Hřbet knihy

Hřbet knihy (angl. back, fr. dos, něm. Buchrücken) prvek knižního korpusu ovlivňující pohodlné rozevírání knihy a chránící vlastní vazebný organismus bloku (tiskařské složky spojené knihařskými stehy a vazy). Pomineme-li reprezentativní kusy středověkých liturgik, nositelem výzdobných a informačních prvků se stal teprve od druhé poloviny 15. století, kdy doposud pokládané svazky počaly být na knihovních policích stavěny hřbetem ven. Horní část hřbetu tvoří hlavici knihy, spodní pak patu knihy. Ohyb v místě přechodu desky do hřbetní partie nazýváme kloubem. Dle materiálu pokrývajícího hřbet definujeme tři základní knihařské typy: vazba kožená (polokožená), vazba pergamenová (polopergamenová) a vazba plátěná (poloplátěná).

Hřbet a přední deska vazby s redukovaným vzorem „éventail“ (Sasko 1646 a 1691). Zčernalá teletina na prkénkových deskách 340 x 210 mm, useň zdobena slepotiskem s bohatou rámovou kompozicí a dominantou. Filigránská výzdoba obou desek je shodná. Dominanta uprostřed zúženého zrcadla užívá na obou deskách vzor vějíře. Jak dokazuje letopočet 1646 v zrcadle zadní desky, vazba vznikla nedlouho po vytištění Bible, a to pro vlastníka MH. Jeho iniciály jsou patrné v zrcadle přední desky. Později však byly zde překryty zlacenými písmeny II a letopočet byl opraven na 1691. Hřbet se zapuštěnými vazy je rozdělen do dvou polí, která jsou pojednána jako zmenšená varianta výzdoby desek. Usňové záložky na obou přídeštích, vylepených tragantovým (hřebenovým) papírem, zdobeny linkováním. Na všech třech zlacených ořízkách bohatý cizelovaný routový vzor. Dvě dírkové spony na kožených řemíncích (tělo i podložka spon tvořeny shodným maskaronem na arabeskovém pozadí). Biblia, das ist Die gantze H. Schrifft Altes und Newes Testaments teutsch D. Martin Luthers (Nürnberg, Wolfgang Moritz Endter st. 1644). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. BZ IV 1.
Hřbet a přední deska vazby s redukovaným vzorem „éventail“ (Sasko 1646 a 1691). Zčernalá teletina na prkénkových deskách 340 x 210 mm, useň zdobena slepotiskem s bohatou rámovou kompozicí a dominantou. Filigránská výzdoba obou desek je shodná. Dominanta uprostřed zúženého zrcadla užívá na obou deskách vzor vějíře. Jak dokazuje letopočet 1646 v zrcadle zadní desky, vazba vznikla nedlouho po vytištění Bible, a to pro vlastníka MH. Jeho iniciály jsou patrné v zrcadle přední desky. Později však byly zde překryty zlacenými písmeny II a letopočet byl opraven na 1691. Hřbet se zapuštěnými vazy je rozdělen do dvou polí, která jsou pojednána jako zmenšená varianta výzdoby desek. Usňové záložky na obou přídeštích, vylepených tragantovým (hřebenovým) papírem, zdobeny linkováním. Na všech třech zlacených ořízkách bohatý cizelovaný routový vzor. Dvě dírkové spony na kožených řemíncích (tělo i podložka spon tvořeny shodným maskaronem na arabeskovém pozadí). Biblia, das ist Die gantze H. Schrifft Altes und Newes Testaments teutsch D. Martin Luthers (Nürnberg, Wolfgang Moritz Endter st. 1644). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. BZ IV 1.

Hrubost hřbetní partie byla ovlivněna počtem a sílou složek a mimo to závisela i na druhu šicího materiálu a na způsobu šití. Do doby, nežli se v raně renesančním knihvazačství přelomu 15. a 16. století vžilo oblení, byl hřbet bloku tak jako přední část ořízky rovný. U měkké vazby pergamenové byl hřbet jen pevně přistehován. Hřbetní část pokryvu tuhé vazby se naopak naklížila ke hřbetní partii bloku (fr. dos plein) a pokryv přitom kopíroval strukturu pravých vazů (fr. dos à nerfs), anebo v případě zapuštěných, jako u vazby řecké, zůstal hladký (fr. dos plat). Naklížený a v mezivazních polích vyztužený rovný hřbet omezoval pohodlnou manipulaci s blokem, jehož listy se po otevření nerozevřely na plocho, nýbrž do čtenářsky nepřiměřeného úhlu jako vějíř.

