Supralibros (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

(přesměrováno z Supralibros)

Supralibros (lat. nad knihou, angl. super ex libris, fr. superexlibris nebo superlibros, něm. Super-Exlibris nebo Supralibros) forma přiznání soukromé osoby či instituce k vlastnictví exempláře. Supralibros jakožto důležitý nástroj ke zjištění provenience je na rozdíl od exlibris spjat výhradně s knižní vazbou. Nachází se buď na pokryvu desek, nebo na hřbetu, ořízce či sponách. Poněvadž v minulosti mezi soukromými vlastníky knih převažovali členové aristokratických a měšťanských rodů, supralibros se stalo otázkou rodové i osobní prezentace a mělo nejčastěji heraldickou podobu (angl. armorial binding, fr. reliure armoriée, něm. Wappeneinband). Mnoho sběratelů z vyšších vrstev disponovalo ne jedním supralibros, ale hned několika výtvarnými variantami (na knihách Petra Voka z Rožmberka jich přichází asi 16).

Erb vystupuje jako centrální výzdobný prvek přední desky. Zatímco erb malovaný na papírový štítek vlepený do středového zrcadla (vazba malovaná) byl záležitostí spíše výjimečnou, v drtivé většině případů šlo o vazbu s dominantovou kompozicí. Erb tu byl do usňového pokryvu vtištěn z plotny naslepo (vazba slepotisková), případně přes ušlechtilou fólii (zlacení knižních vazeb). Zdobí-li přední desku portrét vlastníka, supralibros se nachází vzadu (např. u vazeb pro sběratele Ottheinricha). Některé vazby mají dokonce párové supralibros: vpředu erb vlastníka a vzadu jeho manželky. Někdy knihvazači umísťovali na zadní desku rodový emblém. Ne však jakýkoli erb z vazby lze vztáhnout k osobě majitele knihy. Dosvědčuje to kupříkladu vydavatelská praxe Františka Antonína hraběte Šporka, jehož erb byl zpravidla umísťován na vazbě nakladatelské, kde plnil funkci mecenášova signetu.Heraldická značka může být doplněna devízou a jménem majitele. Jméno bývá v plném tvaru uváděno málokdy (SIMON PROXENUS A SVDETIS). Častěji se z ekonomického i estetického důvodu užívají jen prosté iniciály, případně kaligrafický monogram s navzájem propletenými písmeny a hodnostní korunkou (baronskou, hraběcí, knížecí). Při čtení iniciálového seriálu pak musíme vycházet ze soudobého hláskoslovného systému (MHZY = Maxmilián Hošťálek z Javořice) a obecných zvyklostí (DCN AHL = David Crinitus nobilis a Hlavaczova). K takovým zvyklostem zejména od 17. století patřilo zveřejňování titulů a hodností (FFGVGHZL = Franz Ferdinand Graf von Gallas Herr zu Lucera). Iniciály leckde doplňuje letopočet svázání knihy (MLCB 1676 = Maxmilianus Ludovicus comes Breiner).

Exempláře nenobilitovaných vlastníků bývaly opatřovány namísto erbu jen iniciálovým seriálem, anebo plným jménem. Supralibros tohoto typu se zpravidla nacházelo v horní části přední desky, zatímco spodní okraj byl vyhrazen letopočtu. Pouhé iniciály či plné jméno bez erbu nechávali, ovšem jen zřídkakdy, zveřejnit i nobilitovaní majitelé (W. BUDOWECZ 1613 = Václav Budovec z Budova). Čistě písmennou podobu mívají i klášterní supralibros (cisterciácká MORS = smrt, ale i zkratka mateřského kláštera Morimondus ve Francii). Tak jako nemusel každý erb a v případě panovníků zemský znak reprezentovat heraldické supralibros, tak ani všechna jména a zkratky, jimiž je ozvláštněna knižní vazba (samozřejmě včetně jmen a iniciál autorů), nelze pokládat do souvislosti s vlastnictvím. Kupříkladu zkratky typu F II (Ferdinand II.) či J II (Josef II.) doprovázejí většinou literaturu administrativní a oslavné publikace, a na vazbách mají proto pouze memoriální charakter.

