Spony

Z Encyklopedie knihy

Středověké vazby byly běžně opatřovány sponami, které knižní blok svíraly a zamezovaly, aby se nerozevíral a nepronikala do něj vlhkost, prach, hmyz a jiné škodlivé prvky. Důležité byly zejména na rukopisech s pergamenovými listy, které se jinak v důsledku kolísání vlhkosti kroutí. Díky tlaku sponami stažených dřevěných desek zachovávaly listy v knižním bloku rovnou podobu. Spony eliminovaly i přirozené kroucení desek v důsledku jednostranného tahu usňového pokryvu. Protože bývaly aplikovány na vazby s dřevěnými deskami, postupně se vytrácely zejména po polovině 16. století, kdy začala dominovat lepenka. Bývají nadále aplikovány na velkoformátové rukopisy – liturgické kodexy, kancionály, městské knihy. Na vazbách s lepenkovými deskami se užívají jen textilní či kožené stuhy. Rukopisy bývaly opatřeny dvěma sponami, které šly přes přední ořízku, maloformátové sponou jedinou. Zvyk stavět knihy na regálech svisle je činil zčásti nadbytečnými. Odstranění spon v raném novověku však především u středověkých pergamenových rukopisů vedlo ke zkroucení listů.

Ochranná funkce spon (angl. clasps, fr. de fermoir, něm. Buchschließen) spočívá především v pevném sevření bloku knihy mezi dřevěnými deskami. Tento uzavírací mechanismus (angl. fastening, fr. fermoir, něm. Befestigung) zamezuje pronikání nečistot, prachových částic a plísňových spor mezi listy a rovněž chrání vnitřek knihy při nežádoucích klimatických výkyvech a před škodlivými vlivy atmosféry a světla. Pevně uzavřené spony zabraňují také kroucení dřevěných desek, které bývá podporováno smršťováním kolagenního materiálu potahu v prostředí s nízkou relativní vlhkostí. Desky mají tendenci se postupně rozevírat směrem od bloku, nepřiměřený tah se projevuje hlavně v místě drážky, kde přeschlá useň nebo pergamen při namáhání a manipulaci praskají, deska pak visí pouze na neúměrně namáhaných vazech a přelepech hřbetu. Následně dochází k deformacím bloku, uvolněná pergamenová folia se vlivem kolísání atmosférické vlhkosti kroutí, jejich zvlnění vede k oděru psací látky a k dalšímu poškozování barevné vrstvy a zlacení. S odlehčením knižního korpusu a využíváním lepenkových desek se upotřebitelnost spon postupně vytrácí. Původní spony i s řemeny bývaly podobně jako ochranné kování při svislém stavění na regálech odstraňovány.

Na románských či starších vazbách se uplatňovala dírková hranová spona. Tvoří ji usňový řemínek, k jehož konci je uchyceno jednoduché kovové očko nebo plasticky tvarované tělo s očkem. Tělo spony bývalo bronzové, železné či kostěnné a mohlo být zdobeno vegetativními či zoomorfními motivy. Připínalo se k trnu vystupujícímu z hrany zpravidla silné dřevěné desky a zakončenému jednoduchou trnovou hlavicí. Trn býval častěji v zadní desce a spony tedy vybíhaly z přední desky na zadní, nikoliv naopak, jak tomu bylo později. Obvykle kodex uzavíraly dvě spony. Typ dírkových hranových spon s trnovou záchytkou se potom znovu začal užívat až na barokních vazbách s dřevěnými deskami, zejm. na vazbách klášterního typu.

Dvojice deskových dírkových spon. U horní spony zachována z motouzu spletená úchytka. Sermones varii de tempore et de sanctis, rukopis z 1. pol. 15. stol. Národní knihovna ČR, sign. XX.A.8, přední deska
Široká háčková spona na vazbě z 2. pol. 15. stol. Obdélníkové tělo i háček spony jsou zdobené rytými vegeta tivními motivy (detail přední desky). Národní knihovna ČR, sign. Teplá D 50
Polokožená vazba z poč. 16. století s útlejšími sponami, jejichž kořen se vidlicovitě rozšiřuje do dvou ramen. Národní knihovna ČR, sign. C 2
Knižní vazba plzeňského původu. Desky s pokryvem ze světlé usně zdobeným slepotiskem (brokátový vzor) jsou opatřeny prosekávaným mosazným kováním s fialovým a červeným podkladem. Kulaté středové kování ve tvaru růžice ze čtyř dovnitř obrácených lilií. Nárožnice s motivem dvojice proti sobě obrácených ptáků. Svazek uzavírají dvě spony přes přední ořízku, po jedné přes horní a dolní ořízku. Kolem 1472. – Gratianus, Decretum, tisk Mohuč 1472 – Plzeň, Západočeské muzeum, 502 C 1, pohled na zavřenou knihu s kováním na přední desce a sponami přes ořízku

