Tiskové písmo

Z Encyklopedie knihy

Tiskové písmo (angl. character of printing, fr. caractère d’imprimerie, něm. Druckschrift) soubor pohyblivých tiskových písmen, číslic a značek vzniklý v procesu písmolijectví a určený ke zhotovení sazby. Základní požadavek na morfologii tiskového písma je odvozován tak jako u písma psaného od optimální čitelnosti. Další nároky jako proporčnost a harmonie s ilustračním doprovodem souvisejí již s mechanickým způsobem výroby knih. Klasifikace tiskového písma je pořád ještě značně nejednotná.

Jeden ze směrů zkoumání písma upřednostňuje tradiční východiska technologicko-typografická. Tento pohled, reprezentovaný u nás i v mezinárodním kontextu Františkem Muzikou (1900-1974), se soustřeďuje na účelnost a statický popis historických i moderních forem písma. O novou typografickou klasifikaci písem se v 70. letech 20. století pokusilo několik předních českých písmařů. René Murat systemizoval deset základních skupin: renesanční antikva, barokní antikva, klasicistní antikva, tučná antikva, egyptienka, bezpatková písma, skripty, zdobená písma, lomená písma a nelatinková písma. Antonín Rambousek předložil návrh členěný na renesanční antikvu, barokní a přechodovou antikvu, klasicistní antikvy, tučné antikvy, antikvy s výraznými patkami čili egyptienky, bezpatková písma (grotesky), skripty, zdobená písma, lomená písma a nelatinková písma. Jan Solpera klasifikoval všechna písma jako latinková, nelatinková pravosměrná (slovanská a řecká), nelatinková levosměrná (orientální) a ostatní (exotická). V rámci písem latinkových změnil pojmenování renesanční antikva na antikvu dynamickou, barokní na přechodovou a klasicistní na statickou. Vedle toho zavedl kategorii volně psaných písem a kaligrafických písem. Zvláštní skupinu i zde tvoří písma lomená. Diskuze ke klasifikaci písem, do níž se zapojili i jiní domácí písmaři, vyústila roku 1979 ve vydání dnes už neplatné oborové normy.

Poněvadž tiskové písmo představuje kontinuální a svébytnou vývojovou formu písma psaného, které je jím zpětně ovlivňováno, pro klasifikaci zde nevolíme hlediska technologicko-typografická, nýbrž sledujeme vztah mezi rukopisným a tiskovým písmem v rámci novověké paleografie. Systém navržený Vladimírem Kaiserem dělí latinské tiskové písmo z genetického i morfologického hlediska na gotické a novogotické, goticko-humanistické a humanistické. Dle sklonu svislé písmové osy rozlišuje vertikálu, polokurzivu a kurzivu a dle tloušťky tahů hovoří o modifikaci stínované a lineární. Chronologický vývoj mezi počátkem knihtisku a 19. stoletím Kaiser postihuje čtyřmi kategoriemi jako písmo rané, vrcholné, přechodové a mladší. Podle historicky podmíněné kresby písma rozeznává sedm formálních typů, jejichž klasifikace byla mezinárodně ustálena již v minulosti. Jde o antikvu, bastardu, frakturu, gotikoantikvu, rotundu, švabach a texturu. Tuto pomocněvědnou klasifikaci je přece jen vhodné doplnit ještě několika pojmy z oblasti typografie, a to akcidenční písmo, textové (dílové neboli chlebové) písmo a vyznačovací písmo.

