Vazební useň

Z Encyklopedie knihy

Výchozí koželužskou surovinou pro materiál, kterým jsou desky a hřbet knihy chráněny, je stejně jako u pergamenových a polopergamenových vazeb zvířecí kůže. Po dokonalém rozmáčení stažené kůže v námoku chloridu sodného se kůže loužila ve vápenném mléce, aby se odstranily rozpustné bílkoviny a uvolnila její vláknitá struktura. Nabobtnalá kůže se odchlupovala tupou koželužskou kosou, z rubové strany se odstraňovalo ostrým nožem na mízdření podkožní vazivo. Surová holina získala bílou barvu, po vyprání přebytku vápna v tekoucí vodě následovalo ještě vytlačení zbytků chlupových kořínků a dalších nečistot z lícové strany tupou omykací kosou a opětovné praní. Do této fáze je zpracování kůže stejné jako při výrobě pergamenu.

Holina se však dále vydělávala činěním. Po námoku, loužení a odchlupení následovalo enzymatické moření psím, holubím nebo slepičím trusem, jehož účel spočíval v odstranění přebytků vápna a rozložení zbylé mezivlákenné hmoty, tím se lépe otevřela vláknitá struktura holiny pro další operaci – činění. Takto mořené kůže se pak vyznačují jemným a hebkým omakem. Činicí sloučeniny se váží na kolagenové skupiny, umožňují zesíťování polypeptidických řetězců a tím přispívají ke stabilizaci vláken kolagenu. V minulosti se nejčastěji provádělo činění vodnými extrakty třísliv z kůry dubu, smrku, břízy, později mimózy, sumachu a dalších kůr obsahujících látky polyfenolického charakteru. Třísločiněním vydělaná knihařská kůže bývá žlutavého anebo hnědavého odstínu a je téměř nepropustná pro vodu. Jiný způsob činění minerálními solemi se používal v jirchářství, po uvolnění vaziva kamencem (síran hlinito-draselný) s přídavkem kuchyňské soli (chlorid sodný) vznikla bílá jircha, kterou bylo nutné vzhledem k malé odolnosti proti vodě ještě upravit mazáním, zpravidla emulzí vaječného žloutku. Zámišnické činění kůží převážně z vysoké lovné zvěře využívalo nenasycených mastných kyselin obsažených v rybím tuku a rostlinném oleji. Výsledný zámiš, lidově někdy označovaný jako „jelenice“, je žlutohnědý a bývá odolný vůči vodě. Po činění se do kůže vtíral mazací prostředek, mazáním se zabránilo slepování vláken při sušení a snížilo se povrchové tření vláken. Použitím živočišných tuků, minerální olejů a vosků se udržela měkkost a ohebnost kůže a zvýšila se její odolnost vůči vodě a snížila adsorpce vlhkosti a škodlivin z ovzduší. Tukovité látky se získávaly škvaření (sádlo, hovězí nebo ovčí lůj, žluklé máslo, rybí tuky), lisováním (lněný, olivový, slunečnicový, ricinový a palmový olej) nebo extrakcí z částí zvířete (paznehtový olej z kopyt, tuk z ovčí vlny, žloutek).

Pokročilá degradace třísločiněné usně se projevuje popraskáním, odlupováním a zpráškovatěním povrchu. Národní knihovna ČR, sign. 59 A 10479.

Na změnu struktury a vlastností vazebních usní mají během stárnutí vliv použitá základní surovina, druh činidla, látky při koželužských úpravách, knihařské úpravy (moření kůží) a podmínky uložení. Nekvalitní konzervace syrové kůže před koželužským zpracováním způsobila její zahnívání a klihovatění. Kůže vyčiněné výtažkem sumachu jsou odolnější vůči stárnutí než vydělané dubovou a smrkovou kůrou. Degradační změny tukovacích látek během stárnutí jsou všeobecně označovány jako oxidativní a enzymatické žluknutí. Silné kyseliny, alkálie a soli obsahující ionty těžkých kovů použité při moření, povrchových úpravách a mramorování mají vliv na trvanlivost vazebních usní, přičemž rychlost jejich rozpadu ovlivňuje také koncentrace aplikovaných látek a podmínky uložení. Přítomnost volných kyselin ve vazebních usních – kyseliny octové a především sírové, jejíž vznik je katalyzován kationty těžkých kovů železa a mědi, způsobuje hydrolytický rozpad, podporovaný vyšší relativní vlhkostí nad 70 %. Vláknitá struktura se rozpadá na kratší peptidické řetězce, případně až na aminokyseliny. Postupné odčiňování kolagenové hmoty (tzv. červený rozpad) se projevuje sníženou teplotou smrštění. Při uložení v prostředí s relativní vlhkostí nižší než 50 % dochází k vysoušení vazební usně, ztráta mechanických vlastností se projevuje popraskáním, odlupováním a zpráškovatěním jejího povrchu. Při vyšších vlhkostech a teplotách se v nevětraném prostředí volně rozvíjí mikrobiální aktivita plísní. Kožený potah na vazbách může být napaden kožojedem a druhotně také červotočem při požírání dřevěných desek.