Na rukopisech od raně gotického období až do 15. století se setkáváme s typem dírkové deskové spony. Později se užíval jen na velkoformátových rukopisech, především na kancionálech a liturgických knihách. Dírkové deskové spony byly tvořeny kovovým tělem upevněným na dlouhém koženém řemínku, který byl uchycen v zadní desce a přesahoval přes hranu zhruba do třetiny přední desky, kde se upínal na kolmo vystupující trn, opatřený kovovou podložkou (desky gotických vazeb již byly o něco slabší než desky vazeb románských a trn již nebylo možné dále vbíjet přímo do hrany). Zpočátku bylo tělo tvořeno prostým čtvercovým či obdélníkovým štítkem s otvorem pro upnutí na trn. Býval k řemínku přinýtován, zpravidla ne až na jeho konec. Pomocí volného přesahu řemínku bylo možné štítek snázeji upnout do trnu i znovu odepnout. Později převážila masivnější těla odlévaná z mosazi či bronzu a zdobená plastickým dekorem. Protáhlé obdélníkové tělo se nejprve zužovalo do krčku a potom přecházelo do zakulacené či kvadratické hlavy, v jejímž středu byl otvor, který při upnutí spony zapadl do trnu. Hlavu ukončoval výběh s očkem, do něhož se pro snazší uvolňování spony provlékala úchytka spletená z motouzu či řemínku anebo malý kovový kroužek. Dírkové deskové spony patří k typickým znakům gotických kodexů.

V průběhu 15. století na typem dírkové deskové spony převážila spona háčková (zejm. po polovině 15. století), která byla vhodnější pro již zpravidla poměrně slabé desky. Na konci usňového řemínku, vedeného ze zadní desky a zhotoveného nejčastěji ze silné hověziny či vepřovice, bylo přinýtováno tělo spony, které v závěru přecházelo v zahnutý háček. Ten se upínal do záchytky ve štítku spony, který byl hřebíčky připevněn u přední hrany desky (zejména na pozdně gotických vazbách italské provenience jdou spony zpravidla opačným směrem, tedy z přední desky na zadní). Záchytka mívala průřezovou, případně žlábkovou, ruličkovou podobu. Háčkové spony bývaly zprvu širší a jejich štítek měl obdélníkový až čtvercový tvar. Plochy štítků byly zdobené rytými rostlinnými, popř. zoomorfními motivy, ale též slovy (AVE, MARIA, IHS aj.). Někdy byly i zdobně prořezávané (pro italské vazby jsou typické štítky ve tvaru trojlístku). Podle jejich tvaru i výzdoby můžeme usuzovat na region jejich výroby. Ten ale nemusel být shodný s regionem užití, protože knihvazači si je kupovali již hotové od specializovaných řemeslníků. Postupem doby se háčky i štítky nabývaly útlejší a protaženější tvar a jejich kořen se vidlicovitě rozvětvoval do dvou ramen. Těla spon na luxusnějších vazbách byla tordovaná – kroucená. Na renesančních vazbách převážily háčkové spony s čepelovitým štítkem. Jejich háček se již neupínal do prosekávané záchytky, jako tomu bylo nejčastěji dříve, ale je, ale uchycují se do kovového kolíčku. Háčkové spony byly zhotovovány většinou z mosazného plechu (popř. z mědi či bronzu). Povětšinou šly dvě spony přes přední ořízku, u menších knih někdy jen jediná. Na italských či španělských pozdně středověkých bývala navíc spona i přes horní a dolní ořízku.
Pozdně renesanční převazba starší postinkunábule. Útlé háčkové spony s čepelovitým štítkem. Národní knihovna ČR, sign. Teplá C 182
Lit.: ADLER, G.: Handbuch Buchverschluss und Buchbeschlag. Wiesbaden 2010, s. 9–31, 70–74, 83–103; DÜRRFELD, E. B.: Mit Haken und Ösen. Zur Typenbestimmung von Buchschlieβen des 15. bis 17. Jahrhunderts. RESTAURO 6, 1993, s. 424-429; ĎUROVIČ, M. a kol.: Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha – Litomyšl 2002, s. 373–375, 387; HANEBUTT-BENZ, E.: Bucheinbände im 15. und 16. Jahrhundert. In: Die Buchkultur im 15. und 16. Jahrhundert. Bd. 1. Hamburg 1995, s. 298–300; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970, s. 35; LÜERS, H.: Die Buchschliesse. Ein technischer Beitrag. Archiv für Buchbinderei 36, 1936, s. 20–23; NUSKA, B.: Česká gotická vazba. In: Česká kniha v proměnách staletí (ed. M. Bohatcová). Praha 1990, s. 102; NUSKA, B.: Typologie českých renesančních vazeb. Terminologie, slohové určování a datování materiálu. Historická knižní vazba 1964–1965, s. 56, 97–99; NUSKA, B.: Spony knih jsou k zavírání. In: Historická knižní vazba 1966-1970. Liberec 1970, s. 177-178; PETERSEN, D.-E.: Mittelalterliche Bucheinbände der Herzog August Bibliothek. Wolfenbüttel 1975, s. 9; SOJKOVÁ, K.: Kovové prvky v knižní vazbě. Terminologie, vývoj, výroba, restaurování a konzervace. Pardubice 2011, s. 11–47.

Autor hesla: Jan.novotny, Kamil.boldan