Gutenbergův způsob multiplikované výroby texturových písmen neznamenal pro vývoj písma žádný zvrat, poněvadž tehdejší písmolijectví se v rámci technických možností přidržovalo regionálně rozrůzněných vzorů písma rukopisného. V 15. století existovalo na 4.000 písmových sad, vyrobených zpočátku samotnými tiskaři pro vlastní potřebu a zhruba od 70. let už i se zřetelem obchodního využití. Písmo bylo vyráběno ovšem živelně dle nestandardizovaných kaligrafických předloh v individuálně sestrojených licích strojcích. Tím vznikaly problémy s nejednotností písmových stupňů a písmových výšek. Tiskárny nemohly během rozpracované sazby kombinovat písma odlitá s různou výškou a na různých písmových kuželkách. Proto byly při obměně a doplňování fundusu odkázány vždy na tutéž písmolijnu, anebo naopak při respektu k proporcím tiskového hranolku musely odhlédnout od jednoty písmového řezu. Tato technická omezení zpomalovala rozvoj písmařské kultury, vyostřovala beztak již silnou konkurenci mezi výrobnami písma a tiskaře nutila k nákupním improvizacím, které rušily morfologickou jednotu sazečského materiálu. Určitou typizaci písmové kresby zaznamenáváme až po polovině 16. století, kdy se písmolijectví odtrhlo od vlastní knihtiskařské profese. Více než půltisíciletý, avšak nepravidelný vývoj tiskového písma charakterizuje neustálé oddalování od rukopisných principů, jimiž se řídilo písmařství éry prvotisků. Tento pohyb vyvolávala nepřetržitě uplatňovaná snaha po vizualizaci textového sdělení a po dosažení harmonie mezi všemi funkčními složkami tištěné knihy.

Bastarda se od 70. let 15. století stala na sever od Alp nejrozšířenějším národním tiskovým písmem. Česká varianta bastardy je pravděpodobně jediným písmem, které do počátku 20. století vzniklo pro účely knihtisku (a to jako replika domácích rukopisů) přímo v Čechách. Pozvolný přechod gotických forem k humanistickým dokládá gotikoantikva (Peter Schöffer ml.) a rotunda (Johann Koelhoff st.). Novogotický švabach (Friedrich Creussner) a po něm i mladší fraktura (Johann Schönsperger st., Albrecht Dürer, Hieronymus Andreae a Johann Neudörffer st.) jsou již písma kresebně samostatnější, neboť byla navrhována přímo pro německý knihtisk. Fraktura prošla dlouhým vývojem (Johann Gottlob Immanuel Breitkopf, Jacob Sabon, Johann Friedrich Gottlieb Unger, Justus Erich Walbaum) a její účinkování v německé typografii ukončil až administrativní zákaz roku 1941.

Po polovině 15. století se v Itálii počíná dodnes trvající éra tiskové antikvy, jejíž raná fáze těžila z kaligrafie latinských humanistických rukopisů (Konrad Sweynheym a Arnold Pannartz, Johann a Vindelinus de Spira, Nicolas Jenson). Proto se také antikva etablovala nejdříve jako písmo latinských tisků, kdežto k textům psaným národními jazyky pronikala pomaleji a diferencovaně. Na nejméně překážek narazila v Itálii. Naopak silně retardující historické, ekonomické a technické vlivy působily v severských zemích, na jazykově německých teritoriích a u nás. Zde všude byla pro národní tvorbu akceptována postupně až počátkem 19. století, ba i později.

Vrcholná čili renesanční fáze vývoje antikvy proběhla v 16. století a je opět charakterizována odklonem francouzských tvůrců od písařské praxe (Claude Garamond, Simon de Colines, Jean Jannon, Geoffroy Tory). K antikvové vertikále přibyla v tomto období polokurzivní podoba, fungující jako samostatné knižní písmo (Francesco Griffo pro Alda Manuzia st., Robert Granjon, Lodovico Vicentino). Vesměs konzervativní přechodovou neboli barokní antikvu 17. a 18. století poznamenal návrat k renesančním tradicím, které vnímatelům konvenovaly neustále. To dokazuje, že kresebný styl tiskového písma se neproměňoval vždy pouze na podkladě aktuálních slohových kritérií. Písmařství přechodového období nejpronikavěji ovlivnili Angličané a Nizozemci (John Baskerville, William Caslon st., Christoffel van Dyck) a tradičně i Francouzi (Pierre Simon Fournier, Philippe Grandjean de Fouchy). Polokurziva koncipovaná Grandjeanem ztratila funkci samostatného knižního písma a poklesla do role vyznačovací.