Nejstarší supralibros pocházejí z Francie 15. století. Odtud se tato forma prezentace knižního vlastnictví záhy rozšířila do Německa (1525), Polska a jiných zemí. Módní vlna nesená rozmachem soukromého bibliofilství pak provázela celou renesanční epochu. Od 17. století dochází v souvislosti s prosazováním levnějšího exlibris k pozvolnému útlumu. Ačkoli se za majitele prvního supralibros českého původu považuje běžně Jan Hodějovský z Hodějova (1541), k nejstarším patří iniciály BT na slepotiskovém kolku vazby latinského prvotisku Super sapientiam Salomonis (Speyer 1483), jehož autorem je Robertus Holkot (exemplář zámecké knihovny Český Krumlov). Poněvadž svazek obsahuje rukopisnou marginálii „Liber Bartholomei Trnkonis predicatoris Krumloviensis“, lze tuto formu méně obvyklé prezentace hravě připsat jihočeskému kaplanu a knihvazači Bartoši Trnkovi. Bez Trnkova vlastnického zápisu by se jednalo pouze o vazbu signovanou.


Lit.: BOGENG, G. A. E.: Die großen Bibliophile. Leipzig 1922; BOGENG, G. A. E.: Knihomilství. Praha 1931; CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, A.: Několik supralibros z doby české reformace. Český bibliofil 11/2, 1939, s. 113-119; HAMANOVÁ, P.: O několika českých supralibros. Příspěvek k vazbám z 2. pol. 16. a poč. 17. století. Historická knižní vazba 1962. Liberec 1962, s. 9-31; HAMANOVÁ, P.: Z dějin knižní vazby od nejstarších dob do konce XIX. století. Praha 1959; HAMANOVÁ, P.-PŘIBYL, Al.: O několika znakových supralibros na vazbách z 16. až 18. století. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 18-19. Praha 1983-1984, s. 127-166; HAUNER, E.: Vlastnické knižní značky premonstrátské. Praha 1940; KAŠPAROVÁ, J.: Nejstarší zjištěné knižní supralibros univerzitního profesora z roku 1544 (K zajímavému a cennému přírůstku z osobní knihovny profesora pražské univerzity Zikmunda Antocha z Helfenberka získanému do oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny ČR). Informační bulletin Národní knihovny ČR 11, 1998, s. 12-13; KRECAR, J.: Řemeslo a umění v knize. Praha 1927; KYRISS, E.: Französische Supralibros-Bände im Ausland. Archiv für Geschichte des Buchwesens, 4, 1963, s. 741-767; LIFKA, B.: Exlibris a supralibros v českých korunních zemích v letech 1000 až 1900. Praha 1980; LIFKA, B.: Knižní vazby a vlastnické knižní značky profesorů Pražské univerzity 1554-1617. Historická knižní vazba 1963. Liberec 1963, s. 42-57; LIFKA, B.: Nově objevený kodex se supralibros z knihovny Jana Hodějovského. Věstník Spolku českých bibliofilů v Praze 8, 1934, s. 51-55; LIFKA, B.: Vazby se supralibros v českých, moravských a slezských zámeckých knihovnách. Historická knižní vazba 1962. Liberec 1962, s. 32-53; MALÝ, J.: Výstava českého exlibris a supralibros v Praze 1926. Praha 1933; MAŠEK, P.: Tato kniha je moje! Antique roč. 3, č. 3, 1996, s. 32-33 a roč. 3, č. 4, 1996, s. 42-43; NOVOTNÝ, M.: České knižní značky. Československá vlastivěda. Sv. 7. Praha 1933, s. 546-552; OLIVIER, E.-HERMAL, G.-ROTON, R. de: Manuel de l’amateur de reliures armoriées françaises. Paris 1924-1938; POCHE, E.: Renesanční umělecké řemeslo v Čechách. Dějiny českého výtvarného umění. Sv. II/1. Od počátků renesance do závěru baroka (věd. red. J. Dvorský). Praha 1989, s. 136-149; POKORNÝ, P. R.: Supralibros knihovny Jana Hodějovského z Hodějova. In: Pocta dr. Emmě Urbánkové. Spolupracovníci a přátelé k 70. narozeninám (red. P. R. Pokorný). Praha 1979, s. 459-473; SCHMIDT, A.: Bildnisse auf deutschen Bucheinbänden des 16. Jahrhunderts. Jahrbuch der Einbandkunst 4, 1937, s. 16-36; SCHUNKE, I.: Signet-Einbände. In: Otto Glauning zum 60. Geburtstage. Festgabe aus Wissenschaft und Bibliothek (hrsg. von H. Schreiber), Bd. 2. Leipzig 1938, s. 104-112; SIPAYŁŁO, M.: Polskie superexlibrisy XVI-XVIII wieku w zbiorach Biblioteki Uniwersyteckiej w Warszawie. Warszawa 1988; WALTHER, K. Kl. (ed.): Lexikon der Buchkunst und Bibliophilie. Leipzig 1987.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.