Záhlaví (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

(přesměrováno z Záhlaví)

Záhlaví (angl. running headline nebo running title, fr. titre courant, něm. Kolumnentitel) krátký, titulkový text nad zrcadlem sazby ve vizuálně exponované horní části strany. Slouží k rychlejší a jednodušší orientaci čtenáře v textu a bývá častým pomocníkem při atribuci torzovitě zachovaného prvotisku či starého tisku. Poněvadž se jeho funkce osvědčila, knihu provází dodnes.

Záhlaví bylo zprvu ručně doplňováno rubrikátorem pouze k rozsáhlejší sazbě sloupcové (odtud něm. Kolumnentitel). Titulek z textového písma se do hlavy stran umísťoval přinejmenším již od 70. let 15. století. Jedním z prvních byl Vindelinus de Spira, který k tomu užíval ještě ručních razítek, např. Biblia (Venezia 1471) v italském překladu a redakci opata Niccoly Malermiho. Spira však vzápětí tento pracný postup opustil a záhlaví sázel na sazebnici. V Německu se o rozšíření zasloužili Kolíňané Arnold Therhoernen (1471) a Johann Koelhoff st. (1472), v Čechách Tiskař Arnoštových Statut v Novém zákonu se signetem (Plzeň? po 1476).Dle způsobu tvorby záhlavového textu rozeznává česká knihověda dva formálně odlišné typy. První a zároveň geneticky starší typ je nazván živé záhlaví. Představují ho zkrácené měnící se názvy jednotlivých kapitol, dílů a částí, např. ve výše citovaném Novém zákoně „Matúš VII“, „Matúš VIII“, „Matúš IX“. Živá záhlaví mohla být sestavována také z měnících se letopočtů, které usnadňovaly vnímání kapitol řazených chronologicky. Druhým typem je mrtvé záhlaví. To bylo tvořeno pro celou knihu neměnně, a to nejčastěji ze zkráceného názvu díla. Mrtvým záhlavím nazýváme také průběžně opakovaný text od názvu se lišící, např. německou verzi Hájkovy Böhmische Chronik vom Ursprung der Böhmen, von ihrer Herzogen und Könige (Nürnberg 1697) provází neměnný záhlavový titulek „Historische Beschreibung des Königreichs Böhmen“.

Zatímco vnitřní čili obsahové členění textu bylo vždy záležitostí autora (případně editora), tvorbu pomocných záhlaví obstarával sazeč. Oba typy záhlaví se běžně vysazovaly pro každou stránku zvlášť. Jen ojediněle býval víceslovný záhlavový titulek rozdělen proti sobě na rubové a lícové straně dvoulistu (připomíná tak aperturu). Kralické bible měly dokonce na sudých stranách živá záhlaví, jejichž latinský text byl proveden antikvovou sazbou, a na lichých stránkách odpovídající ekvivalenty české pořízené švabachem. Okolo poloviny 16. století se záhlaví počala velmi často oddělovat od textu rozličnými linkami. Během 18. a 19. století přišly do módy jednoduché rámy, či dokonce ozdobné záhlavové kartuše.

V hlavě exponovaných stran (totiž na začátku rámcových částí knihy, na první stránce vlastního textu, či jednotlivých kapitol) titulek obvykle umísťován nebyl. Renesanční knihtisk sem přivedl knižní dekor označovaný u nás termínem vlys. Knižní umění doby rokoka, klasicismu a empíru připouštělo dokonce zařazovat do zvlášť čtenářsky vytížených stránkových hlav drobnou ilustrační vinětu, jak dobře vidíme na excelentních provedeních Tassova eposu Le Gerusalemme liberata (Venezia 1745) a Dantova díla La divina commedia (Venezia 1757). Tím byl záhlavový prostor povýšen na významný prvek spoluvytvářející estetický vzhled knihy. Totéž platí per analogiam i pro bílou, nepotištěnou plochu nad rokokovými dedikacemi, jejichž sazba bývala vyřazena do pouhé spodní třetiny stránek.



Lit.: HORÁK, Fr.-WIŽĎÁLKOVÁ, B.-URBÁNKOVÁ, E.: Pravidla jmenné katalogizace starých tisků, prvotisků a rukopisů. Praha 1971.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.