Slepotisk (rukopisná kniha)

Z Encyklopedie knihy

Pozdně románská vazba rukopisného sborníku zhotovená ve Francii v poslední třetině 13. stol. Usňový pokryv zdobený slepotiskovými kolky - kohout a beránek boží. Národní knihovna ČR, sign. XIV.G.48, přední deska
Přední deska vazby bohatě zdobené slepotiskovými kolky v rámové kompozici. Práce dílny činné v poslední třetině 15. století při klášteru augustiniánů-kanovníků v Třeboni. Národní knihovna ČR, sign. I.B.7.

Stará technika vtlačování nahřátého reliéfního nářadí (kolek, váleček, plotna, linkovátko, kolečko, fileta) do silně provlhčené usně, která v místě otisku navíc ztmavne. Vytváří se bez užití barvy, proto také označení slepotisk. Useň po uschnutí a ztvrdnutí podržela takto vzniklý plastický reliéf. Jde o nejběžnější a velmi trvanlivý způsob výzdoby usňových pokryvů desek. Slepotiskové nářadí bylo zhotoveno z bronzu či mosazi a zapuštěno do dřevěné rukojeti. Vzor se do nářadí vyrýval zpravidla negativně, aby výsledný otisk byl pozitivní, vystouplý. Vtlačování se provádělo ručně, pouze rozměrnější plotny se otiskovaly za pomoci knihařského lisu. Záviselo samozřejmě na zručnosti knihaře, zda dokázal docílit rovnoměrně zahloubeného  otisku, avšak nesměl horké nářadí přidržovat v usni příliš dlouho, aby ji nesežehl. Musel udržet stejnoměrné odstupy mezi otisky nářadí, aby výzdoba celé desky byla symetrická. Pospolu tu na jedné desce vedle sebe přicházely otisky nářadí s motivy z křesťanské symboliky i s motivy profánními. Slepotisk byl také první fází techniky zlacení, zaváděného do výzdoby raně renesančních vazeb podle orientálních vzorů od druhé poloviny 15. století. Při zlacení bylo naopak užíváno nářadí s pozitivně vyrytým vzorem, aby jeho otisk byl do usně vhloubený a zlacení se tolik nestíralo.

Velmi rané užívání slepotisku dokládají některé koptské vazby. V Evropě nacházíme drobné slepotiskové kolky na knižních vazbách již od doby kolem 700. Slepotiskem byly zdobeny i karolinské a otónské vazby. Otisky kolků však byly v pokryvu desky rozesety jen řídce a nepravidelně. Celkem dnes máme jen kolem osmdesáti slepotiskových vazeb vyrobených do 10. stol. Tradice slepotiskové výzdoby se kolem roku 1000 přerušuje a k jejímu velkému rozkvětu dochází od poloviny 12. století na pozdně románských vazbách. Jejich slepotisková výzdoba sestává z již bohatšího repertoáru kolků. Reliéfní výzdoba již pokrývá skoro celou plochu desek. Z této doby máme dochováno kolem 140 vazeb. Nejvíce jich pochází z Francie (především Paříže), dále z Anglie a německých zemí. Narozdíl od francouzských a anglických vazeb nejsou německé opatřeny figurální výzdobou, ale převažuje na nich jen ornamentální dekor. Slepotisková výzdoba se ovšem znovuvytrácí na přelomu 13. a 14. století. Běžné vazby 14. století bývaly zdobeny jen tlačenými linkami. Slepotisk byl znovuoživen na počátku 15. století. Zejména od doby vynalezení knihtisku v polovině 15. století až hluboko do 17. století představoval vůbec nejrozšířenější techniku, jíž byla zdobena velká část vazeb strmě narůstající knižní produkce. V 15. století převažovaly na slepotiskových vazbách tmavě hnědé třísločiněné usně, v 16. století světle hnědé vepřovicové jirchy. Plastická výzdoba pokrývala prakticky celou plochu desek. Dlouho byla pracně sestavována  z četných otisků jednotlivých kolků do typické rámové kompozice. Každá dílna mívala svá oblíbená kompoziční schémata. Od poslední třetiny 15. století začala být postupně racionalizována zaváděním válečků pro vytváření pásové výzdoby rámů a rozměrnějších středových ploten pro výzdobu vnitřních polí.

Slepotiskové nářadí zhotovovali specializovaní rytci. Jakkoliv jsou kupř. některé kolky velmi podobné, vždy byly originálním kusem. Každá dílna měla svou postupně doplňovanou sadu nářadí, s jehož pomocí vytvářela v usňovém pokryvu vždy nezaměnitelnou výzdobu. Skupina vazeb s otisky totožného nářadí tak pochází z jedné dílny. Slepotisková výzdoba nám umožňuje zpětně identifikovat dílnu, kde vazba vznikla, ať již známe knihvazače jménem, anebo jde o dílnu anonymní. V 15. století se objevují nápisové kolky se jménem laického knihvazače či nějakým symbolem klášterní dílny. Výjimečně bylo knihvazačovo jméno vtlačováno do pokryvu i pomocí jednotlivých kovových liter. Většina pozdně středověkých dílen však zůstává anonymní. V 16. století bývaly do válečků a ploten již častěji vyrývány alespoň monogramy knihvazačů (signovaná vazba).

Lit.: BRADÁČ, L.: Knihvazačství. Praha 1912, s. 213–214; ENGELHART, H.: Lexikon zur Buchmalerei. Bd. 2. Stuttgart 2012, s. 429–431 (autorem hesla o románských slepotiskových vazbách O. Mazal); HAMANOVÁ, P.: Z dějin knižní vazby od nejstarších dob do konce 19. století. Praha 1959, s. 20–23, 44–52; HANEBUTT-BENZ, E.: Bucheinbände im 15. und 16. Jahrhundert. In: Die Buchkultur im 15. und 16. Jahrhundert. Bd. 1. Hamburg 1995, s. 279–287; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970, s. 54–58, 70–72; NUSKA, B.: Typologie českých renesančních vazeb. Terminologie, slohové určování a datování materiálu. Historická knižní vazba 1964–1965, s. 36–37, 41, 63, 65; PETERSEN, D.–E.: Mittelalterliche Bucheinbände der Herzog August Bibliothek. Wolfenbüttel 1975, s. 38–40; SCHLECHTER, A.: Augenweide und Schutz. Einbände des 15. bis 17. Jahrhunderts. Koblenz 2008, s. 9–10; SCHMIDT-KÜNSEMÜLLER, F. A.: Die abendländischen romanischen Blindstempeleinbände. Stuttgart 1985; SCHÜTTE, R.-A. – WIEDERMANN, K.: Einbandkunst vom Frühmittelalter bis Jugendstil. Kassel 2002, s. 7–8; SZIRMAY, J. A.: The Archaelogy of Medieval Bookbinding. Aldershot 1999, s. 243–247.

Autor hesla: Kamil.boldan