Složka (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

(přesměrováno z Složka)

Složka (angl. gathering, quire nebo section, fr. cahier, něm. Lage) základní skladebný prvek knižního bloku. Vzniká překládáním neboli falcováním archu, který byl potištěn sazbou dle předem připraveného vyřazovacího schématu. Typ tiskového zařízení přitom nerozhoduje. Mohlo jít stejně dobře o ruční knihtiskařský lis jako o rychlolis nebo rotačku. Manipulaci se složkou, obsahující od původu sudý počet listů, usnadňovaly kustody, normy a archové signatury. Výjimečně byla složka rozmnožena o lichý, dodatečně přitištěný a vevázaný kartón s opomenutým či opraveným textem (takový list je v mladších stoletích zpravidla značen hvězdičkou namísto signatury). Separátní přílohy vzniklé tiskem z hloubky a tiskem z plochy se ke složkám připojovaly většinou ručně, a to plošným nalepením, anebo bočním vlepením pomocí knihařského falcu. Hloubkové tisky (mědiryty) bylo možno též otiskovat přímo do volných míst sazby.

Nejstarší tiskaři 15. století pracovali ještě na malých knihtiskařských lisech. Proto arch potiskovali nadvakrát, totiž nejprve sudou stránkou tiskové formy a pak protilehlou lichou stránkou. Týmž procesem byl potiskován rub archu. Knihvazači pak arch po kratší straně (mezi stránkami) přeložili a vytvořili dvoulist. Aby při našívání bloku nenarůstal hřbet a aby stehů bylo méně, dvoulisty byly zasouvány do sebe. Tak vznikla složka zvaná binio (o dvou dvoulistech), ternio (tři dvoulisty), quaternio (čtyři dvoulisty), quinternio (pět dvoulistů) nebo sexternio (šest dvoulistů). Počet dvoulistů ve složce neurčoval ovšem knihvazač, ale sazeč, jehož práci limitovalo množství písmového materiálu. Byla-li už použitá sazba rozmetávána častěji, dostatečné množství tiskových písmen dovolilo sázet složky početnější, a naopak. Díky nepravidelnému rozmetávání sazby se pak počet dvoulistů měnil a knižní blok prvotisků vznikal střídáním tenčích a silnějších složek (velmi časté je střídání quaternia s terniem čili osmilistů a šestilistů).

Pokud je šití bloku původní a v lomu složek alespoň trochu viditelné, pak stehy představují jediné spolehlivé vodítko k počítání nesignovaných dvoulistů. Celá složka běžně funguje jako nástroj nezpochybnitelného určení formátu knihy, avšak zvláště u prvotisků platí, že počet listů ve složkách nemusí vždy odpovídat výškovým parametrům, které jsou pro daný formát typické (například quaternio s osmi listy ukazuje na osmerkový formát, ale z technologického hlediska má složka povahu klasického folia, poněvadž do jedné formy byly vyřazeny pouze dvě strany textu).

K jednorázovému využití celé plochy archu dospívali sazeči až po drobných úpravách lisu od 80. let 15. století. Proti sobě působící plochy tiskové i tlakové desky byly zvětšením připodobněny rozměrům celistvého archu, který odpovídal velikosti tiskové formy se sazbou několika vyřazených stránek. Při jediném zátahu lisu tak bylo možno arch hospodárně potisknout už čtyřmi, nebo dokonce osmi stránkami. Stránková sazba přitom do formy přicházela dle zvláštního schématu, který ve správně složených arších zaručil kontinuálnost textu. Zatímco nejstaršímu způsobu vyřazování odpovídal dvoulist s pouze jediným lomem (skladem) po výšce archu, rozšířený počet stránek vyžadoval již skládání poněkud složitější. Každým dalším přeložením se složka zmenšovala, a to i tehdy, šlo-li o příčný formát.

Dle četnosti překladů rozeznáváme kvart (2 lomy), osmerku (3) a šestnácterku (4). Poněvadž u kvartu byly do tiskové formy vyřazeny vždy čtyři stránky stojící ve dvojicích hlavami k sobě, po prvním lomu vedoucím v polovině archu směrem ke kratší, výškové straně následoval ještě druhý lom mezi hlavami stránek. Pro osmerku se vyřazovaly čtyři stránkové dvojice, takže oba počáteční lomy byly vedeny jako předešle a třetí následoval mezi nejvyšší a nejnižší stránkou čtyřlistu. U šestnácterky se forma skládala z šestnácti stránek ležících po čtyřech nad sebou, přičemž dva střední pásy měly hlavy orientovány k sobě a oba krajní směrem ven. První lom vedený opět ke kratší straně archu rozdělil pásy ve středu, druhý rozdělil zbylé dva pásy příčně, třetí lom byl výškový, aby všechna záhlaví získala stejnou orientaci, a čtvrtý čili centrální vedl znovu příčně. Vyříznutím určité části archu a skládáním pásů po šířce bylo možno dosáhnout nejmenších běžných formátů zvaných elzevirský a plantinský (čili dvanácterka).

Celistvá složka o šesti listech (angl. sexto, fr. in-six, něm. Sechserformat) se vymykala technologii a od původu neexistovala. U větších formátů vznikla složením tří separátně natištěných dvoulistů, u formátu menšího podélným rozpůlením plantinského dvanácterkového archu. Praxe kompletovat knižní blok z několika střídajících se typů složek, například kvartových a osmerkových, od počátku 16. století postupně slábla. Naopak z ekonomického důvodu se počaly množit případy, kdy do tiskové formy byla vyřazena sazba několika nerozsáhlých dílek. Tímto způsobem vznikaly na jeden zátah lisu drobné tisky o jediné složce, například čtyři různé čtyřlistové kramářské písně. Když byl potištěný arch rozřezán, složky těchto písní měly zdánlivě kvartový formát, ale ve skutečnosti každá z nich reprezentuje 1/4 šestnácterky.

Neurastenickým místem sazečovy práce zůstala takřka až do 19. století kompozice poslední tiskové formy. Zkušení typografové uměli s pomocí různého tiskového písma, dekoru a logických spácií rozvrhnout text závěrečné složky tak, aby na konci knihy žádné volné stránky nezbyly. Případným vakátům, vyvolávajícím horror vacui, se vyhýbali také vyřazením posledních stránek jen na půlarch (kupř. finální čtyřlistová složka v osmerkovém kontextu není řazena jako kvart, ale vznikla rozříznutím archu na 1/2 osmerky). Zdaleka ne všechny zahraniční tiskárny však práci podřizovaly aspektům ekonomickým a naopak zcela zjevně ponechávaly text knihy od začátku až do konce rozvolněný. Pokud tedy na konci knihy volný list přece jen zůstal, knihvazači ho v novějších dobách z šetrnosti většinou vyřezávali, a tím skladbu poslední složky zkreslili.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.