Poslední vývojovou etapu tvoří antikva mladšího neboli klasicistního typu. Vyznačuje se zjednodušením písmové kresby. Tato minimalizace reagovala na zkvalitňování technických parametrů písmolijectví a knihtisku. Zatímco řemeslná úroveň počátečních dvou století dovolila používat pouze hrubě řezaná a odlévaná písmena, modernizace výroby v 18. a 19. století dala vzniknout vlasově modelovaným návrhům francouzským či italským (rodina Didotů, Giambattista Bodoni). I když se vývoj antikvy u klasicistních forem zastavil, pro potřeby neknižní typografie vzniklo počátkem 19. století převážně na půdě Anglie ještě několik derivátů (egyptienka, grotesk, italienka, toskánka). Od poloviny století byly pak hodnoty staršího písmařství, zejména epochy předklasicistní a klasicistní, oživovány formou přečetných replik. Programový návrat k minulosti se stal nejdříve jedním z východisek celoevropského hnutí za obrodu typografie (William Morris) a od 80. let 19. století pak všeobecnou nutností jak přizpůsobit písmařské aktivity diferenciaci knižní výroby a rychlému vývoji automatických sázecích strojů.

Doklady o českém písmařství mezi počátkem 16. století a moderní dobou chybějí. Éra původních tiskových písem začíná až ve 20. letech 20. století vystoupením Jaroslava Bendy (1882-1970), Karla Dyrynka (1876-1949), Vojtěcha Preissiga (1873-1944) a Slavoboje Tusara (1885-1950) a o desetiletí později průkopnickými aktivitami Oldřicha Menharta (1897-1962) aj.


