Hudba

Z Encyklopedie knihy

Hudba počátky technologicky obtížného nototisku jsou spjaty se dvěma texty. První pod názvem Collectorium super Magnificat (Strasbourg?, Esslingen? 1473) sepsal Johann Gerson a vydal anonymní Tiskař Summy Tomáše Akvinského 1472 (někdy považovaný za Konrada Fynera). Druhým textem je liturgická příručka Graduale Romanum zvané též Graduale Constantiense (Konstanz?, Augsburg? ca 1473), připravený neznámým Tiskařem Kostnického breviáře ca 1473. V obou publikacích jsou noty ovšem dodatečně přitiskávány speciálními ručními razítky. Alespoň pokud víme, první tisk not zároveň s textem realizoval Ulrich Han ve dvou vydáních Missale Romanum (Roma 1475 a 1476). Notové pasáže nechal vyřezat do štočků, které na způsob běžného dřevořezu tvořily spolu s textovou sazbou součást tiskové formy.

Jedním z prvních šiřitelů teoretické literatury o hudbě byl Peter Schöffer st. Vydal několik traktátů alsaského teologa Conrada de Zabernia, např. De modo bene cantandi choralem cantum (Mainz? post 1474) a De monochordo (Mainz? ca 1475). Od 80. let 15. století si různá naučení k chorálnímu zpěvu zajistila pevné místo také v edičních programech italských tiskáren. Vedle vůbec nejstaršího hudebního slovníku Terminorum musicae diffinitorium (Treviso? ca 1494), který sestavil Johannes Tinctoris, budiž jmenována alespoň slavná standardní publikace Practica musicae (Venezia 1496). Jejím autorem je Franchinus Gafurius (též Gafori).

První traktát o hudebních nástrojích Musica getutscht [= verdeutscht] (zároveň Augsburg 1511 a Basel 1511) pochází z pera Sebastiana Virdunga. Dřevořezové ilustrace tu vytvořil Urs Graf. Snad nejvýznamnější raně renesanční hudebně-teoretické dílo v Německu sepsal Andreas Vogelsang (též Ornitoparchus) jako Musice active micrologus (Leipzig 1517). Populární bylo též naučení zpěvákům Musicae, id est Artis canendi libri duo (Nürnberg 1537) od Sebalda Heydena. Výukou hry na klávesových nástrojích se poprvé zabýval Girolamo Diruta v díle Il Transilvano. Dialogo sopra il vero modo di sonar organi & instromenti da penna (Venezia 1593). Podobně je zaměřena příručka Thomase Morleye A plaine and casie introduction to practicall musicke (London 1597).

Starší učebnice skladby a harmonie, např. Giuseppe Zarlino Le institutioni harmoniche (Venezia 1558), byly na počátku 17. století nahrazeny modernějšími a bohatě ilustrovanými pracemi, totiž Michael Praetorius Syntagma musicum (Wolfenbüttel 1615-1620) a Marin Mersenne Harmonie universelle (Paris 1636-1637). Obecně však lze říci, že kvalita ilustrační složky barokních knih o hudbě až na výjimky notně poklesla. Za pozornost však jistě stojí ilustrace dvoudílné antologie Marca Meibomia Antiquae musicae auctores septem (Amsterdam 1652), vyšlé z dílny Louise Elzeviera nejml. První životopisný slovník chronologicky sestavil Wolfgang Caspar Printz pod názvem Historische Beschreibung der Edelen Sing- ung Kling-Kunst (Dresden 1690). O první nárys vývoje oboru se pokusil Charles Burney ve čtyřdílné General history of music from the earliest ages to the present period (London 1776-1789). O málo později ho následoval Johann Nikolaus Ferkel dvoudílnými Allgemeine Geschichte der Musik (Leipzig 1788-1801). Ferkel je též autorem průkopnické oborové retrospektivní bibliografie Allgemeine Literatur der Musik oder Anleitung zur Kenntniß musikalischer Bücher (Leipzig 1792).

