Typografický bod

Z Encyklopedie knihy

Typografický bod (angl. point, fr. point, něm. Punkt) jednotka typografické míry k určení velikosti písmové kuželky a sestavení škály písmových stupňů. Poněvadž jde o univerzální matematickou veličinu, její postupná aplikace odstranila anarchii ve výrobě tiskového písma, která byla do té doby poplatná národním měrným jednotkám délky (anglická stopa, francouzská stopa, vídeňská stopa).

Názvy stupňů jsou dnes ustáleny v následující škále využívající alternativně i historické nomenklatury: briliant (3 typografické body = 1,12 mm), diamant (4 = 1,50), perl (5 = 1,88), nonpareille (6 = 2,26), kolonel neboli mignonne (7 = 2,63), petit (8 = 3,01), borgis (9 = 3,38), garmond (10 = 3,76), cicero (12 = 4,51), střední (14 = 5,26), tercie (16 = 6,01), parangon (18 = 6,76), text (20 = 7,52), dvoucicero neboli půlkvadrát (24 = 9,02), dvoustřední (28 = 10,53), dvoutercie čili malý kanon (32 = 12,03), třícicero čili kanon (36 = 13,55), dvoutext čili velký kanon (40 = 15,03), čtyřcicero čili konkordance neboli malý misál anebo kvadrát (48 = 18,05), pěticicero čili velký misál (60 = 22,56), šesticicero čili malý sabon (72 = 27,07), sedmicicero čili velký sabon (84 = 34,58) a osmicicero (96 = 36,09). Od kanonu výše se již v 19. století jednotlivá označení vyskytovala zřídka a velikost písmene se převáděla na násobky cicera (dvoucicero, třícicero atd.). Osmicicero je ve škále stupněm posledním, poněvadž technické možnosti písmolijectví zde prakticky končí. Písmo s kuželkou větší nežli 37 mm vzniká řezbou ve dřevě či jiném materiálu.

Cesta k této unifikované škále nebyla rozhodně jednoduchá. Problémy s nejednotností písmových stupňů a písmových výšek včetně krajově rozrůzněného názvosloví provázely knihtisk od jeho počátků, neboť písmo bylo vyráběno živelně dle nestandardizovaných kaligrafických předloh v individuálně sestrojených licích strojcích. Jakkoli se i tak okolo poloviny 16. století stalo zbožím, mělo víceméně solitérní charakter. Tiskárny nemohly během rozpracované sazby kombinovat písma odlitá s různou písmovou výškou a na různých písmových kuželkách, a proto byly při obměně a doplňování fundusu odkázány vždy na tutéž písmolijnu, anebo naopak při respektu k proporcím tiskového hranolku musely odhlédnout od jednoty písmového řezu. Tato technická omezení zpomalovala rozvoj písmařské kultury. Vyostřovala beztak již silnou konkurenci mezi výrobnami písma a tiskaře nutila k nákupním improvizacím, které rušily morfologickou jednotu sazečského materiálu. Starší evropské písmolijectví se unifikací rozměrů sazebního materiálu počalo intenzivně zabývat od 17. století.

První krok ke stanovení poměru mezi různými velikostmi písma učinil Angličan Joseph Moxon roku 1669. Za základ měření vzal nejmenší italský stupeň „parmigiano“, jemuž přiřkl 184. díl anglické stopy vyjádřený pojmem „firet“, který odpovídal minuskulnímu ,m‘ „pearlu“ (perlu). Po „pearlu“ s nejmenší písmovou kuželkou následovaly „nonpareil“ (nonpareille 1/150 stopy), „brevier“ (1/112, v mladším německo-francouzském systému odpovídá zhruba descendianu), „long primer“ (1/92 odpovídající garmondu), „pica“ (1/75 odpovídající ciceru), „english“ (1/66 odpovídající střední), „great primer“ (1/50 odpovídající parangonu), „double pica“ (1/38 odpovídající dvouciceru) a „french canon“ s tehdy největší kuželkou (1/17,5 odpovídající čtyřciceru). Moxon devítidílnou stupnici sice ještě nepropočítal do typografických bodů, nicméně z aritmetického hlediska se jim vcelku přiblížil. Výrobci písma na evropském kontinentu však návrh z hospodářských i politických důvodů nepřijali. V roce 1886 se Moxonova metoda stala základem pro vypracování jednotného anglo-amerického typometrického systému.

Druhý, vcelku úspěšnější pokus o jednotné odstupňování velikostí písma učinil roku 1734 William Caslon st. Kladem bylo rozmnožení stupnice do 16 oddělení. Nejmenšími písmy byly „diamond“ čili diamant a „pearl“ neboli perl, největšími „two-line pica“ (v německo-francouzském systému odpovídá dvouciceru) a „double english“ (nyní dvoustřední). V roce 1841 Caslonovi potomci rozšířili stupnici o čtyři větší stupně, z nichž nejmohutnější se nazýval „six-line pica“ (nově šesticicero). Návrhy však byly mimo kulturní a hospodářskou sféru Anglie nepřijatelné, poněvadž stejně jako Moxon nezaváděly ještě univerzální bodovou soustavu, nýbrž vycházely z regionálně platné anglické stopy. Akceptovaly je pouze některé kolonie a Severní Amerika. Také Caslonovy pokusy byly v roce 1886 východiskem jednotného anglo-amerického systému.