Lit.: ADÁMEK, J.: Klasifikace tiskových písem. Typografia 80, 1977, s. 3-7; ALTMANN, U.: Zur Schriftentwicklung bei deutschen Inkunabeldruckern. Studien zur Buch- und Bibliotheksgeschichte (Hans Lülfing zum 70. Geburtstag am 24. November 1976). Berlin 1976, s. 60-72; BERRY, W. T.-JASPERT, W. P.-JOHNSON, A. F.: The encyclopaedia of type faces. London 1958 (repr. 1970); BERTHEAU, P.: Druckschriften-Forschung in der Bundesrepublik Deutschland. Aus dem Antiquariat 43, 1987, s. 397-403; CROUS, E.-KIRCHNER, J.: Die gotischen Schriftarten. Leipzig 1928 (repr. 1970); DIRINGER, D.: The Alphabet. London 1968; DOWDING, G.: An introduction to the history of printing types. New Castle (DE) 1997; ECKELMANN, H.: Zur Entwicklung der Buchdruck-Schrift. Der Einfluß des Kupferstichs auf die Formgestaltung. Frankfurt/M. 1950; ETTENBERG, E. M.: Type for books and advertising. New York 1947; HELLINGA, L.-HELLINGA, W.: The fifteenth-century printing types of the Low Countries. Vol. 1-2. Amsterdam 1966; HLAVÁČEK, I.-KAŠPAR, J.-NOVÝ, R.: Vademecum pomocných věd historických. Praha 1997; IBARS, J. M.-IBARS, D. M.: Bibliográfia paleographica. Barcelona 1974; JACNO, M.: Anatomie de la lettre. Paris 1978; JOHNSON, A. F.: Type designs. Their history and development. London 1959; JUDA, M.: Pismo drukowane w Polsce XV-XVIII wieku. Lublin 2001; KAISER, Vl.: Klasifikace tiskového písma z hlediska pomocných věd historických. Sborník archivních prací 32, 2, 1982, s. 446-479; KAPR, A.: Ästhetik der Schriftkunst. Thesen und Marginalien. Leipzig 1977; KAPR, A.: Buchgestaltung. Dresden 1965; KAPR, A.: Deutsche Schriftkunst. Ein Fachbuch für Schriftschaffende. Dresden 1955; KAPR, A.: Deutsche Schriftkunst. Versuch einer neuen historischen Darstellung. Dresden 1959; KAPR, A.: Klasifikation der Druckschriften. Begleitheft Schriftmusterkartei. Leipzig 1976, s. 19-32; KAPR, A.: Schriftkunst. Geschichte, Anatomie und Schönheit der lateinischen Buchstaben. Dresden 1971 (repr. 1976, 1983, 1996); KAPR, A.-SCHILLER, W.: Gestalt und Funktion der Typographie. Leipzig 1977 (repr. 1983); KAŠPAR, J.: K problematice novověké latinské paleografie. Sborník in memoriam Zdeňka Fialy, Z pomocných věd historických. Praha 1977, s. 171-186; KAŠPAR, J.: Úvod do novověké latinské paleografie se zvláštním zřetelem k českým zemím. Praha 1979; KÉKI, B.: 5000 let písma. Praha 1984; KOZUBOV, G.: O klasifikaci tiskových písem. Typografia 93, 1990, s. 144, 185-186 a 226-227; KRIMPEN, J. van: On designing and devising type. New York-London 1957; LAWSON, A.: Anatomy of a typeface. Boston 1990; LÜLFING, H.: Neuere Literatur zur Schriftgeschichte des späten Mittelalters und der Renaissance. Gutenberg-Jahrbuch 1973, s. 15-36; MAZAL, O.: Paläographie und Paläotypie. Zur Geschichte der Schrift im Zeitalter der Inkunabeln. Stuttgart 1984; MENHART, O.: Nauka o písmu. Praha 1954; MENHART, O.: Tvorba typografického písma. Praha 1957; MORI, G.: Altmeister der Druckschrift. Frankfurt/M. 1940; MORISON, St.: Selected essays on the history of letter forms in manuscript and print (ed. D. McKitteric). Vol. 1-2. Cambridge (1981); MORISON, St.: Typenformen der Vergangenheit und Neuzeit. Hallerau 1928; MURAT, R.: Klasifikace tiskových písem. Typografia 76, 1973, s. 308; MUZIKA, Fr.: Krásné písmo ve vývoji latinky. Sv. 1-2. Praha 1963; NOVÁK, A.: Úvod do české tvorby písmařské. Vitrinka 8, 1931, s. 259-264; RAMBOUSEK, A.: Klasifikace tiskových písem. Typografia 76, 1973, s. 309; SOLPERA, J.: Návrh nové klasifikace typografických písem. Typografia 80, 1977, s. 328-332; TOMASZEWSKI, A.: Inventarium poligrafii. Vol. 1-2. Wrocław 1989; TOMASZEWSKI, R.: Materiały do bibliografii na temat czytelności pism drukarskich. Warszawa 1973; TOMASZEWSKI, R.: Pismo drukarskie a estetyka druku. Toruń 1983; TSCHICHOLD, J.: Meisterbuch der Schrift. Rawensbrück 1965; UPDIKE, D. B.: Printing types, their history forms and use. Vol. 1-2. Cambridge 1922 (repr. Cambridge 1937, 1952 a New Castle DE 2001); VERVLIET, H. D. L.: Sixteenth-century printing types of the Low Countries. With a foreword by Harry Carter. Amsterdam 1968; VLASÁKOVÁ, Zd.: Z dějin knižního písma. Ročenka československých knihtiskařů 19, 1936, s. 15-22; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; WOLF, R. (ed.): Altmeister der Druckschrift. Frankfurt/M. 1940.

Lex.: BERRY, W. T.-JASPERT, W. P.-JOHNSON, A. F.: The encyclopaedia of type faces. London 1958; FINSTERER, A. (ed.): Hoffmanns Schriftatlas. Ausgewählte Alphabete und Anwendungen aus Vergangenheit und Gegenwart. Stuttgart 1952; HOFFMANN, H.: Hoffmanns Schriftatlas. Das Schriftschaffen der Gegenwart in Alphabeten und Anwendungen. In Verbindung mit A. Bruckner, M. Hertwig und R. Koch. 80 meist mehrfarbigen Tafeln mit vielen Abbildungen. Stuttgart 1930; PERÄLÄ, A.: Suomen typografinen atlas. Finsk typografisk atlas. Typographischer Atlas Finnlands. 1642-1827. Vol. 1-2. Helsinki 2003; TOMASZEWSKI, A.: Leksykon pism drukarskich. Waszawa 1996.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.