzig 1886–1922; PLOCEK, V.: Nově nalezená sekvence o svaté Dorotě a její poměr k Jenštejnově „Decet huius“. In: Ročenka Universitní knihovny v Praze 1956, Praha 1958, s. 67–95; VLHOVÁ, H.: Sekvence Jistebnického kancionálu, diplomová práce, FF UK, Praha 1989.

Autor hesla: Dagmar.stefancova