Zpracování usně

Z Encyklopedie knihy

Useň je zpracovaná a vyčiněná zvířecí kůže. Činění je chemický proces, při kterém se kolagenní vlákna, jež jsou základem zvířecí kůže, v důsledku reakce s činidlem propojují a ze surové kůže se stává nový produkt – useň, jež má lepší chemické i mechanické vlastnosti. Je pevnější, pružnější a odolnější vůči vlhkosti i vyšším teplotám. Jako činidla se využívají různé rostlinné či minerální látky. V první fázi zpracování se ze surových kůží odstraní svrchní vrstva s chlupy i podkožní vazivo s tukem. Kůže jsou nejprve máčeny ve studené vodě, pak pro odstranění chlupů louženy ve vápenném roztoku, mechanicky odchlupovány, pro odstranění podkožního vaziva mízdření a následně odvápňovány a neutralizovány. Vzniklý meziprodukt, tzv. holina, se následně vyčiňuje. Koželuhové zpracovávali kůže pro vazební usně pomocí rostlinných činidel, tzv. tříslovin, které získávali nejčastěji z dubové, příp. březové či smrkové kůry. Kůže byly střídavě vrstveny v jámách s rozdrcenými třísly a následně zalévány vodou, která extrahovala činící látku. Tento proces byl pomalý a trval zhruba rok. Během třísločinění kůže získávaly tmavohnědou či hnědočervenou barvu. Výsledný odstín závisel i od užitého činidla. Protože při této technologii vznikal pach, mívali koželuhové své provozy na předměstích a poblíže vodních toků. Jinou technologií usně zhotovovali středověcí jircháři. Vydělávali je minerální cestou, pomocí roztoku z kamence (síranu draselno-hlinitého), do něhož se kůže na několik hodin ponořily. Vznikly tak světle hnědé usně, zvané jirchy. Po vyjmutí z bečky se musely zbavit vody, nechat pomalu vyschnout na slunci, zbavit nerovností a pro zlepšení pružnosti natukovat. Chlupy zanechávají v usni různě hluboké póry (folikuly) a podle jejich specifického uspořádání je možné určit, ze kterého zvířete pochází (blíže teletina, hovězina, vepřovice, kozinka, skopovice). Vazební usně se někdy následně mořily i do jiných barevných odstínů. Ve středověkých rukopisech se dochovály recepty na přípravu vhodných barviv k moření usní.

Lit.: BARAS, E. – IRIGOIN, J. – VEZIN, J.: La reliure médiévale. Paris 1978, s. 18; CORBACH, A.: Von der Haut zur Codexform – Metamorphose eines Organs. In: Verborgen im Buch, verborgen im Körper: Haut zwischen 1500 und 1800. Wolfenbüttel – Wiesbaden 2003, s. 13–45. HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970, s. 34; JUCHAULD, F. – BONNENBERGER, P. – KOMENDA, A.: Identification de l’espèce animale des cuirs de reliure et des parchemins. In: Matériaux du livre médiéval(ed. M. Zerdoun Bat-Yehouda). Turnhout 2010, s. 13–28; KUBIČKA, R. – ZELINGER, R.: Výkladový slovník : malířství, grafika, restaurátorství. Praha 2004, s. 311; LIVIO MACCHI, F. e: Dizionario illustrato della legatura. Milano 2002, s. 86–87, 108–110; PEARSON, D.: English Bookbindings Styles 1450–1800. A Handbook. London 2005, s. 15–17;  RHEINBOLDT, C.: Wissenswertes über die verschiedenen Sorten Leder für Bucheinbände und Lederwaren. 4. Aufl. Stuttgart 1948; SCHÄFER, I.: Buchherstellung im frühen Mittelalter. Die Einbandtechnik in Freising. Wiesbaden 1999, s. 141; SZIRMAY, J. A.: The Archaelogy of Medieval Bookbinding. Aldershot 1999, s. 225–234.

Autor hesla: Kamil.boldan