Vazební useň na hřbetě podložena v místě drážky novou usní stejné kvality a barevnosti, vytenčenou na okrajích do ztracena. Národní knihovna ČR, sign. VIII D 16.

Konzervace kožených a pergamenových vazeb spočívá nejprve v jemném očištění povrchu od prachu a drobných nečistot jemným štětcem, případně pěnou vodního roztoku detergentu. Od blokování těžkých kovů v třísločiněných kůžích vodným roztokem fluoridu draselného a neutralizace volných kyselin roztokem hydrogenuhličitanu draselného se ustoupilo z důvodů rizika změn barevnosti (černání, ztráta mramorování) a prasknutí vysychající kůže ve hřbetní drážce. Podle stavu zestárnuté usně se někdy provádí tzv. tukování, kdy se do kolagenního historického materiálu (třísločiněné vazební usně, bílé vazební usně a pergamenu) vpravuje tukovací činidlo. Po aplikaci konzervačního činidla se zlepší užitné vlastnosti (měkkost, vláčnost, ohebnost), vynikne slepotisk a zlacení a zvýší odolnost proti škodlivým vlivům prostředí a mikrobiálnímu napadení, neboť směsi obsahují antimikrobní složku. Záznamy hromadného ošetření třísločiněných vazebních usní jsou takto v Národní knihovně ČR evidovány již od roku 1979 a o provedené konzervaci bílých usňových a pergamenových vazeb od roku 1985, kdy byly do praxe zavedeny nově vyvinuté technologie konzervace. Podle druhu vazební usně, rozsahu poškození, provedení povrchových úprav a způsobu výzdoby se uplatňuje individuální přístup konzervace. Pokud jsou kolagenní materiály ve vysokém stupni rozkladu, nejenže se konzervačním zákrokem již nezlepší jejich užitné vlastnosti, ale může naopak dojít ke zhoršení jejich stavu a vzhledu. Zejména při užití vodných činidel dochází často ke křehnutí, popraskání a nevratnému smrštění vazební usně, proto se degradovaná kůže, u které při další manipulaci hrozí poničení, nahrazuje novou stejného druhu a provedení. Fragmenty původní vazby se pak zpravidla aplikují zpět na knihu potaženou novou knihařskou kůží. Chybějící části potahu se na vazbě opět doplňují podložením novou kůží, vytenčenou na okrajích do ztracena. Nefunkční torza se ukládají do ochranného obalu jako příloha, někdy i dohromady s poničenými deskami a vazební strukturou. Při konzervačních zákrocích se v současnosti využívá místo kůže poměrně pevného, tónovaného japonského papíru, kterým se potrhaný potah v místech poškozených drážek, hlavic a rohů přelepuje a v menším rozsahu i doplňuje.

Lit.: BRADÁČ, L.: Knihařova technologie: co má věděti knihař o svých materiálech. Praha 1941; ČERNÝ, F.: Vydělávání, moření, mramorování a barvení kůže. Praha 1923; ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; KITE, M. – Thomson, R.: Conservation of leather: and related materials. Oxford 2006; KOVAŘÍK, J. – HEJČL F.: Přehled konzervačních metod používaných v oddělení ochrany knihy a fondů Státní knihovny ČSR, 2. díl. Technologický předpis pro konzervaci třísločiněných vazebních usní zejména z období 17. a 18. století. Praha 1979; MIDDLETON, B. C.: The Restoration of Leather Bindings. Chicago 1972, ODVÁRKOVÁ, Jana (a kol.): Metodické pokyny ke konzervaci usňových nebo pergamenových knižních vazeb a ostatních sbírkových předmětů vyrobených z kůže a pergamenu. Praha 1999; REED, R.: Ancient Skins, Parchments and Leathers. London 1972; ROŠICKÝ, V. L.: Koželužství. In: Chemie denního života, část 2. Praha 1894. Kronika práce, osvěty, průmyslu a nálezův, díl 6; SOUČKOVÁ, M.: Vazební usně a pergameny. In: Konzervace a restaurování novodobých knihovních fondů. Praha 2017, s. 41-46; ZAPOMENUTÉ knihařské dovednosti (KÁŇA, P. red.). Praha 2015.

Autor hesla: Jan.novotny