Skladba

Z Encyklopedie knihy

Skladba je formalizace, která vyjadřuje rozsah a řazení jednotlivých složek v rukopisu. Přihlíží také k vytrženým a vyříznutým či naopak přidaným foliím.

Jednotlivé složky jsou základními fyzickými stavebními prvky rukopisů. Tvoří je určitý počet přeložených a uprostřed sešitých papírových nebo pergamenových listů, které jsou takto společně upevněny do vazby. Nejčastěji se vyskytují složky o čtyřech až šesti dvojlistech, závisí ale rovněž na velikosti rukopisu a v určité míře i na době vzniku. Podle počtu dvojlistů mají typy složek svá zvláštní označení: složka o dvou dvojlistech se označuje jako binio, o třech jako ternio, o čtyřech kvatern, pěti kvintern, šesti sextern atd. Pro určení rozsahu složek je v první řadě důležitá identifikace jejich středů, které se projevují nití nebo provázkem, které jednotlivé dvojlisty sešívají. Pro zpevnění středů složek (aby nit nebo provázek nepoškozovala prostřední dvojlist) je šití někdy vyztuženo nařezanými proužky pergamenu (označovanými někdy jako záševky). Pro tento účel byla obvykle používána makulatura ze starších rukopisů. V ideálním případě je tak možné nalézt a identifikovat i zbytky starších památek – v každém případě je vhodné výskyt těchto zpevňovacích proužků registrovat a případně doplnit, zda je na nich zřetelný text (plus libovolné další údaje, které lze zjistit; v popisu tyto údaje náleží do jednoho z dalších oddílů Vazba). Další eventuální indicie rozsahu složek jsou zmíněny níže a mají význam především v případě rozsáhlých rukopisů, které je možné rozevřít jen do určitého úhlu a k úplnému hřbetu rukopisu není bez určité míry násilí vidět.

Rozsah jednotlivých složek rukopisu je v případě jejich soudobého vzniku obvykle totožný nebo podobný. Slovní popis jejich rozsahu by celkový popis neúměrně a neúčelně zvětšoval, a proto byly v jednotlivých národních zásadách popisu rukopisů vytvořeny systémy značení rozsahu, které se ale u jednotlivých formátů poněkud liší. Zásady české udávají římskou číslicí počet dvojlistů příslušné složky, k němuž jsou pomocí znamének „-“ nebo „+“ a počtem listů (méně často dvojlistů) případně doplněny údaje o částech chybějících nebo naopak dodaných – listy jsou ve schématu označovány arabskými číslicemi, dvojlisty, stejně jako u základního rozsahu složky, římskými. V případě výskytu složek stejného rozsahu se údaje kumulují pomocí vpředu uvedených arabských číslic a pro kontrolu je za každou registrovanou částí kodexu uvedeno označení posledního folia nebo strany. Formule pro rukopis složený ze dvou úplných sexternů, jednoho sexternu s vyříznutým listem a jednoho kvinternu se dvěma doplněnými listy by tedy vypadala: 2. VI (fol. 24) + (VI-1, fol. 35) + (V+2, fol. 47).

Zvyklosti formalizovaného zápisu mohou být v jiných zemích nebo katalozích odlišné, v Německu se často kontrolní číslo posledního folia příslušné složky uvádí jako horní index. Anglosaské katalogy často používají pořadové číslo složky doprovázené počtem jejích listů s případnými abnormalitami uváděnými ihned v konkrétní složce. Formalizovaný zápis stejného rukopisu by vypadal 1-212 (ff. 1–24), 312 (ff. 25–35), 410 (ff. 36-47), přičemž doplněné nebo chybějící listy jsou zapisovány hned k příslušné složce s použitím číslování listů v jejím rámci.

Dále je třeba evidovat, kde se původně nacházely listy dnes chybějící, nebo které listy jsou doplněné (vevázané, vlepené nebo výjimečně ke starším listům rukopisu přišité). Specifickým případem, který se eviduje slovním popisem, je výskyt listů, které byly přilepeny k proužku původního dvojlistu – k této anomálii docházelo zejména v případě, že v druhé polovině složky byl na příslušné části dvojlistů zapsán text v chybném pořadí. Pak mohlo dojít k odříznutí listů s takto napsaným textem a jejich přilepení ke správné první části, aby text ve výsledku bez přerušení navazoval.

Samotné určení, zda jde o listy chybějící, nebo doplněné, není vždy zcela triviální. Ztráta, k níž došlo po napsání rukopisu a která znamená i narušení toku textu, je zřetelná a nepřináší problémy, odlišná situace ale bývá v případě, kdy text porušen není. Obecně lze říci, že pergamenové rukopisy spíše inklinují k doplňování samostatných listů (protože šlo o drahý materiál a byl využíván i v rozsahu, který neumožnil vytvoření dvojlistu, ale jen menšího listu). Naopak papír byl vyráběn v arších o unifikované velikosti, což činí pravděpodobnější vyříznutí listu až třeba po svázání celé složky. V úvahu je třeba brát rovněž umístění nepravidelných složek a listů v jejich části. Složky o odlišném počtu listů jsou častější v závěru rukopisů nebo jejich najednou vytvořených částí, protože pro dopsání konce textu někdy nemusel být potřeba obvyklý počet listů. Naopak pokud rozsah poslední složky byl jen mírně větší, spíše docházelo k doplňování jednotlivých listů (ty jsou potom v druhé polovině složky, když již bylo zřejmé, jaký rozsah zbylý text zabere). Obvyklé je, že drobný pozůstatek chybějícího listu ve složce zůstává zřetelný, ať již k jeho ztrátě došlo jakkoli – úzký proužek byl potřeba pro uchycení šitím ve středu složky. Pomůckou pro zjištění případných chybějících listů u papírových rukopisů je i umístění filigránů. U foliových rukopisů je filigrán jen na jedné části archu, při výskytu na listu např. v první polovině složky musí tedy na komplementární části dvojlistu v části druhé chybět. U rukopisu kvartového bývají filigrány ve hřbetu, u jednoho dvojlistu ve složce tak filigrán buď chybí úplně, nebo je na částech jednoho dvojlistu v první a druhé polovině složky jeho horní, resp. spodní část. Další nápovědou může být značení jednotlivých dvojlistů ve složce. To se obvykle provádělo jen na listech její první poloviny ve vnějším spodním rohu nebo uprostřed spodního okraje stran recto jednotlivých listů. Forma tohoto značení může být rozmanitá: nejčastější je značení arabskými nebo římskými číslicemi, vyskytují se ale i písmena začínající od „a“ nebo příslušný počet svislých čárek. Výjimečně je do číslování zahrnuto i pořadové určení příslušné složky, záznamy se pak skládají z písmene (značícího složku) a čísla (uvádějícího příslušný dvojlist).

Autor hesla: Jindrich.marek