Tiskařská barva

Z Encyklopedie knihy

Tiskařovy nástroje (Leipzig 1740). Gessner, Christian Friedrich: Die so nöthig als nützliche Buchdruckerkunst und Schriftgießerey (Leipzig, Christian Friedrich Gessner 1740–1745). Díl první (1740), tabule za pag. 174 (zleva nahoře kámen na roztírání a ředění barvy, tampony, uprostřed tisková forma ležící pod otevřeným nakládacím poklopem a rámečkem, dole potřeby pro uzavírání formy, úpravu a čištění sazby). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AY II 31.

Tiskařská barva (angl. printer’s ink, fr. couleur à l’impression, něm. Druckfarbe) barevná hmota nanášená na tiskovou formu, z níž se během tisku přenáší na potiskovaný materiál. Zatímco k reprodukci pozdně gotických deskotisků se užívaly ještě barvy rozpustné ve vodě, Johann Gutenberg vyvinul příhodnější hmotu na bázi fermeže. Hmota se od té doby skládá z dispergovaného pigmentu nebo rozpustného barviva, pojiva, rozpouštědel a případně i jiných přísad. Složení a konzistence se mění dle povahy tiskové formy a tiskové techniky a dle záměru výtvarníka či tiskaře (receptury k výrobě barev bývaly zařazovány do publikací nazývaných obecně Kunstbüchlein). Barvy pro tisk z hloubky i pro tisk z výšky jsou řídké, avšak hlubotiskové vysychají z větší části odpařováním a jen zčásti vsakováním do papíru. Naproti tomu barvy knihtiskové schnou jen vsakováním. Barvy pro tisk z plochy čili litografické obsahovaly vodou nerozpustné pigmenty a mnohem hustší konzistentní fermež, aby dobře přilnuly na zrno kamene. Jedno z prvních moderních pojednání o výrobě barev napsal Johann Bischoff Versuch einer Geschichte der Färbekunst (Stuttgart 1780), nejstarším knižně vydaným vzorníkem barev je Wilhelm Hasper Handbuch der Buchdruckerkunst (Karlsruhe 1835).

Pro otisk textové sazby a knižních ilustrací se dle starověké a středověké tradice rukopisné kultury stala už od dob Johanna Gutenberga vizuálně nejpřijatelnější barva inkoustu čili černá (odtud „černé umění“ jako epiteton knihtisku). Další alternativně užívané barvy měly funkce zvýrazňovací a ozvláštňovací. Obecnějšího uplatnění došla starší rubrikátorskou tradicí podporovaná smyslově aktivní červená barva, která v křesťanské symbolice evokovala Kristovu prolitou krev a čistou duchovnost a byla dobře zažita též jako barva oděvu vyššího kléru a soudců. Červená tak sloužila už při ručním rubrikování hotových prvotisků (nadpisy zejména biblických a liturgických děl). Ve vlastním tiskařském procesu pomáhala od poloviny 15. století zvýraznit iniciály, explicit, některé pasáže jednolistových kalendářů a minucí a od 16. století též důležité části názvů z většiny titulních stran.
Nástěnná minuce Matěje z Vilémova na rok 1492 (Praha? 1491?). Matěj z Vilémova: Minuce na rok 1492 (Praha?, Tiskař Pražské bible? 1491?). Červeno-černý tisk se špatně dodrženým barevným rejstříkem, který je místy posunut až o jednu řádku. Zvláště patrné je to v pravém sloupci u černé dračí iniciály N, která uvozuje takřka nečitelnou červenou sazbu „Owij a plnij Miesyczowe“. Na počátku levého sloupce iniciála K (létu) se stojícím mistrem. Dole nekolorovaný dřevořez (Střelec a Venuše zleva a Vodnář a Jupiter zprava přidržují zvěrokruh, pod nímž sedí Saturn s nápisovou páskou „Sa turnus le[ta] to[hoto]“). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha),
Až do 18. století si tiskárny připravovaly barvu individuálně. K výrobě tiskařské černě posloužily jako pigmenty saze z nedokonalého spalování organických látek. Méně kvalitní surovinu poskytovaly plamenné saze vzniklé spalováním borového dřeva. Spalováním rostlinných tuků a olejů se vyráběly mnohem kvalitnější sametově černé lampové saze (nejvyšší kvalitu mají ovšemže plynové saze z doby moderní). Pro výrobu červené barvy přicházel nejčastěji pálený přírodní sirník rtuťnatý (rumělka neboli cinobr), bílé pigmenty tvořila kupříkladu olovnatá běloba (zásaditý uhličitan olovnatý), hnědé se připravovaly z přírodních okrů (siena, umbra) apod.