Nejstarší bohemikální dílo o hudbě sepsal pod názvem Musicorum libri quatuor (Wien 1512) jindřichohradecký humanista Václav Filomates (Philomates). Je to drobný veršovaný traktát o chorálním zpěvu a skladbě, těžící ze soudobé zahraniční literatury. S několika dřevořezovými diagramy ho vytiskli Johann Singriener st. a Hieronim Wietor. V Německu byl několikrát s úspěchem přetištěn (1518, 1533, 1534) a komentován (1537), ale na domácím teritoriu většího vlivu nedosáhl.

Nejstarší jazykově české dílo je předmětem dodnes neuzavřeného sporu. Na prvenství kandiduje jednak prakticistně zaměřená kompilace Jana Josquina Muzika, to jest Zpráva k zpívání náležitá (Olomouc? 1551?) a jednak kompilační spis Jana Blahoslava Musica, to jest Knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírající (Olomouc 1558). Problém spočívá v tom, že o Josquinově Muzice 1551 informuje pouze záznam cenzurního řízení v kopiáři olomouckého biskupa Viléma Prusinovského z Víckova a i při veškerém optimismu nelze vyloučit písařovu chybu v letopočtu (1551 namísto 1561). Existuje totiž druhé, alespoň unikátem bezpečně doložené vydání, které Jan Günther tiskl právě 1561. Příjmení Josquin se vesměs pokládá za pseudonym. Poněvadž starší hypotézy o totožnosti s Václavem Solínem či jinými bratrskými literáty neobstály, dnes se přijímá závěr Ivana Vávry (1959), že za Josquinem se skrývá Jan Boleslavský zvaný též Facilis, člen literátského kůru v Prostějově a Mladé Boleslavi. Blahoslavova Muzika 1558, vyšlá taktéž z Güntherovy tiskárny, představuje opět učebnici hudební teorie a zpěvu, která měla fungovat jako pandán budoucího kancionálu Piesně chval božských (Szamotuły 1560-1561). Roku 1569 se Muzika v Tiskárně bratrské dočkala ještě druhého, rozšířeného vydání.

Blahoslavův a Josquinův počin nebyl u nás až do posthumní učebnice Jana Jakuba Ryby Počáteční a všeobecní základové k umění hudebnímu (Praha 1817) nahrazen žádným novějším jazykově českým pojednáním. Nelze však přehlédnout zahraniční aktivity Václava Klejcha. Jeho Evangelický kancionál obsahující v sobě písně duchovní staré i nové má v druhém a třetím vydání (Zittau 1722 a 1727) namísto obvyklé předmluvy stať „Historia o vydání kancionálů v národu českém“. Po předchozích pokusech Jana Blahoslava je Klejchův příspěvek prvním bibliograficky orientovaným muzikologickým pojednáním bohemikálního rázu.


Bibl.: BROWN, H. M.: Instrumental music printed before 1600. A bibliography.
Cambridge (Mass.) 1965; DAVIDSSON, Å.: Bibliographie der musiktheoretischen Drucke des 16. Jahrhunderts. Baden-Baden 1962; DAVIDSSON, Å.: Bibliographie zur Geschichte des Musikdrucks. Uppsala 1965; EITNER, R.: Bibliographie der Musik-Sammelwerke des 16. und 17. Jahrhundert. Berlin 1877 (repr. 1977); GASPARI, G.: Catalogo della Biblioteca musicale G. B. Martini di Bologna. Ristampa anastatica … Bologna 1961; GREGORY, J.: Library of Congress: Catalogue of early books on music (before 1800). Washington 1912; KRUMMEL, D. W.: The literature of music bibliography, an account of the writings on the history of music printing & publishing. Berkeley, Ca. (1992); LITTLETON, Al. H.: A catalogue of one hundred works illustrating the history of music printing from the fifteenth to the end of the seventeenth century in the Library of Alfred Henry Littleton. London 1911; MEYER-BAER, K.: Liturgical music incunabula, a descriptive cataloque. London 1962; MEYER, K.-HIRSCH, P.: Katalog der Musikbibliothek Paul Hirsch, Frankfurt am Main. Bd. 1-3. Berlin 1928 (repr. 1993); RÉPERTOIRE international des sources musicales [= RISM]. Bd. 1-13 [= Einzeldrucke vor 1800] a Bd. 14-28 [tyto svazky shromažďující rukopisné prameny průběžně nečíslovány]. Kassel-Basel-Tours-London 1971-; SQUIRE, W. B.: Catalogue of printed music published between 1487 and 1800 now in the British Museum. Vol. 1-2. London 1912 (repr. Nendeln 1968).

