Drážka

Z Encyklopedie knihy

Renesanční převazba pergamenového rukopisu z první třetiny 14. stol. s prasklou vnitřní drážkou. Druhotně aplikovaný kožený přelep hřbetu potrhán u obou hlavic. Národní knihovna ČR, sign. XII A 22.

Místo spojení desek s knižním blokem se nazývá hřbetní drážka (angl. joint, fr. charnière, něm. Gelenk). Termín drážka zahrnuje všechny součásti vazby, které umožňují otevírání a zavírání desek. Drážka se někdy podle funkce pohyblivého uchycení desek přeneseně nazývá pantem. Často používaný výraz kloub je ze sémantického hlediska nesprávný, neboť desky se otevírají v drážce pouze v jedné rovině, nikoliv ve více směrech. Při popisu vazby se zpravidla rozlišuje mezi vnitřní a vnější drážkou.

Vnitřní drážku (angl. inner joint nebo hinge, fr. charnière, něm. Innengelenk) tvoří vazy a kapitálkové vazy uchycené na deskách, lepené kapitálkové proužky, přelepy hřbetu, pergamenová křidélka, křidélka předsádkových listů a výlepy přídeští. Při ručním šití obyčejně dochází k nabytí tloušťky knižního bloku v ohybech složek – po našití nití, případně vložení zpevňujících pergamenových proužků doprostřed složek. Po zaklížení hřbetu – a zejména jeho mírném kulacení – vznikne ve hřbetní části pozvolna prohnutý tvar bloku. Tato přirozená nerovnost v drážce, charakteristická pro ruční zpracování, není z technologického hlediska vyklepávanou hlubokou drážkou, kterou zavedlo až knihařství konce 16. století. Hrany dřevěných desek pak bývají profilovány zevnitř, aby došlo k přesnějšímu nasazení desek na hřbetní část bloku, a z vnější strany, aby ve hřbetní drážce plynule navázaly na oblý tvar knižního bloku. Silně překlížený hřbet, někdy i nevhodná tloušťka a kvalita zpevňovacích přelepů, jsou příčinou zvýšené tuhosti bloku. Při násilném otevírání knih potom dochází v místech neúměrně namáhané drážky a úchytu desek ke zvýšenému riziku mechanického poškození vazební struktury.

Vnější drážku (angl. outer joint, fr. charnière, něm. Außengelenk) představuje pokryv vazby nebo potah desek zakončený u hlavy a paty hlavicemi, kde je materiál v přechodu desek na hřbet knižního bloku založen. U měkkých pergamenových vazeb bývají přesahující proužky pergamenu nebo jirchy – užité jako pravé vazy – protaženy v drážce obálkou, takže jsou zvnějšku viditelné. Při nízké relativní vlhkosti se kolagenní materiály smršťují, jejich nepřiměřený tah se projevuje především v místě uchycení desek, kde přeschlá kůže při namáhání praská. Pravděpodobnost přetržení materiálu v drážkách se zvyšuje sníženou flexibilitou hřbetu po aplikaci druhotných přelepů a nátěrů při pozdějších opravách a estetických úpravách. Po přerušení vnější drážky se namáhané přelepy hřbetu i nekryté vazy stávají náchylnější k přetržení, postupně se také uvolňuje struktura šití nejvíce exponovaných krajních složek.

Lit.: DOLEŽAL, J.: Vazby knih. Praha 1987; ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; LANGEROVÁ, J.: Výkladový slovník odborných termínů používaných při konzervování a restaurování archiválií. Praha 2015; LANGUAGE OF BINDING. Dostupné z: http://www.ligatus.org.uk/lob/ (cit. 5. 11. 2018); NUSKA, B.: K morfologii historického knižního korpusu kodexového typu. In: Sborník Severočeského musea Historia 8. Liberec 1986, s. 105-119; ROBERTS, M. T. – ETHERINGTON D.: Bookbinding and the Conservation of books: a Dictionary of Descriptive Terminology. Dostupné z: http://www.cool.conservation-us.org/don/don.html (cit. 8. 11. 2018); SZIRMAI, J. A.: The archaeology of medieval bookbinding. Aldershot 1999; VAKRČKA, A.: Knihařství: technologie ruční vazby. Praha 1979.

Autor hesla: Jan.novotny