Pojivem byla vždy fermež, vzniklá vařením lněného oleje v otevřených kotlích. Doba zahřívání ovlivnila konzistenci fermeže. Řidší se připravovala pro tisk z výšky, hustší pro tisk z hloubky a tisk z plochy, avšak příliš lepivá znemožňovala ballenmeisterovi správné nabarvení formy. Konzistence barvy se řídila druhem a jakostí papíru či jiným tiskovým materiálem (pro tisk na špatně savém pergamenu musela být hustší). Tenká vrstva fermežové barvy vysychala 3-4 dny. Poněvadž při pálení olejů vznikal zápach a snadno i požár, vaření bylo vykázáno mimo městské hradby, případně vesnická obydlí. Pomocníci vařili barvu většinou na několik měsíců dopředu a tuto nevšední událost pojímali jako stavovský svátek. Manufaktury na výrobu barev vznikaly sice od poloviny 18. století, ale samovýrobu se podařilo zcela potlačit až o 80 let později (v Praze s tiskařskou barvou jako první obchodoval 1838 Jan Jedlička).

Soutisk černé barvy s druhou, nejčastěji červenou, vyžadoval řemeslnou zručnost i dostatek času. V zásadě bylo možno postupovat dvojím způsobem. Při prvním se s použitím vložek a písmových výplňků vysázela sazba jedné stránky do dvou tiskových forem, jedné pro černou část textu a druhé pro červenou. Nejprve byl arch v lisu otištěn na červené sazbě a pak na formě barvené černě. Černá barva sice dobře překryla případné nesrovnalosti otisku prvního, ale poněvadž se ne vždy podařilo nasadit papír na punktury stejně, soutisk může mít posunutý řádkový rejstřík. Tak je tomu u nás kupříkladu na mnoha místech neilustrovaného Pasionálu Jacoba de Voragina (Plzeň? po 1476). Druhý způsob byl výrobně jednodušší, neboť nevyžadoval zhotovit dvojí sazbu, nýbrž pouhé dvě papírové šablony (masky), jimiž se příslušná část formy před nanesením barev jednoduše vykryla. Nejdříve se nanášela červená a po vyměnění krytu černá. Otisk pak obstaral jediný zátah lisu.

První pokusy s červeno-černým tiskem podnikl už Johann Gutenberg na několika místech Biblia latina (Mainz ca 1454?-1455), zvané Gutenbergova bible, nebo zkráceně dle počtu řádků „B 42“. Není proto divu, že postup přejala též nástupnická dílna Johanna Fusta a Petera Schöffera st., např. pergamenové Psalterium cum canticis (Mainz 1457) a Canon missae (Mainz 1458). Některé iniciály žaltáře 1457 jsou navíc provedeny modře a hnědě. Pedro Posa st. a Peter (Pedro) Brun v pojednání z logiky Ars brevis Katalánce Raymunda Lulla (Barcelona 1481) ve snaze zpřehlednit text užili čtyři různé barvy, kromě standardní černé i růžovou, fialovou a žlutozelenou. Zlatou zvolil snad vůbec poprvé Erhard Ratdolt pro ozvláštnění dedikace Euclidova díla Elementa geometriae (Venezia 1482). Témuž tiskaři v Sphaera mundi Johanna de Sacro Busto (Venezia 1482) posloužila žlutá, zelená a černá k asociaci jednotlivých fází zatmění. Do Čech a na Moravu byla technologie dvoubarevného tisku importována paralelně s řemeslem jako takovým. V Čechách ji průkopnicky odzkoušel Tiskař Arnoštových Statut hned při výrobě nejstarší dnes známé knihy. Nachází se na dvou různých textových stranách Statuta synodalia Arnošta z Pardubic (Plzeň 1476). Také Morava nezůstala pozadu. Dvoubarevným tiskem se zde prezentuje už nejstarší známá brněnská kniha, totiž Agenda Olomucensis (Brno 1486) tiskaře Konrada Stahela.


Lit.: BLOY, C. H.: A history of printing ink, balls and rollers, 1440-1850. London 1967; BTK: Jak se vařila tiskařská čerň. Typografia 86, 1983, s. 268; DOKOUPIL, Vl.: Počátky brněnského knihtisku. Brno 1974; ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; KABÁT, K.: Knihtisk a jeho vývoj v Československu. Praha 1936; KLAETSCH, H.: Die Druckfarbe in vergangenen Zeiten. Mainz 1940; KORDA, J.: Papírenská encyklopedie. Praha 1992; KOSCHLIK, H.: Mehrfarbenbuchdruck. Eine technologische Anleitung. Leipzig 1960; SCHOLDERER, V.: Red printing in early books. Gutenberg-Jahrbuch 1958, s. 105-107; SCHOLDERER, V.: Red ink and Rolewinck. Gutenberg-Jahrbuch 1961, s. 38-39; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; ZAHÁLKA, Fr.: Přehled knihtisku. Praha 1952.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.