Breviář (rukopisná kniha)

(čes. též brevíř, lat. breviarium, breviarius, directorium, ordo, angl. breviary, něm. Brevier, franc. bréviaire)

Breviář je hlavní liturgickou knihou officia římskokatolické církve (analogickou misálu pro mši), jehož uspořádání a historii se věnuje podrobné heslo Breviář (tištěná kniha). Latinské slovo „breviarium“ (od adjektiva brevis = krátký) původně znamenalo souhrn textů k jednotlivým hodinkám, soustředěných do jednoho svazku, další vývoj však ukázal, že objem modliteb k officiu vyžaduje už jen z praktických důvodů rozdělení breviáře na několik částí, buď podle liturgického roku, nebo podle obsahu (např. žaltář s hymny, lekcionář, antifonář). Zatímco breviář užíval klérus, obdobnou a méně obsáhlou příručkou pro laiky byly tzv. knihy hodinek, většinou bohatě iluminované. Ve výběru textů se v breviářích silně projevovala různá místní a řádová specifika, opakovaně se proto volalo po redakci breviáře a jeho sjednocení (Breviarium secundum usum Romanae curiae kolem 1200, potridentský tištěný breviář Pia V. Breviarium Pianum v roce 1568 aj.). Podobně jako jiné liturgické knihy mají breviáře oddíly de tempore, de sanctis a Commune sanctorum, přičemž vyloučeny nejsou ani různé dodatky (např. litanie, cantica, Te Deum laudamus).

Nejedná se o liturgickou knihu primárně notovanou, ačkoliv obsahuje i texty, které se zpívaly; z tohoto hlediska můžeme odlišit breviáře notované a nenotované. U některých textů se předpokládala znalost nápěvu zpaměti, pomůcku pro zpěváky představovaly také tonáře – přehledy žalmových nápěvů pro osm modů aplikovaných v gregoriánské psalmodii.

Rukopisné breviáře jsou doloženy od 10. – 11. století. K nejstarším pramenům tohoto typu na našem území patří např. částečně notovaný benediktinský breviář z Rajhradu R 387 (letní část – od Letnic do konce církevního roku), který před polovinou 12. století vznikl ve skriptoriu v Hradisku u Olomouce, nebo neumovaný breviář NK ČR VI E 4c z kláštera benediktinek u sv. Jiří v Praze z poloviny 12. století. Co do obsahu náleží mezi nenotované breviáře i známý Liber viaticus Jana ze Středy (KNM XIII A 12) z let 1353–1364. V dalším z významných rukopisů – Jistebnickém kancionálu (KNM II C 7) – je jedna část věnována hodinkovému officiu z hlavních svátků propria de tempore, a to v překladu do češtiny; oddíl vykazuje rysy breviáře, antifonáře či antifonáře s lekcemi. V českých a moravských fondech a sbírkách se zachovaly četné zlomky rukopisných breviářů, některé datované až do 10. století. 

Lit.: Analecta hymnica medii aevi (2, 4, 11, 12, 14, 16, 19, 22, 23); HAVEL, Dalibor: Nejstarší latinské rukopisy a zlomky v Čechách a na Moravě. Habilitační práce, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Brno 2012. HOLETON, D. R. – VLHOVÁ-WÖRNER, H. (eds.): Jistebnický kancionál. Kritická edice, 1. svazek. Praha 2005; POKORNÝ, F.: Breviarium Pragense rukopisu M I 719 Státní vědecké knihovny v Olomouci. In: Studie o rukopisech 10, 1971, s. 257-277;  SEIFERTOVÁ, T.: Neumovaný breviář Pu VI.E.4c z kláštera sv. Jiří. Diplomová práce, FF UK, Praha 2011. SZENDREI, J.: Breviarium notatum strigoniense (s. XIII.), Budapest 1998.