Traktáty o hudbě

Z Encyklopedie knihy

Teoretická reflexe hudby se v Evropě rozvíjela od starověku, kdy se názory na hudbu systematizovaly, promýšlely a hlavně fixovaly písemně. V teoretických traktátech byl zájem soustředěn především na otázky akustické a s nimi související matematické, dále na hudebně estetické, na stavbu hudebních nástrojů, strukturu tónových systémů apod. V antickém Řecku se diferencovala škola pythagorejců – kanoniků (fyzikálně-matematické, kosmologické výklady) a méně spekulativní škola harmoniků. Odezvu v hudební teorii měly filozofické názory Platóna a Aristotela. Najít rovnováhu mezi čistě teoretickým výkladem hudby a mezi otázkami vyplývajícími z hudební praxe bylo úkolem i v následujících staletích. Pozdně antickou hudební teorii reprezentovali např. Římané Boёthius a Cassiodorus (6. století), kteří již tvořili most ke středověku. Boёthiův traktát De institutione musica patřil k základní hudebně-teoretické literatuře; jeden z jeho mnoha opisů byl uložen v břevnovské klášterní knihovně a již v 11. století glosován (sign. NK ČR IX C 6). Boёthius přenesl teorie o smyslu a podstatě hudby na křesťanské základy, takže hudba byla vnímána jako odlesk božího řádu. Stále trvalo sepětí hudby s matematikou: tóny, intervaly, tóniny atd. byly zkoumány z hlediska číselných vztahů, na univerzitách se hudba vyučovala v rámci quadrivia spolu s aritmetikou, geometrií a astronomií.

Hudební teorie se věnovala jak jednohlasému chorálu, tak polyfonii. K prakticky zaměřeným chorálním traktátům domácí provenience náleží např. spisy Ad noticiam iam musice artis (rukopis vyšebrodského kláštera sign. 1 VB XXXIV z roku 1395), Christo igitur domino (rukopis vyšebrodského kláštera sign. 1 VB 40 z poloviny 15. století) nebo traktát o solmizaci od Mikuláše z Kozlí (cca 1416–1421, Biblioteka Uniwersytecka Wrocław, sign. I Q 466). Velmi populární byl ve střední Evropě traktát Johanna Hollandrina, sepsaný snad již před r. 1400. U Hollandrina stejně jako u dalšího z teoretiků 2. poloviny 14. století Henrica de Zeelandia není vyloučeno, že se jedná o osobnosti spjaté s pražským univerzitním prostředím. Traktát De cantu vulgari z 2. poloviny 15. století pojednával o přípustnosti lidového zpěvu v národním jazyce v církevním prostředí a týkal se tak i praktických aspektů (význam hudby v bohoslužbě, pedagogika, zpěv, komponování vícehlasých skladeb). Menzurální traktáty se vztahem k domácímu prostředí zastupuje rukopisný Liber viginti artium Pavla Žídka z 50. – 70. let 15. století, v částech musica plana, musica mensuralis a musica instrumentalis zachovaný v Krakově (Biblioteka Jagiellońska, sign. BJ Rkp. 257 V), a dále výpisky z děl Johannese de Muris, jehož hudebně-teoretické práce se přednášely na artistické fakultě Karlovy univerzity. Snad právě pro studenty pražské univerzity vznikl v roce 1369 veršovaný menzurální traktát (Anonymus Michaelbeuern, Rakousko). Velkými autoritami v hudební teorii konce 15. století byli Johannes Tinctoris a Franchinus Gaffurius. 

Lit.: CZAGÁNY, Z.: Anonymi leutsoviensis tractatus de musica. Musica Disciplina, vol. 46, 1992, s. 223-242; HORYNA, M.: Studie a edice k dějinám české hudby 15. a 16. století. Disertační práce, Univerzita Karlova, Praha 2008; MUŽÍKOVÁ, R.: Hudebně teoretický traktát Mikuláše z Kozlí. Miscellanea musicologica, tomus XIII, Praha 1960, s. 5-26; MUŽÍKOVÁ, R.: Musica instrumentalis v traktátu Pavla Žídka z Prahy. Miscellanea musicologica, tomus XVIII, Praha 1965, s. 85-116; MUŽÍKOVÁ, R.: Magister Paulus de Praga. In: Miscellanea musicologica, tomus XXXII, Praha 1988, s. 9-20; PHILOMATES, V.: Musicorum libri quattuor. Čtyři knihy o hudbě. Ed. M. Horyna, Praha 2003; WITKOWSKA-ZAREMBA, E.: Teoria chorałowa w Europie Środkowej: traditio Iohannis Hollandrini. Muzyka, vol. 57, 2012, č. 3, s. 219-224; ŽÍDEK, P.: Liber viginti arcium. Ed. A. Hadravová, Praha 1997.

Autor hesla: Dagmar.stefancova