Lit.: BARTOŠ, F. M.: Bratrský spisovatel Jan Josquin. Listy filologické 79, 1956, s. 239; COMBERIATI, C. P.-STEEL, M. C. (edd.): Music from the middle ages through the twentieth century. Essays in honor of Gwynn S. McPeek. New York 1988; DOLANSKÝ, L.: Johannes Josquinus a Václav Solín. Listy filologické 28, 1901, s. 17-24; FRINTA, A.: O prvním vydání Blahoslavovy „Musiky“. Časopis Národního muzea, ř. hist. 130, 1961, s. 41-42; FUKAČ, J.: Blahoslav a hudební proudy jeho doby. In: Jan Blahoslav, předchůdce J. A. Komenského 1571-1971. Sborník studií k čtyřstému výročí úmrtí Jana Blahoslava (red. S. Bimka a P. Floss). Uherský Brod (1975), s. 161-171; GREGOR, Vl.: O první českou Muziku. Opus musicum 5-6, 1969, s. 135-138; HELFERT, Vl.: Musika Blahoslavova a Philomatova. In: Sborník Blahoslavův (1523-1923). K čtyřstému výročí jeho narozenin (ed. V. Novotný a R. Urbánek). Přerov 1923, s. 121-151; HORÁK, Fr.: Objev prvního vydání Muziky Jana Blahoslava. Knihovna 4. Praha 1951, s. 135; HOSTINSKÝ, O.: Jan Blahoslav a Jan Josquin. Příspěvek k dějinám české hudby a theorie umění XVI. věku. Praha 1896; KRUMMEL, D. W.-SADIE, St. (edd.): Music printing and publishing. New York-London (1990); LOUKOTOVÁ, H.: České hudební tisky do Bílé hory. Praha 1972 (diplomová práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze); TROJAN, J.: Muzika Václava Philomata z Jindřichova Hradce. Brno 1950 (disertační práce uložená v Moravské zemské knihovně v Brně); VÁVRA, I.: Autor tzv. Josquinovy Muziky. Miscellanea musicologica 11, 1959, s. 33-59; VÁVRA, I.: Dnešní stav josquinské otázky. Listy filologické 3, 1957, s. 253-257; VOLEK, T.-JAREŠ, St.: Dějiny české hudby v obrazech od nejstarších památek do vybudování Národního divadla. Praha 1977; VYSLOUŽIL, J.: Jan Blahoslav a česká teorie hudby. In: Jan Blahoslav, předchůdce J. A. Komenského 1571-1971. Sborník studií k čtyřstému výročí úmrtí Jana Blahoslava (red. S. Bimka a P. Floss). Uherský Brod (1975), s. 172-178.

Lex.: BLUME, Fr. (ed.): Die Musik in Geschichte und Gegenwart (MGG). Allgemeine Enzyklopädie der Musik. Bd. 1-17. München-Kassel-Basel-London 1989; ČERNUŠÁK, Gr. (a kol.): Československý hudební slovník osob a institucí. Sv. 1-2. Praha 1963-1965; EITNER, R.: Biographisch-bibliographisches Quellen-Lexikon der Musiker und Musikgelehrten christlicher Zeitrechnung bis Mitte des neunzehnten Jahrhunderts. Bd. 1-11. Graz 1959-1960; FUKAČ, J.-VYSLOUŽIL, J. (edd.): Slovník české hudební kultury. Praha 1997; GOLDRON, R. (ed.): Illustrierte Geschichte der Musik. Bd. 1-20. Lausanne 1965-1967.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.