První typografická měrná soustava pochází z roku 1737 a je dílem Pierra Simona Fourniera. Základem se stala královská stopa (pied de roi, dnes 32,483 cm), rozdělená na 12 palců po 12 čárkách. Každá čárka se skládala z 12 bodů (odtud též název duodecimální čili dvanáctková soustava). Dva body tvořily jeden Fournierův typografický bod (point typographique), který v přepočtu na současnou metrickou soustavu měřil 0,3487 mm (roku 1764 ho Fournier zvětšil na 0,3516 mm). Na základě této nové míry vypracoval stupnici dosavadních písem s 20 odděleními, jimž přidělil 5 až 96 typografických bodů. Nejmenším stupněm byl „parisienne“ (odpovídá dnešnímu perlu o 5 bodech), nonpareille a mignonne (nově kolonel). Poslední tři největší tvořily „double canon“ (čtyřcicero), „triple canon“ (šesticicero) a „gros nonpareille“ (osmicicero s 96 body). Vedle této unifikace písmových stupňů potvrdil také již 1723 ve Francii sjednocenou písmovou výšku na 10 1/2 čárky královské stopy.

Zdokonalením Fournierova systému se obírala rodina Didotů. První upřesnění v letech 1770-1785 formuloval François-Ambroise Didot. Jakmile Národní shromáždění v Paříži přijalo roku 1795 jakožto moderní měrnou jednotku metr, Firmin Didot započal s adaptací dosavadní škály typografických bodů na metrickou soustavu. Roku 1811 propočítal, že 2 1/2 starého typografického bodu odpovídá 1 milimetru neboli 1 metrický typografický bod tvoří 0,3759 mm. Na základě této inovace vypracoval stupnici dosavadních písem s 22 odděleními, jimž připadlo 3 až 96 bodů. Ve srovnání s Fournierovou škálou přibyly dva nejmenší písmové stupně, a to „diament“ (diamant) a „sedanoise“ neboli „perle“ (perl). Firmin Didot též přepočítal výšku písmenkového hranolku ze staré čárkové míry na 63 unifikovaných bodů.

Soustava nazývaná „Didot millimetrie“ nebo též „francouzská“ byla ve Francii uvedena do praxe roku 1840, to je čtyři roky po tvůrcově smrti. Od roku 1873 se k ní počaly hlásit i některé německé písmolijny. Potřebná zaokrouhlení starších výpočtů provedli 1879 dva Berlíňané, písmolijec Hermann Berthold (1831-1904) a astronom Wilhelm Förster (1832-1921). Typografický bod byl stanoven na 0,376 mm (neboli 1 m = 2.666 bodů) a písmová výška byla dohodnuta na 62 2/3 bodu čili 23,766 mm. Pro určení poměru mezi jednotlivými velikostmi písma plnilo orientační funkci dvanáctibodové cicero a čtyřnásobná konkordance. Každodenní praxi napomáhala Bertholdem sestrojená kovová měrka zvaná typometr. Účast Německa na procesu sjednocování rozměrů sazebního materiálu se projevila modifikací názvu systému, který byl roku 1898 označen jako „německo-francouzský“.

Vyjma anglo-amerického systému z roku 1886, v němž jeden typografický bod přepočítaný do metrické soustavy měří 0,3742 mm, existovalo během 19. století ještě několik jiných měrných stupnic typografického materiálu, dle nichž konzervativní evropské písmolijny realizovaly zakázky pro regionálně vymezený okruh svých odběratelů: např. systém Aloise Auera von Welsbach (1813-1869) ve vídeňské Tiskárně dvorské a státní, systém frankfurtský, lipský, petrohradský, skandinávský apod. Také pražská písmolijna synů Bohumila Haase st. zavedla roku 1840 vlastní úzus, založený na vídeňské stopě (1 typografický bod = 0,3733 mm). Rozšířil se v Čechách a po části monarchie a zrušen byl až roku 1908, kdy Haasův závod na výrobu písma vplynul do Bertholdovy akciové písmolijny v Berlíně.


Lit.: FAULMANN, K.: Illustrierte Geschichte der Buchdruckerkunst. Mit besonderer Berücksichtigung ihrer technischen Entwicklung bis zur Gegenwart. Wien-Budapest-Leipzig 1882; KABÁT, K.: Knihtisk a jeho vývoj v Československu. Praha 1936; NEŠVERA, R. K.: Kralický nález typografického materiálu z hlediska technicko-historického. In: Kralice (red. Vl. Fialová). Brno 1959, s. 81-93; TOMASZEWSKI, R.: Typometrie. Typografia 85, 1982, s. 382-384, 426-427, 452-453 a 86, 1983, s. 30-31; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; ZAHÁLKA, Fr.: Přehled knihtisku. Praha 1952.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.