Hrubý nepoměr našité hřbetní partie k síle bloku v místech přední ořízky „rozprostřelo“ teprve zkulacení hřbetu. Zkulacení neboli oblení přicházelo v úvahu jen u tuhé vazby a dělo se stejnoměrným působením kladiva na obě strany sklížené hřbetní části bloku. K podélným krajům kulatého hřbetu byly pak zalisovány desky. Pravou drážku neboli kolmý prostor k nasazení desek získaly krajní složky bloku ručním oklepáváním až od poloviny 16. století. Ačkoli se hřbet bloku kvůli zpevnění a vyrovnání vylepoval kousky pergamenu nebo papíru již ve starých dobách, teprve na sklonku 18. století (Jean Claude Bozérian) byla přeložená a přilepená papírová vložka užita k vytvoření dutiny kryté přetaženým pokryvem (fr. dos brisé). Dutý hřbet s vloženým hřbetníkem umožnil snazší rozevírání knihy a na rozdíl od přímo aplikované usně se ani po mnohonásobném otevření nezlomil či nepoškodil, a původní kulatý tvar dokonale podržel.

Nejstarší způsob zdobení hřbetu, pomineme-li záměrně vystupující stehy na vazbě obálkové, představoval od druhé poloviny 15. století slepotisk. Kompozice výzdoby přitom vycházela z geometrie mezivazných polí (fr. dos à compartiments), která byla u hladkých hřbetů slepotiskem alespoň imitována. Výzdobu nejčastěji obstarávala linkovátka zanechávající stopy okolo pravých vazů či na vazebných oblinách. Též se užívaly knihařské kolky s konturami listu, květu či ratolístky, kolečka a válečky vytvářející souběžné ornamentální pásy. Zlacení upevnil až zvýšený zájem o bibliofilie během renesance. Tehdy se také vedle kaligrafických nápisů velmi pomalu na hřbetech prosazovalo zlacení zestručněných názvů děl (angl. title on the spine, fr. titre au dos, něm. Rückentitel). Tuto praxi zavedli nejprve v Itálii a Španělsku (od 30. let 16. století), pak ve Francii (50. léta) a Anglii (počátek 17. století).

Vkusu doby baroka vyhovoval silně rozvinutý hřbetní dekor, suplující mnohdy výzdobu vlastních desek (kupř. otištěním malých supralibros). Tuto tendenci neporušily ani vazby rokokové, klasicistní a empírové. Na konci 18. století zevšeobecněl úzus zlatit na patě hřbetu také jméno původce (vazba signovaná). Hřbet byl též běžně opatřován převážně červenými papírovými štítky se zlacenými bibliografickými údaji (vazba se vzorem „mosaïque“). Pro hřbetní dekor 19. století je typické prorůstání s výzdobou knižních desek. Hřbety, navenek reprezentující knihy postavené v regálu, dnes nesou též stopy někdejších aktivit institucionálních knihovníků (kupř. v době protireformace byly u starších vazeb nekatolických publikací začerňovány). V rokoku se stalo módou naopak přetírání fermežovou barvou, např. bílou (cisterciáci a premonstráti), šedou (františkáni) či hnědou (kapucíni). Barvy sice napomáhaly v orientaci po malovaných signaturách, ale zdobení hřbetů bylo tímto uniformním nešvarem takřka nevratně poškozeno.

Lit.: ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970; HELWIG, H.: Handbuch der Einbandkunde. Bd. 1-3. Hamburg 1953-1955; KNEIDL, P.: Nekatolické tisky 16. století v bludovské zámecké knihovně a jejich vazby. Historická knižní vazba 1963. Liberec 1963, s. 19-41; NUSKA, B.: Typologie českých renesančních vazeb. Terminologie, slohové určování a datování materiálu. Historická knižní vazba 1964-1965. Liberec 1965, s. 19-145.