Zlacení knižních vazeb (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

Zlacení knižních vazeb bylo do Evropy importováno z bohaté egyptsko-arabské a španělsko-maurské tradice 13.-15. století (na teritoriu dnešní Etiopie doloženo již ve 4. století). Zatímco pro vazbu orientální je však typické práškové zlato vtírané na usňový pokryv štětcem (něm. Handbemalung), knihvazači v Evropě dokázali tlakem kovových kolků aplikovat již zlato plátkové (něm. Handvergoldung). Nejstarší (leč jen archivní) doklady o evropské zlacené vazbě slepotiskové pocházejí ze Španělska 1410. Italští řemeslníci přijali zlacení neklamně v 70. letech 15. století. Během téhož desetiletí byla technologie přenesena do Polska, koncem století do dílen francouzských a nejpozději 1515 i českých. S jistým zpožděním se zlacení knižních desek rozšířilo do Německa (nevýrazně už od 20. let) a na sever Evropy (Anglie či Švédsko krátce před polovinou 16. století).

Zlatotisk provází nejčastěji vazbu s dominantovou kompozicí, jejíž pokryv (často mořená useň) vytvářel se zářivou žlutí barevný kontrast. Výzdoba byla na useň předtlačena nejprve jemně, aby požadovaný dezén vynikl pouze konturami a mohl být gruntován (z něm. grundieren = opatřovat podkladem). Jako podklad tradičně sloužil lepivý bílek. Zlatá fólie k němu přilnula a do předtištěných stop byla silně vtlačena týmž, tentokráte však již nahřátým knihařským nářadím. Poněvadž nářadí mělo kresbu vyrytou pozitivně, výsledný zlatotisk se prezentoval negativním obrazem, který byl do povrchu usně z důvodů ochrany před mechanickým poškozením pragmaticky vhlouben (u „obyčejného“ slepotisku je reliéf naopak pozitivní a vystupuje nad povrch usně). Kvalitu zlacení ovšem měnily kovové příměsi fólií (zejména měď a stříbro), které po čase působením vzdušného kyslíku zelenaly nebo tmavly.

Při jednorázovém zlacení větších ploch se neužívaly ruční kolky, nýbrž rozměrnější plotny otiskované v knihařském lisu. Český výraz „zlacený slepotisk“ však rozdíl mezi ruční technologií (angl. hand gilding, fr. dorure à la main, něm. Golddruck nebo Handvergoldung) a lisováním (angl. gilding in the press, fr. dorure à la presse, něm. Goldpressung nebo Pressvergoldung) nepostihuje. Italské dílny již krátce před rokem 1500 zlatily také ořízky a ve 30. letech 16. století i knižní hřbety.



Lit.: BRADÁČ, L.: Z historie zlacení. Knihomol. Bibliofilský sborník. Praha 1923-1924, s. 35; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970; NIXON, H. M.: Sixteenth century gold-tooled bookbindings in the Pierpont Morgan Library. New York 1971; NUSKA, B.: Typologie českých renesančních vazeb. Terminologie, slohové určování a datování materiálu. Historická knižní vazba 1964-1965. Liberec 1965, s. 19-145.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.